Studenti pod stromem

Studenti pod stromem Zdroj: Profimedia

Délku našeho života určuje vzdělání, říká šéfka České demografické společnosti

Profesorka Jitka Rychtaříková je předsedkyní České demografické společnosti a její jméno je také spojeno s katedrou demografie geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Časopisu Českého statistického ústavu Statistika&My poskytla rozhovor, jehož nejzajímavější části po úpravě přetiskujeme. Můžeme se z něj dozvědět, jak se vyvíjí a bude vyvíjet naše společnost.

Ve svých výzkumech se mimo jiné zabýváte problematikou úmrtnosti a délky života. Jak jsou na tom Češi?

Na základě dat Eurostatu patříme k zemím v Evropě, kde jsou z hlediska vzdělání jedny z největších rozdílů v úrovni úmrtnosti. Podle naší analýzy jsme zjistili, že úmrtnost mužů i žen se základním vzděláním je relativně častější na příčiny, které souvisejí s nezdravým životním stylem nebo méně efektivním využíváním lékařské péče. Naopak úmrtnost vysokoškoláků byla častěji asociována se skupinou takzvaných neodvratitelných příčin smrti.

V současné době se přitom stále více hovoří o takzvaných superstoletých, čímž se myslí lidé, kterým je 110 a více let. Odhaduje se, že na celém světě jich žije asi 400, u nás však zatím ani jeden. Změní se to?

To je velmi zajímavý fenomén. Databázi těchto lidí – International Database on Longevity – již lze najít na webu. Velmi seriózní vědci tvrdí, že zanedlouho může dojít k tak převratnému vědeckému objevu, že se lidé budou moci dožít i 160 let.

Také jste opakovaně hovořila o tom, že u nás existují některé demografické mýty. Mohla byste uvést nějaké konkrétní příklady?

První mýtus je, že vysokoškoláci jsou liberální lidé, kteří jsou průkopníky nových trendů ve společnosti například v otázce sňatečnosti nebo rozvodovosti. Tedy, že spíše neuzavírají sňatky, hodně se rozvádějí a mají děti mimo manželství. Jenže to není pravda. Zejména u nás jsou vysokoškoláci velmi konzervativní. Mezi dětmi narozenými mimo manželství mají nejmenší podíl, oproti ostatním mají i nejnižší rozvodovost. Tyto otázky zřejmě souvisejí s příjmem a postavením. Tím však nechci tvrdit, že ženy se základním vzděláním by se nechtěly vdát a mít dítě až po svatbě.

Za další mýtus, jestli si to dobře pamatuji, jste uváděla Husákovy děti.

Našla jsem si refrén hudební skupiny Chinaski. Velmi mě mrzí, že termín Husákovy děti se tak ujal a naopak výroky „Nehas, co tě nepálí“ nebo „Možná by bylo lepší lhát“ ze stejného refrénu skupiny nikdo necituje. V té písni se hovoří o generaci 1970. Chápu to jako rozpor mezi osobou tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, který je vnímán jako představitel komunistické normalizace, a propopulačními opatřeními, která v té době byla ale považována za nejpokrokovější v Evropě.

Existuje také termín Havlovy děti?

To jsem zatím neslyšela. Když už bych měla označovat nějakou generaci, pak bych použila termín „Klausovy děti nebo ODS děti“, čímž bych označila dobu výrazného propadu plodnosti v 90. letech 20. století, který lze pouze do určité míry vysvětlit odkládáním porodů do pozdějšího věku. Velmi dobře si pamatuji atmosféru, kdy Václav Klaus a ODS tvrdili, že rozhodnutí mít děti je soukromou záležitostí, že děti budou a že přece nepotřebují nikomu přikazovat, aby měl děti. O to v historii však nikdy nešlo. Vždy šlo o vytvoření podmínek. Ale já bych se vyhýbala všem těmto nálepkám.

V Evropě panuje takové jednoduché schéma, že státy, kde je větší zaměstnanost žen, mají vyšší úroveň plodnosti oproti těm, které mají zaměstnanost žen nižší. Je to pravda?

Ale to platí jen pro západní, severní a jižní Evropu. Pro střední Evropu to už neplatí: Stejně jako pro ni neplatí, že čím vyšší věk rodiček, tím více mají dětí. To jsou paradoxy oproti minulosti. Ve střední a východní Evropě naopak platí, že ženy jsou častěji ekonomicky aktivní a děti průměrně rodí v nižším věku. Ale jejich celkový počet dětí je nižší.

S čím to souvisí?

Řekla bych, že hlavně s podporou státu týkající se dostupných předškolních zařízení.

Objevil se také termín sendvičová generace. Mohla byste vysvětlit, co tento termín znamená?

Jde o to, že lidé ve středním věku vychovávají děti a přitom se ještě starají o závislé rodiče. Záleží také na státu, například na dostupnosti služeb, jak je na tuto situaci připraven. Ředitel Max Planckova Ústavu pro demografický výzkum v Rostocku v Německu, James Vaupel, již několik let vystupuje s myšlenkou, a má to propočítané, že tito lidé by měli mít kratší pracovní dobu za plnou mzdu, aby nebyli tak přetížení. Starat se o děti, nemohoucí rodiče a ještě přitom slušně vydělávat, to asi nejde skloubit dohromady. Navrhuje, že až tito lidé dosáhnou vyššího věku a jejich děti už budou dospělé a rodiče už tu nebudou, tak by měli dál pokračovat v práci, tj. odpracovat zase více hodin za stejnou mzdu, tj. relativně za méně peněz. Tento model se samozřejmě nehodí na všechna povolání, ale je dokázáno, že dnes již většina lidí nevykonává fyzicky náročné zaměstnání. Takže v souvislosti s prodlužováním věku a zlepšováním zdravotního stavu obyvatel by pro většinu lidí mohl být odchod do důchodu až v 70 letech reálný.

Kdo je prof. RNDr. Jitka Rychtaříková, CSc.:

Je profesorkou demografie na katedře demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se zejména demografickým analýzám populačního vývoje České republiky v evropském kontextu. Je autorkou a spoluautorkou asi 150 příspěvků v odborných časopisech a několika kapitol v odborných knihách. Přednášela na University of South Carolina (USA) a Université Paris 1 Panthéon – Sorbonne ve Francii. Od roku 2000 je předsedkyní České demografické společnosti.

Rozhovor zveřejňujeme s laskavým svolením časopisu českého statistického úřadu Statistika&My