Dokonalá herečka Penélope Cruz je i „dokonalý materiál“ | Reflex.cz
reklama
nahoru

Dokonalá herečka Penélope Cruz je i „dokonalý materiál“

Darina Křivánková30. srpna 2014 • 00:15
Dokonalá herečka Penélope Cruz je i „dokonalý materiál“
Penelope Cruz
• foto: 
Profimedia.cz

Španělská herečka Penélope Cruz (40) patří mezi největší a nejkrásnější filmové hvězdy 21. Století. Před 5 lety poskytla Reflexu velký rozhovor. I dnes jsou jeho podstatné části zajímavé, tak si je v rámci naší akce „Vypadlo z archivu“, připomeňme.

reklama

Režisér Pedro Almodóvar prohlásil, že jste jediná žena, s níž by mohl mít dítě ...

To je takový jeho vtípek, který rád říká.

Přestože je to vtípek, tak je to od něj - otevřeného homosexuála - jistě i velká poklona.

Ano, Pedro umí dát najevo svou náklonnost velmi originálně. Je to fantastický člověk a geniální režisér. On byl ten důvod, proč jsem se stala herečkou, vždycky jsem ho obdivovala, milovala jeho filmy a snila o tom, že s ním třeba jednou budu točit. Dnes je to jeden z mých nejlepších přátel. Strašně ráda s ním trávím čas, jen tak si povídáme a koukáme na filmy. On vždycky dokáže vyčarovat nějaký úžasný film, o kterém nikdo z nás v životě neslyšel. Dost často chodíme do kina na cokoli... Chodíme do restaurací, jíme a klábosíme... Častokrát mám pocit, jako bychom na sebe byli napojeni, umíme odhadnout, co ten druhý za chvíli řekne.

To musí hodně usnadňovat natáčení. Jak Almodóvar pracuje?

Vždycky má rozepsaných několik scénářů najednou a dost dlouho dopředu mi dá vědět, který z nich bude natáčet a jakou tam pro mě má roli. Tedy pokud tam pro mě nějakou má. Obsadí mě jen tehdy, když si je jist, že jsem pro tu postavu vhodná. Natočili jsme spolu vlastně jen čtyři filmy, to zas není tak moc ... Obvykle se tak tři měsíce před natáčením scházíme u něj v kanceláři, čteme scénář a zkoušíme. Tohle období zkoušení mám ráda, je to doba, kdy si člověk může dovolit dělat chyby, hledat postavu, má prostor pro kreativitu. To mě baví. Na place je pak Pedro naprosto precizní, soustředěný, neexistuje pro něj nic než film. Všechny jeho legrácky jdou stranou a on se absolutně ponoří do práce. Je velmi, velmi upřímný, což může být i dost kruté, ale mně to vyhovuje, výsledek stojí za toČasto se říká, že jste v Almodóvarových filmech lepší než ve filmech jiných režisérů. Čím to je?

Tím, že je Pedro génius, že se tak dobře známe, že se nebojí riskovat. Je to ale hlavně tím, že spolu trávíme tři měsíce zkoušením. Tohle si žádný režisér v Hollywoodu nemůže dovolit.

A také to bude tím, že on umí napsat skvělé ženské role, ne?

Ženy miluje, umí je skvěle pozorovat a dokonale jim rozumí. Každé ženě bez rozdílu, ať je jí třicet, šedesát, nebo osmdesát. Dokáže napsat skvělou roli pro herečku každého věku. To je velice vzácné. Nevzpomenu si na žádného hollywoodského autora, který by byl vůči herečkám takhle vstřícný. Vy snad ano?

Abych pravdu řekla, tak ne...

Vidíte. Myslím, že za Pedrovu empatii vůči ženám můžeme poděkovat hlavně jeho matce a také všem těm tetám, sestrám a sestřenicím, jež ho vždy obklopovaly. Pedrova matka byla velmi neobyčejná žena, velmi chytrá a vtipná a měla na něj ohromný vliv.

Myslím, že jsme před chvílí ukřivdili jednomu americkému režisérovi, který také umí napsat skvělé ženské postavy, Woodymu Allenovi.

To je pravda, ale Woody je podobně specifický jako Pedro. Jako by každý z nich točil svůj vlastní žánr. Oba jsou velmi inteligentní a vzdělaní, oba točí autorské filmy, každý ale docela jinak. Woody třeba prakticky vůbec nezkouší, hodí vás do vody a vy netušíte, co se může za pár vteřin stát. Má ale své herce moc rád, pečuje o ně, je velmi otevřený herecké intuici a je ochoten bavit se o každém nápadu, s nímž herec přijde. Na začátku natáčení filmu Vicky Cristina Barcelona jsem za ním přišla s blokem plným poznámek o své postavě, o její minulosti a tak podobně... Dostal záchvat smíchu. Ale stejně mě nakonec vyslechl. Když jsem mu to všechno pečlivě dočetla, podíval se na mě, v očích měl tu svou nekonečnou trpělivost a řekl: „Úžasný! Ale víš, myslím, že nám to jde dost dobře a že tohle všechno vůbec nebudeš potřebovat.“

Woody Allen prý psal postavu temperamentní Španělky ve filmu Vicky Cristina Barcelona přímo pro vás, je to pravda?

Tak to nevím, rozhodně mi nic takového neřekl. Navíc on nikdy nepíše postavy pro konkrétní herce. Víte, jak to bylo? Můj agent mu zavolal a řekl: „Slyšel jsem, že budete točit ve Španělsku, nechcete se sejít s Penélope? Ona by s vámi totiž strašně ráda točila.“ Takhle nějak to bylo. A setkání s Woodym v New Yorku, to byla čtyřicetivteřinová schůzka.

Čtyřicetivteřinová?

Ano. Jen řekl: „Viděl jsem Volver a strašně se mi to líbilo. Něco teď píšu, a jestli se to bude vyvíjet dobře, byla by tam skvělá role pro vás. Tak já bych se vám za pár týdnů ozval.“ Polkla jsem a řekla: „Děkuju mockrát.“ A bylo to. Když jsme se pak setkali při natáčení, začala jsem ze sebe hrnout, jak moc miluju jeho filmy a jak ho obdivuju. Byl z toho naprosto nesvůj a strašně se bránil. Je neodolatelně vtipný. Zajímavé je, že jsme Vicky Cristinu Barcelonu točili jako drama, všichni tam tak trpí a zápasí se svými vztahy... Jenže za kamerou stál Woody a navzdory všem dramatům z toho vyšel nesmírně vtipný film. Takhle pracuje: Herci hrají drama, on režíruje komedii.

Je pravda, že vás nechal scény ve španělštině s Javierem Bardemem improvizovat?

Ano. Je vůbec dost otevřený improvizaci. Nejen ve španělštině. Dost často nám říkal: „Nepotřebuju, abyste říkali za každou cenu přesně to, co je ve scénáři. Vžijte se do situace a do postavy a volte taková slova, jaká byste v takové chvíli použili v životě.“ Některé scény jsme dělali pětkrát i sedmkrát a on pořád nebyl spokojen. A jindy jsme sjeli pětistránkový dialog v jediném záběru a on řekl jen: „Prima, tohle beru.“ To mě vždycky znervóznilo a chtěla jsem scénu raději ještě jednou zopakovat. Tohle se mi ale stává často. Kdykoli dokončím záběr, okamžitě mě napadá, jak by se dal udělat jinak, líp, ihned mě napadne, co jsem chtěla udělat a zapomněla na to, mučím se pak celý zbytek dne a vlastně celé natáčení.

Byla jste vždycky taková perfekcionistka?

Nejspíš se to zrodilo z herecké nejistoty začátečníka, kdy jsem si po záběru zoufale snažila vybavit, jak jsem hrála, na což nebyl nikdy čas, protože člověk byl pod nezvyklým a novým tlakem. Zůstalo mi to dodneška, ať začínám točit cokoli s kýmkoli, vždycky mám pochybnosti a říkám si, jestli mě zítra nevyhodí. Ale myslím, že takováhle tréma dokáže herce nabudit, bez ní by to nemohlo dobře fungovat.

Chtěla jste být vždycky herečkou?

Co si pamatuji, tak ano. Když jsem byla malá, byly pro mě filmy něco jako jídlo, nedokázala jsem bez nich žít. Milovala jsem staré italské filmy s Annou Magnaniovou, viděla jsem každý film, ve kterém hrála Meryl Streepová. Když jsem nemohla jít do kina, trpěla jsem, jako by mě trápili hlady.

Což mi připomíná, že váš první film se jmenoval Šunka, šunka. Tehdy jste si musela připadat ve všech ohledech dokonale sytá.

Bylo mi sedmnáct, byla jsem ze všeho naprosto vykulená. Hlavně jsem byla strašně šťastná a vůbec jsem nedokázala pochopit, že mi režisér Bigas Luna tu roli dal. Byl to začátek velkých změn. Ten film byl pro mě přelomový.

Poprvé jste se tam setkala s Javierem Bardemem. Pak jste spolu točili ještě několikrát, Almodóvarův film Na dno vášně, nedávno snímek s Woodym Allenem. Jaká jsou setkání s Javierem Bardemem?

Javier je fantastický herec a skvělý muž. Pro mě nejspíš osudový. A to je všechno, co vám k tomu řeknu.

Dobře, tak pojďme mluvit třeba o tanci. Věnovala jste se mu snad patnáct let, ale ve filmu jste svůj taneční talent zatím moc nezúročila. Napravíte to v muzikálu Nine, který jste točila s Robem Marshalem?

Určitě je tam spousta tanečních i pěveckých čísel, takže tam jsem se mohla skutečně vyřádit. Strašně moc jsem o tuhle roli stála. Ten film vychází z divadelní hry inspirované slavným snímkem Federika Felliniho 8 a ˝. To je jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Dřela jsem kvůli Nine spoustu hodin - ten film si to zasloužil, nemohla jsem si udělat ostudu, mám tu spoustu skvělých kolegyň: Nicole Kidmanovou, Judi Denchovou, Sophii Lorenovou, Marion Cotillardovou ... A Daniela Day-Lewise, který hraje hlavní roli, režiséra.

Takže vás tentokrát uslyšíme i zpívat.

Ano, říkali, ať se nebojím, a dali mi noty, tak co jsem měla dělat? Ale já vážně makala na doraz, zkoušeli jsme donekonečna a pěkně tvrdě - nějaké lekce zpěvu jsem už předtím měla, ale teď jsem najednou zpívala většinu dne.

Neustále pendlujete mezi Evropou a Hollywoodem, jak to vyřešíte, až se jednou budete chtít usadit?

To si nejspíš budu muset najít nějaký ostrov na půli cesty. Jedno vím jistě, mým domovem bude vždycky Španělsko. Ale vyhovuje mi točit filmy v Evropě i v Americe, ačkoli svého času jsem létala přes Atlantik snad každý týden a to bylo docela úmorné. Jenže mě baví střídat různé styly, různé režiséry, točit tematicky náročnější filmy v Evropě a pak zase něco dobrodružného v Hollywoodu. Je to cesta, jak neuvíznout v jedné škatulce, čím různorodější role dostávám, tím víc mě práce těší.

I proto se ráda vracíte z Ameriky k Pedru Almodóvarovi...

Není to tak, že bych jiné filmy než Pedrovy nebrala vážně, cením si každého filmu, který jsem natočila. Všechny mě něco naučily. Dělala jsem ráda i Saharu nebo Sexy Pistols. Byly to nenáročné, oddychové snímky, ale i takové žánry jsou zapotřebí. A když to vezmu docela pragmaticky, tak jsem se díky nim naučila zacházet se zbraněmi a jezdit na velbloudu.

To se do života dost hodí.

Jasně, nepopírám, že takový Volver mi byl mnohem užitečnější, tam jsem se například naučila dokonale sekat cibuli najemno jako profesionální šéfkuchař. To užijete skoro každý den.

Vaříte hodně?

Občas. Dělám hlavně jídla, jež jsem vařila v nějakých filmech, na filmy, v nichž se dost vařilo, jsme měla štěstí. Vždycky se snažím udělat na přátele dojem, oni netuší, že umím jen těch pár jídel, která jsem nadřela jen kvůli roli.

Kvůli rolím jste kdysi nadřela i angličtinu. Co je nejtěžší na hraní v cizím jazyce?

Vždycky si připadám tak trochu v křeči, pracují mi úplně jiné svaly v obličeji, než když mluvím španělsky. Vždycky se musím strašně moc hlídat, abych zkrotila svoji mimiku. Takže když můžu hrát ve španělštině, cítím se samozřejmě mnohem svobodnější.

Bez čeho se nikdy neobejdete?

Bez prstenu po babičce. Nosí mi štěstí. Pokud to není nezbytně nutné, nesundávám ho ani při natáčení.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama