Většina médií teď zaníceně řeší, zda Johnny Depp (50) vypadá „dost zasnoubeně“. Sám herec má ovšem zcela jiné téma k přemýšlení: sebe. „Trochu bilancuju, neubránil jsem se tomu. Ale který čerstvý padesátník ano?“ říká a v hlase se mu mísí provinilost s pobavením.
Vy se v padesáti zabýváte koncem?
A vy ne?
Padesát mi zatím ještě nebylo.
Tak jsem to nemyslel. Každý se někdy zaobírá smrtí. Stejně jako chce každý někdy vědět, proč je na světě. Než se mi narodila dcera, bylo to střídavě polojasno – zataženo. Úspěch, neúspěch, rozhovory, nerozhovory, peníze, nepeníze. Ptal jsem se sám sebe, jaký to má celé smysl. Proč jsem tady. Odpověděla mi ona, to nádherné živé lidské stvoření, které vzešlo zase jenom z člověka. I kdyby nic dalšího nemělo smysl, vím, že se mám snažit žít a dýchat, dokud to jde. A pak tradá.
Na život po smrti nevěříte?
Ne.
Nějakou víru přece musíte mít.
Když byly moje děti ještě malé a ptaly se mě, co je Bůh, řekl jsem jim, ať se podívají na stromy, pak na mraky, na trávu, na vodu. Aby se zhluboka nadechly. Všechno tohle je Bůh, řekl jsem jim. A pak jsem je přiměl podívat se do zrcadla: A tohle je taky Bůh. Věřím zkrátka na lidi. Na to, že jsme. Protože když se nad tím zamyslíte, taky bychom vůbec být nemuseli. Existují různé úhly pohledu a svůj jsem vám právě předestřel.
Takže vy vážně nevěříte v Boha?
A on nějaký je? Viděla jste ho snad?
Věříte jen v to, co vidíte?
Tak jo. Vidíte toho mravenečníka, který mi visí nad hlavou? Ne? Já ano. Takhle se tu můžeme přít donekonečna.
Zrovna na víru v mravenečníka bych si Johnnyho Deppa tipla.
(Rozchechtá se.) Teď jste to trefila. I když ještě víc věřím v červy a hlínu.
