Ve svých pětadvaceti letech stanula roku 1999 jako první Češka na vrcholu nejvyšší hory světa, Mount Everestu. Pak na kole objela a na kajaku obeplula Severní Ameriku, trasa měřila 18 200 kilometrů. Nyní se Renata Chlumská (40) chystá do vesmíru. V novém Reflexu č. 35, který vyšel ve čtvrtek, si můžete přečíst rozhovor s touto výjimečnou ženou. Zde je malá ukázka:
Kudy vedla vaše cesta ke sportu?
Rodiče jsou a odjakživa byli aktivní, atletičtí lidi, i když maminka nikdy vrcholově nesportovala. Tatínek vzpíral, ve Švédsku pak závodil na kole. V zimě jsme s bráchou bruslili a lyžovali, v létě jezdili na čundr, kempovali na severu ve švédských horách, ve fjällu, jak se těm zalesněným kopcům ve Skandinávii říká. Na gauči u televize jsme toho opravdu moc nenaseděli, milovali jsme přírodu a snažili se být co nejvíc venku.
V pětadvaceti letech, v roce 1999, jste jako první Češka a první Švédka vylezla na Mount Everest, horu, při jejímž zdolávání od roku 1921 zahynulo více než 260 lidí. Litujete hodně, že jste to nakonec nezvládla bez kyslíku?
Toho teda lituju. Původně jsem na kyslík ani nepomyslela, ale nedokázala jsem to ovlivnit – vinou počasí jsme museli v South Colu zůstat o čtyřiadvacet hodin déle a já s každou hodinou ztrácela sílu. Lezení je i o štěstí a v tomhle jsme ho neměli. Kyslík se v lezení používá snad výhradně na Mount Everestu, a to jen v osmi tisících metrech a výš. V mém případě byl kyslík racionální a správná volba, vinou pomalého postupu bych třeba nedosáhla vrcholu. Věděla jsem, že když se s ním dostanu nahoru a pak zas bezpečně dolů, vždycky se můžu vrátit a zkusit to znovu bez něj.
A za jak dlouho byste se dokázala dostat do takové kondice, abyste znova vyšplhala na vrchol Everestu?
Tak za rok a půl. Musela bych se především pořádně spravit, abych měla co shazovat při výstupu. Tak osm deset kilo, k čemuž by mi jistě dopomohl můj oblíbený doping – knedlíky. A třeba bych zvládla ten Everest znovu. Vždycky jsem si říkala, že až mi bude čtyřicet, budu v nejlepší formě svého života. A taky to tak je, i díky zkušenostem a sebedůvěře.
Myslíte, že jste to jako žena měla s lezením těžší?
Nikdy. Sportovala jsem celý život s chlapy a většinou jsem si hleděla svého, nesrovnávala jsem se.
Když na Everestu loni 18. dubna zabila lavina šestnáct nepálských domorodých průvodců, hrozilo, že se provoz na hoře zastaví – Šerpové odstupovali z úcty k mrtvým a z respektu před velehorou z dohodnutých zakázek, chtěli stávkovat…
A divíte se jim? Vydělají sice sedminásobek nepálského průměrného platu, až pět tisíc dolarů ročně, ale vezměte si, že nemají pojištění a že ze svého platu často živí širokou rodinu. Naštěstí všechno šlape dál. Pro Šerpy je totiž velká věc lézt na Everest – jsou hrdí na svou zemi a na tu horu, vždyť patří odpradávna jim. Bez nich bychom tam ani dnes nebyli.
Máte tři malé děti, s těmi se pouštíte do menších dobrodružství, než jsou expedice. Ve Švédsku se hodně sportuje – co tady, v Česku? Jak jsme na tom?
Jsem mile překvapená tím, že během našich pravidelných letních dovolených na Sázavě vídám rok od roku víc lidí na kole, je to obrovský trend. Ale máte tu mizerné silnice, já bych se tu docela bála pustit to na kole z kopce. Češi jsou vyhlášení i jako horolezci, taky na rozdíl od Švédů máte kde trénovat, a jak vidíte tady na Sázavě, i lodičky jdou v půjčovně na dračku… Ve Švédsku a ve Skandinávii lidi sportují jak diví, ale Češi podle mě nejsou o moc pozadu. Možná i proto, že vám kromě zdraví začalo záležet taky na vzhledu.
