Graffiti dědek z newyorského gangu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Graffiti dědek z newyorského gangu

Petr Vrabec4. června 2014 • 13:00
Graffiti dědek z newyorského gangu
foto: archiv T-Kida

S graffiti začal jako jeden z prvních už v první polovině sedmdesátých let. V New Yorku, v ghettu jižního Bronxu. T-Kid, tehhdy jako King13, se už ve třinácti letech stal členem jednoho tamního gangu, v šestnácti ho při divoké přestřelce dvou znepřátelených partiček těžce postřelili. Přežil a stal se legendou graffiti, která už desítky let vystavuje po celém světě. Nyní míří T- Kid do Čech.

reklama

Jaké jsi měl dětství? V jakých sociálních podmínkách jsi vyrůstal? Jaký byl otec a jaká matka?

Vyrostl jsem v rozvedené rodině. Matka se rozvedla s otcem, když mi byly tři roky. V devíti letech jsme od ní s bratrem odešli k otci. Otec pracoval jako dělník se železem a konstrukcemi. Pracoval tvrdě každý den, aby nás uživil. Takže jsme byli s bráchou pořád na ulici. Doma byla prázdnota. Dá se říci, že mě vychovala ulice. Nebylo to vůbec jednoduché, ale otci to nejde dávat za vinu. Opravdu musel pořád pracovat, abychom to vše zvládli.

K jakým hodnotám tě rodiče, nebo asi spíš otec, vedli?

Otec mě vedl k tomu, že rodina je základ. A samozřejmě ke správným hodnotám, jak se stát, být a zůstat dobrým člověkem. Jenomže k tomu má teenager, který bydlí v 70. letech v Bronxu, moc málo příležitostí. Musíš se naučit, jak přežít, jak bojovat, jak fungovat na ulici. Protože jsme žili obklopeni gangy, drogami a násilím. Žili jsme v ghettu.

Co škola?

Škola… No. To bylo pro mě velmi těžké. Otec si přál, abychom měli dobré vzdělání a tak nás poslal do katolické školy. Jenže. Když někdo z Bronxu šel do takové školy, znamenalo to, že rodina má peníze. Ne o moc, ale víc než ostatní. Proto se k nám hodně lidí nechovalo hezky. Záviděli. Ale neuvědomovali si, že to všechno stálo čas a dřinu našeho otce, který kvůli tomu věčně nebyl doma. Na střední jsem studoval obchod, ale vždy jsem si přál být ocelář jako otec, stavět ocelové konstrukce, budovat mrakodrapy. Fascinovala mě ta velikost, ta masivnost, a to, že po sobě necháváš něco, co tu bude dlouho. Graffiti proti tomu mělo velmi krátkou životnost. Ale jak si mě graffiti víc a víc získávalo, mé jméno na ulici rostlo, začal jsem žít spíš tím druhým životem. Proto pro mě bylo velmi těžké dokončit školu. Protože v noci jsem trávil celé hodiny tím, jak se dostat do vlakového depa a pak namalovat něco ohromujícího. A odpoledne jsem zase chtěl vidět své jméno jezdit, než ho umyjí. Ale školu jsem nakonec dokončil.

Jak jsi se stal členem gangu?

Dokázal jsem velmi dlouho tomu odolávat. Do doby, než mě chytil gang the Bronx Enchanters, když jsem se pokoušel o jeden ze svých tagů na zastávce. To bylo v roce 1974. Zvolil jsem si jméno King 13 a nastříkal jsem to jméno snad úplně všude. Přišli a řekli, že jsem si dovolil napsat své jméno na místo, kde kralují oni. Že to je jejich teritorium. A já jsem říkal, aha, omlouvám se, nevěděl jsem, kdo tu vládne, chtěl jsem napsat jen své jméno. Následně, po chvilce diskuze říkali, hele, vlastně se nám docela líbí, co děláš. Ale děláš to na místech, která ti nepatří, takže bud vstoupíš do gangu a pak si tu piš, kde chceš. Ale za gang! Anebo tě teď zmlátíme a příště i možná zabijeme. No a já jim nato řek, ok, kámo, v pohodě, mám ti to někde podepsat?

Přibliž nám dobu a situaci v New Yorku v první polovině sedmdesátých let.

Politická situace v New Yorku na přelomu 60. a 70. let byla velmi špatná. Amerika válčila ve Vietnamu, New York byl na pokraji bídy a bankrotu. A především jižní Bronx, ze kterého pocházím. Korupce tehdy byla strašně veliká. Infrastruktura města se rozpadala, metro, silnice, mosty a budovy. Jižní Bronx měl dřív hodně dělnických pracovních míst v místních továrnách, ale politici ty pracovní místa přesunuli mimo New York, do regionů, kde byla levnější pracovní síla. To samozřejmě způsobilo, že se lidé v jižním Bronxu ocitli bez práce. A samozřejmě bez možnosti platit nájem, který v New Yorku i pokud se jednalo o ghetto, byl pro dělníky velmi vysoký. Takže lidé, co nemohli tak vysoké částky zaplatit, častokrát šli na ulici, děti ke známým… Určitě si někdy ve filmech viděl hořící baráky v Bronxu. Pokud lidé byli na dně sil a věděli, že musí na ulici, tak ty městské byty často na protest prostě vypálili. Vidět jižní Bronx v plamenech, to byl tenkrát velmi častý jev. Paradoxně ale vypálený byt měl pak jinou cenu, takže se zase spousta lidí z ulice do těch vypálených bytů vrátila, pokud to tedy bylo možné.

O graffiti se mluví jako o protestu. Proti čemu jste protestovali?

Protest snad ani ne. Byla to spíš možnost zakřičet: Haló, žijeme tady, jsme tady! Každý den vyjelo spoustu vlaků z newyorských ghett, které nesly poselství dětí, které v tom ghettu žily a na které společnost zapomněla. Představovali jsme si, co si asi řeknou ti boháči z Manhattanu, až uvidí naše vlaky, naše zprávy. Ale nemyslím si, že by s tou naší situací šlo co dělat, změnit ji nějakým protestem. Jen jsme čekali a modlili se, že bude líp. Graffiti nám tu víru dávalo a díky tomu jsme zapomínali na starosti všedních dnů. Také to byla možnost jak se seberealizovat, dělat něco kreativního. I když jsme malovali na cizí majetek.

Malby na soupravách metra tedy byly vzkazy bohatým Newyorčanům?

Nejenom. Přes pomalované vagony jsme si samozřejmě také posílali zprávy mezi ghetty navzájem. Byly to takové souboje, které nás hnali k tomu dělat větší a lepší věci. Spoustu těch lidí jsme znali jen podle jejich alterega. A když jejich práce byly lepší a projížděly naším jižním Bronxem, naštvalo nás to a šli jsme okamžitě malovat. Udělali nějaké super vlaky a poslali klukům vzkaz zpátky. Ty vlaky pak vyjely z Bronxu přes Manhattan a jely třeba do Queens. Pamatuji si, jak jsme se bavili tím, jak asi zareagují na naši malbu. Byla to kouzelná doba.

Jak se vlastně z Kinga 13 stal T-Kid?

V roce 1977 při velké přestřelce gangů třikrát střelili. Byl jsem převezen do nemocnice, dlouho jsem se léčil. Ale přežil jsem to. Pár mých kámošů takové štěstí nemělo. A tehdy za mnou nikdo jiný než z rodiny nepřišel. A já jsem si uvědomil, jakou měl můj otec pravdu. Že rodina je základ. Nikdo z gangu se neuráčil přijít. Aby zjistili, jak se mám a jestli něco nepotřebuju. Přitom jsem pro ty lidi málem umřel. To byl důvod, proč jsem se rozhodl z gangu odejít. I přes možné následky, které to mohlo mít. Rozhodl jsem se být sám a věnovat se jen sobě a graffiti. Skončil jsem s Kingem13, který představoval tu minulost, a dal jsem si novou přezdívku T-Kid. Protože jsem byl dřív hodně hubený a přitom jsem i dost vysoký, takže mi hodně lidí říkalo T (tee), ale stále jsem byl pro ně také dítě, proto kid.

Jde vůbec dělat graffiti mimo gang, jako solitér? Jaká je vůbec historie graffiti?

Pravda je taková, že graffiti vzniklo z gang kultury. Stejně jako hip hop. Všechno pochází z jižního Bronxu. Malování po zdech je tu od nepaměti. Gangy si však značkovali svá teritoria svými jmény. Později vzniklo psaní svých jmen a děti tomu začali říkat prostě graffiti a sobě graffiti writeři. Původně šlo jen o tagy na ulici. Následně se z tagů stali piecy, kdy se všichni snažili pracovat na svém stylu a pak se graffiti přeneslo i na metro. V 80. letech vznikl wildstyle, vlastně podoba graffiti, jak ho známe dnes. Velké, hodně barevné a krásný styl. Proto byla 80. léta ve znamení cesty graffiti z ulice do galerií. A také na další kontinenty. Postupně došlo ke komercionalizaci graffiti. Z graffiti vznikl street art a v dnešní době je velice populární mural art. Umělci vědí, že je těžké dostat lidi do galerií a tak spousta z nich prostě vyměnila štětec na akademii za sprej na ulici. A místo pláten využívají plochy města, kde je malba ve veřejném prostoru dobře vidět. Na druhou stranu, tohle již nemá s graffiti moc společného. V graffiti se totiž nejde ptát „můžu?“. A nikdo vám nezaplatí barvy, nikdo nezaplatí za vaši práci a ani nezařídí povolení.

Z graffiti se stal pouliční pop? Zábava, myslíš?

No to je další věc, že dnes je graffiti prostě zábava, se souhlasem měst a radnic. Samozřejmě, v každém státu je to jiné a lidé ho dělají z různých důvodů. Ale tehdy v New Yorku to byl prostě celkově životní styl. Barvy jsme museli krást a z toho důvodu jsme měli omezený počet sprejů. K tomu bylo potřeba vymyslet nějaký koncept, abys vyšel s barvami. Adrenalin v každém okamžiku celé operace. Dnes přijdeš do obchodu a jsi jak v cukrárně. Hrozně moc značek sprejů, časopisy, videa, doplňky, desítky různých trysek, které umožňují různou šíři spreje.

To je podobná komercionalizace jako třeba u Hip Hopu? Největší hiphoper je dnes nechutně bohatá celebrita…

Hip Hop vznikl jako další sebevyjádření na ulici. Jak asi víš, Hip Hop má čtyři elementy – DJing,MCing, graffiti a breakdance. K tomu specifické oblékání, upravené hadry. Také jsem dříve breakoval a dokonce s RockSteady crew. Byl jsem vlastně snad jeden z prvních breakerů na světě. Ale pak si ten komerční svět umění ulice vzal. Na konci 80. let se graffiti dostalo do galerií, hip hop do filmu, breakdance měl vlastní televizní show a DJs začali být zváni na velké párty do těch nejlepších klubů.

U nás v Evropě se ale spíš než o graffiti mluví o street artu?

Street art je rychlejší věc, nepotřebuješ na ni většinou tolik času jako na graffiti. Street art je bližší normálnímu umění, proto ho lidi mají rádi. Graffiti je víc takové komunitní, málo lidí v něm umí číst. Samozřejmě, když uděláš tag anebo street art šablonku na budovu, je to stejný trestný čin. Ale tag lidi odsoudí a u street artu řeknou, to je hezká kočička. (s velkým smíchem)

Máš vlastně svou rodinu, ženu, děti?

Na konci 80. let jsem se setkal s Margie, to byla moje první žena a ona otěhotněla. Narodil se nám syn a bylo důležité najít si práci. No, a sranda je ta, že jsem dělal malíře pro město New York. Ale popravdě jsem svoji graffiti kariéru nikdy neopustil. Tehdy jsem stále maloval, ale jako otec rodiny s dětmi, samozřejmě, již ne tak ilegálně. A současně v tu dobu se podmínky pro ilegální malování ztížily. V roce 1989 starosta vydal zákon, že již žádný pomalovaný vlak nesmí vyjet na trasu. A nechal depa strážit divokými psy a vlky. On moc dobře věděl, jak je důležité vidět své jméno jezdit.

Ty už ale taky nejsi ortodoxně „dítě ulice“…

To ne. Dnes mě umění živí. Dostávám zakázky, maluji, tvořím design. Spolupracuji s nadnárodními firmami. Ale pořád jsem hrdý na to, že jsem vyrostl v jižním Bronxu a odtud se vypracoval k výstavám, které jsem měl a mám po celém světě. A ne úplně každý umělec šel z opravdové ulice do galerie a ještě ke všemu přes tvorbu graffiti. A kdyby mi někdo řekl v 70. letech, že graffiti překročí hranice New Yorku, Ameriky, myslel bych si, že se úplně zbláznil. To, co se za ty roky stalo, by jsme si nevysnili ani v těch nejdivočejších snech. Proto vždy na svých výstavách doufám, že lidé budou odcházet s pocitem, že když jsem to dokázal já, tak i oni si mohou splnit své sny.

T-Kid, občanským jménem Julius Robert Cavero (53), syn imigranta z Peru a Američanky z Portorika. Má syna a dceru ze dvou manželství. Nestor graffiti, za svůj život doposud pomaloval stovky vlaků a stovky zdí. Vystavuje po celém světě, propaguje graffiti. V první polovině června se jako hlavní hvězda účastní festivalu Past Present Future, který se koná v centru alternativní kultury Trafačka v pražských Vysočanech.

obálka 23
Více se o T-Kidovi dozvíte v novém vydání časopisu Reflex, jež vychází ve čtvrtek 5. června.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama