Generál Páleník, psanec z kauzy Nagyová: Cílem byl jen a pouze premiér Nečas | Reflex.cz
reklama
nahoru

Generál Páleník, psanec z kauzy Nagyová: Cílem byl jen a pouze premiér Nečas

Bohumil Pečinka30. listopadu 2014 • 10:00
Generál Páleník, psanec z kauzy Nagyová: Cílem byl jen a pouze premiér Nečas
Český stát se mnou zachází jako s kriminálníkem, tvrdí tříhvězdičkový generál
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

V Afghánistánu hrdinou, v Česku kvůli kauze Nagyová psancem – takový je osud tříhvězdičkového generála Ondreje Páleníka (49). Jako první český voják od druhé světové války získal americké vyznamenání za účast v bojových operacích. Následně byl pět a půl roku šéfem vojenské tajné služby, aby mu vláda za jeho služby nabídla funkci šéfa Správy státních hmotných rezerv. Dnes žije téměř na okraji společnosti, bez možnosti stálého zaměstnání a jeho jméno je propíráno všemi médii. Jak a o čem uvažuje?

reklama

Od června 2013 bylo vaše jméno v médiích frekventováno v souvislosti s kauzou, jež začala policejní razií na Úřadu vlády. Vy jste byl podezřelý, že vaši podřízení na Vojenském zpravodajství sledovali manželku premiéra Nečase. Před několika měsíci soudkyně Králová zatím nepravomocně sdělila, že žádný trestný čin spáchán nebyl. Co bylo mezi tím?

Úplně nesmyslná a absurdní 37denní vazba. Od začátku jsem se na to díval stejně – já ani žádný příslušník Vojenského zpravodajství jsme se nedopustili žádného porušení zákona. Věřím, že se nám to podaří dokázat u soudu.

Co vazba?

Rozhodně bych to nikomu nedoporučil jako dovolenou. To tedy ne. Navíc jsem byl ve vazbě kvůli ovlivňování svědků, což byl v mém případě jen jeden jediný, a to zástupcům trvalo 37 dní, než ho předvolali? Je evidentní, že to uměle natahovali, a snad historie jednou vyhodnotí, jak státní zástupci v čele s Ištvanem vlastně pracují.

Jaká je vaše verze příběhu, kterou Ivo Ištvan a spol. prezentují jako sledování manželky premiéra?

Žádná moje verze, zeptejte se, jaká je pravda.

Takže jaká?

Paní Nagyová si u mě žádné sledování nezadala, protože ani nemohla. Nemůžete dělat něco, na co nemáte žádný zákonný nárok. Všechno, co probíhá médii, jsou nesmysly. A my to na řádném soudu dokážeme. Víc bych o tom nechtěl mluvit.

Dobře. Ale máte teorii, jak jste se objevil v hledáčku olomouckých státních zástupců?

Cíl nebyl Páleník, ale jen a pouze Nečas. Oni však dlouho nic neměli, tápali a chytali se čehokoli. Mám z celé akce dojem, že jej prostě chtěli odstřelit. Mezitím přibírali různá povolení na odposlechy a vyšetřování dalších a dalších lidí a my jsme jen vedlejší produkt jejich posedlé snahy nějak Nečase dostat. Tady by se měl někdo jasně zamyslet a říct, co vlastně policisté a státní zástupci ve vztahu k veřejnosti všechno můžou. Co si můžou dovolit i směrem k ochraně bezpečnostních zájmů státu. I kdybych připustil, a já to absolutně nepřipouštím, že k něčemu došlo, tak se ptám: Byl to tak velký zločin, že Vojenské zpravodajství je „napadeno“ a prohledáváno policií? Tyhle policejní postupy se používají jen při podezření z vražd a velkých defraudací peněz, ale toto?

Jak se žije člověku s takovým obviněním?

Nenormálně. Celý život jsem byl zvyklý na velké pracovní tempo, ale teď nic. Zdeptaný nejsem, jen nemám řádnou práci a je mi líto, že si tady můžou policie a státní zastupitelství dělat, co chtějí, a že elity země na to nejsou schopny reagovat.

Jakou reakci byste považoval za adekvátní?

Říct státním zástupcům jasně, že buď to do dvou měsíců vyšetří, nebo se nám omluví. Elity reagují v tom smyslu, že se jich to netýká. Tato země a její bezpečnostní orgány se mnou, kolegy Kovandou a Pohůnkem zacházejí jako s kriminálníky, což se mě hluboce dotýká. Včetně té estrády, kterou kolem toho za pomoci médií dělají policisté a státní zástupci. Co bude dál? A kdo bude další na řadě?

Co vás vedlo mladého kluka začátkem osmdesátých let, že se rozhodl jít na vojenské gymnázium?

Moje maminka mě vždycky vychovávala k hrdosti na svou vlast. Říkala, že člověk musí republice něco dát, nejenom z ní brát. Nedokázal jsem si představit nic jiného než vstoupit do armády.

Nevadilo vám, že armáda tehdy neměla nejlepší pověst a byla spojována spíš s jevy, jako jsou šikana, buzerace nebo polo­gramotní důstojníci?

Ve čtrnácti? Vyrůstal jsem v malé slovenské vesničce, kam špatná pověst zřejmě nedošla. Všichni naši příbuzní a sousedé byli naopak hrdí na to, že mají někoho v armádě. Věci, o nichž mluvíte, jsem si naplno uvědomil, až když jsem tam nastoupil. Stejně jsem neměl jiný sen než být vo­jákem.

Jak váš sen vypadal?

Chtěl jsem mít pěknou uniformu a šéfovat jednotce vojáků, kteří táhnou za jeden provaz. Hodně to taky souviselo se sportem, jemuž jsem se věnoval. Už na škole se začalo skákat, létat s padákem, dnes se tomu říká adrenalinové sporty, to mě přitahovalo. Vždycky jsem chtěl být ve výsadkovém vojsku. Nezajímaly mě tanky nebo děla, ale seskoky a průzkum, což jsem později studoval na vysoké škole ve Vyškově.

Na co vás připravovali? Že skočíte padákem do týlu nepřítele?

No pochopitelně.

A pak následuje co?

Boj, akce, splnění úkolu.

Odhaduji, že v té době byl týl ­nepřítele asi západní Německo?

Přesně tak to bylo.

Jak se na výcviku odrazilo, že vaši velitelé neprošli žádným skutečným bojem a na válku si jen hráli na různých cvičeních?

Měl jsem tu výhodu, že na vysoké jsem byl nejlepší v ročníku, takže jsem si v roce 1987 mohl vybrat, kam nastoupím. Zvolil jsem elitní útvar v Prostějově, kde žádní pologramotní důstojníci nebyli. Šlo o jednotku, která byla budována desítky let jako armádní špička a měla přes šedesát let stejné krycí číslo, což byla výjimka.

Jaké číslo?

Vojenský útvar 8280.

To je ta mytická „šestka“, která je vysílána do bojových operací?

Ano. A mně bylo ctí, že jsem jí nejenom prošel, ale určitou dobu jí i velel.

Zajímal jste se o to, jakou vojenskou přípravu prodělali vaši vrstevníci v Americe?

První konfrontaci jsem zažil od listopadu 1990 do léta 1991 během první války v Perském zálivu. Tehdy jsem byl velitelem čety a musím říct, že jsme tam nepropadli. Největší rozdíl byl ovšem v technice. Připravenost plnit úkol byla stejná u nich i u nás. Když jsem pak velel bojovému útvaru, který šel v roce 2004 do Afghánistánu, už jsme byli Američanům rovnocenní partneři, i když v technice jsme stále měli rezervy.

Byl jste jako voják překvapen, když jste v roce 1991 jen osvobodili Kuvajt a nešli dál do Bagdádu a neporazili Saddáma Husajna v jeho hlavní baště?

My vojáci jsme taková zvláštní skupina lidí. O strategických rozhodnutích moc nediskutujeme a necháváme je na politicích. Když jste v akci, staráte se o sebe, svůj tým a splnění úkolu. Tyhle velké otázky světa nikdo neřešil.

Jaká je psychologie vojáků v takové situaci? Motivovalo vás, že jste pomáhal osvobozovat okupovanou zemi?

Psychologie vojáka je následující: tady máš úkol a běž ho splnit.

Měl jste někdy dojem, že jste něco vyhráli jako vojáci a později vám to prohráli politici?

Každá válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Pokud ji někdo začíná, ale nemá předem stanoven cílový stav, většinou nedopadne dobře.

V Perském zálivu vaše četa jen chránila český chemický odřad. Zato v Afghánistánu v letech 2004 a 2006 jste šli do akce jako bojový útvar. Jaký je to rozdíl?

Obrovský. Před deseti lety to bylo poprvé od konce druhé světové války, kdy česká armáda vyslala do zahraničí bojovou jednotku, která měla za úkol to, čemu se říká eliminovat nepřítele. Naše jednotka byla z 90 procent složena z příslušníků 601. brigády z Prostějova, jmenovalo se to Kontingent speciálních sil a já jsem měl tu skvělou možnost, si ty lidi nejen připravit, ale jim i velet.

Co znamená připravit?

Vstup do NATO v roce 1999 byl pro naši armádu milník, protože se nám otevřely zahraniční školy, vzdělávací instituty a většina z nás už studovala na Západě. Zhruba od té doby jsme začali budovat elitní speciální síly západního typu, což stálo nejen hodně úsilí, ale i peněz.

Operace v Afghánistánu začala na podzim 2001, proč jste tam přišli až o dva a půl roku později?

Čistě politické rozhodnutí. Mimochodem, každé nasazení českých jednotek schvaluje Parlament. Druhou věcí je, že podobné akce jsou v režii NATO, takže odtud přichází poptávka po určitých útvarech. Naše úderná skupina byla poptávána pro Afghánistán, což byla pro nás čest, protože se to nestává každému. Tuhle představu o nás si udělali ze společných výcviků, kde na ně udělali naši bojovníci dobrý dojem.

Vy jste se řadil taky mezi bo­jovníky?

Já byl velitel celého kontingentu, jenž musel rozhodovat o chodu jednotky a podepisovat rozkazy k zahájení operací, což je dost složitý proces. Naše centrum tehdy bylo v Bagramu, odsud jsme vyráželi do různých částí země. Pro představu: na starost jsme měli území velikosti Pardubického ­kraje.

Americký prezident Bush na začátku celé operace řekl slavnou větu, že je třeba teroristy vykouřit z jejich děr. Kdo byl vlastně váš nepřítel?

Bojovníci al-Ká’idy a další kmeny bojující proti centrální vládě.

Máte představu, kolik lidí jste asi zabili?

Jednou ze zásad všech speciálních sil na světě je, že nikdy nic podobného neuvádějí.

Co legendární systém chodeb v afghánských horách?

Něco je přírodně vzniklé, část je uměle prokopávaná. Jsou to neskutečné kilometry chodeb. Většinu těch tunelů jsme vyhazovali do vzduchu.

Proč tam vlastně Rusové v osmdesátých letech pohořeli?

Sázeli na velké jednotky s těžkou obrněnou technikou a mysleli si, že hrubou silou něčeho dosáhnou. Nicméně ve složitém horském terénu jim to bylo k ničemu. Měli tam obrovskou sílu, kterou nedokázali využít. Drželi pouze města, všude jinde dopadli špatně. NATO se poučilo a sázelo na malé, mobilní jednotky a vysoké tempo operací. Záměrem bylo nezdržovat se moc na jednom místě a utajeně se přesunovat. Tahle taktika byla úspěšná, takže celá velká území se podařilo dostat pod správu Kábulu. Selhalo něco jiného – pokus stabilizovat zemi. Vojáci odvedli maximum.

Takže vám to prohráli politici?

Otázka jací: afghánští, nebo američtí? Nechci ale politizovat. My jsme své úkoly zvládli a život v našem regionu se vrátil do normálu.

Co místní?

Takový pocit jsme vytvářet nechtěli. Náš vztah byl partnerský a oni nás žádali o pomoc, když měli nějaký problém.

Jak se k vám chovali?

Afghánský národ je po svých zkušenostech velmi nedůvěřivý ke každému cizinci, takže nás nevítali s transparenty, ale naučili jsme se spolupracovat.

Věděl jste, že 90 procent opia na světě pochází z Afghánistánu?

Pochopitelně, ale moje jednotka neměla na starost ničení opiových polí. To dělali spojenci. Jednou věcí je však spálit opiová pole, ale druhou místním zemědělcům říct, z čeho budou žít. To mezinárodní společenství nedocenilo. Afghánistán musíte vidět – všude vysoké, nepropustné hory, nevíte, jak na ně vlézt, a když se vám to podaří, nevíte, jak dolů. Jedna vesnice neví, že za kopcem je jiná, navíc jsou to jiné kmeny s odlišným jazykem a náboženstvím. Pochopit mentalitu těch lidí je složité, každý je svým způsobem bojovník. Před vámi stojí někdo, kdo neuznává vaše normy a pravidla.

Například?

Z nějaké vesnice na vás střílejí. Vy se zabýváte tím, jestli tam náhodou nejsou ženy a děti, zatímco oni na to kašlou a je jim jedno, jestli u toho zahyne dalších deset dětí. Když jsme například kdysi přišli do vesnice a neviděli venku běhat děti a ženy sedět na zápraží domů, věděli jsme, že se něco děje. Naopak, když byly venku, znamenalo to, že je všechno v pořádku. To už dnes neplatí. Sebevražední atentátníci jsou schopni odpálit se uvnitř venkovského života bez ohledu, kolik zabijí vlastních lidí. Pět mrtvých českých vojáků z poslední doby je toho svědectvím.

Představte si, že se za další dva roky z novin dozvíte, že v Afghánistánu ve volbách zvítězil Tálibán. Nebudete po­važovat vaši vojenskou akci za znehodnocenou?

Věřím, že k tomu nedojde, ale hlavně: Afghánistán už nikdy nebude centrálou světového terorismu, jakou byl kdysi.

A kdybyste se v odhadu mýlil?

Netlačte mě do politických vyjádření.

Takže jinak: jak byste vy sám uspořádal Afghánistán?

Vím, co se nedělalo dobře. Afghánská vláda neměla rozmisťovat politiky z jiných, hlavně severních částí Afghánistánu, do jiných regionů země. Mělo se vsadit na místní a dostat je na svou stranu, protože jazykové a náboženské rozdíly a nenávisti tam hrají příliš velkou roli.

Čekal jste po návratu z Afghá­nistánu větší přijetí u české ­veřejnosti?

Nečekal.

Vadí vám, že se velká část veřejnosti na vás dívá jako na žoldáky, kteří si na mise jdou hlavně vydělat?

Peníze hrají pro devadesát procent vojáků jen podřadnou roli. Hlavní motivací je dokázat si, že to, co se učím, zvládnu i v bojových podmínkách. Hlavní smysl zahraničních misí je následující: když zlikvidujete al-Ká’idu v Afghánistánu, nebudete ji muset jednou likvidovat v České republice.

Co jste v Afghánistánu nejvíce záviděl americké armádě?

Jednoznačně komunikační prostředky, protože spojení je v tak těžkém terénu to nejdůležitější. Dále vrtulníky, které jsme neměli, takže jsme byli na Američanech závislí. A také bezpilotní prostředky průzkumu, jako jsou drony a podobně.

To bylo tak drahé?

Hlavně nedostupné. Nemyslete si, že vstupem do NATO získáte automaticky nejmodernější techniku. Musíte se nejdřív dostat do společnosti speciálních sil a mezinárodních kolegů, kteří vám zpětně vystaví povolení, že si určitou techniku můžete koupit.

Když jste se v roce 2006 vrátil z mise v Afghánistánu, jmenoval vás prezident Klaus generálem. Nezničilo vám to dobře nastartovanou kariéru? Myslím tím, že generál už nemůže velet speciální jednotce, čímž pro vás zřejmě aktivní služba skončila.

Po téměř šesti letech budování speciálních útvarů jsem cítil, že je třeba předat káru někomu jinému. Navíc je přirozeným snem každého důstojníka být generálem.

Co šedesáti- a víceletí američtí generálové?

Generálská hodnost neznamená, že bych nemohl ještě jet do Afghánistánu, jen už nemůžu velet malé jednotce, ale opravdu velkému útvaru.

Předpokládám, že na jeho ­vy­slání zase v Česku nebudou peníze.

Podívejte, na vojně začínáte jako bojovník, pak jste velitel, potom příslušník štábu a takhle se posouváte dál. Já jsem se po druhém návratu z Afghánistánu stal velitelem vojenského zpravodajství.

Čím jste se tam zabývali?

Například určováním vojenských rizik pro český stát.

Překvapilo vás, jak pár dobře vycvičených žoldáků ve spolupráci s povstalci je schopno na východní Ukrajině držet v šachu armádu padesátimiliónového státu?

Tak za prvé: Není podstatná velikost armády, ale její stav. A za druhé: Ukrajina je rozdělena na polovinu a vždycky byla. Je to chirurgicky přesně rozdělená země na dvě poloviny, jedna proevropská, jedna proruská. V tak špatně vojensky definovaném prostředí se armáda obtížně pohybuje. Navíc žádný voják na světě nechce bojovat proti svým vlastním lidem. To, co se dnes děje na Ukrajině, rozhodně není výsledkem selhání její armády.

Rozhovor byl původně publikován v tištěném Reflexu č.47/2014.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama