VERONIKA FAŠINOVÁ před pěti lety získala práci snů, která na čas dokonale – a plánovaně – pohřbila její modelingovou kariéru. Dvaatřicetiletá Češka pracovala čtyři a půl roku ve francouzském módním domě Céline jako živá figurína: přímo na jejím těle se nastříhalo, našpendlilo a ušilo sedmnáct kolekcí. O svých zkušenostech z Mekky módního světa vypráví v Excellentu, zvláštní příloze Reflexu č. 16, který vychází právě dnes. Zde je bonus v podobě otázek, které se do tištěného časopisu nevešly.
Skončila jste s prací u Céline, abyste se mohla konečně pořádně najíst?
Budete se divit, jím celý život úplně normálně. Jsem hubená po tátovi. V Londýně, kde jsem žila posledních devět let, je navíc velmi snadné stravovat se zdravě. Jeho obyvatelé nechodí ani tak na hotovky jako spíš do zdravých fast-foodů typu Pret A Manger, kde jim připraví výborné, lehké organické jídlo, tedy bio, jak se říká u nás.
Jaká ve skutečnosti byla ta vaše práce snů?
Vlastně je to nejnudnější práce na světě – jediné, co musíte dělat, je stát. Devět hodin denně, pět dní v týdnu. Před vámi sedí řekněme deset lidí a všichni na vás koukají, zatímco další čtyři se motají kolem vás a stříhají, špendlí, přidávají kapsy, mění rukávy... Nemohla jsem si u těchhle fittingů číst ani poslouchat muziku, a často jsem měla celý den jehlové podpatky, úplně jsem si tak odrovnala achilovku na pravé noze. Párkrát mě pěkně stříhli, jednou mi propíchli svíracím špendlíkem kůži skrz naskrz. Celý den zíráte před sebe a jedete na autopilota: přemýšlíte, co všichni ti lidi před vámi dělají po práci, co si připravíte doma k večeři… Vydržela jsem to čtyři a půl roku. Před přehlídkami to přitom bylo opravdu náročné, to jsme po celý měsíc každý den jeli přes půlnoc. Jednou jsem do čtyř do rána zkoušela takovou dlouhou šálu…
Co se proboha zkouší na šále?
To byste se divili. Délka třásní třeba. Ani tohle se nemůže zkoušet jen na plastové figuríně, návrháři musejí vidět, jak se materiál chová v pohybu. Moje výška se při zkoušení té šály musela stále srovnávat s výškou modelek, co budou šálu předvádět na přehlídce – jsem menší než mladá generace, měřím 177 centimetrů a dnešní modelky mají průměrně určitě o čtyři víc. Lidstvo roste a modeling vyžaduje čím dál vyšší a hubenější holky. Pamatuju si z Londýna jednu, která si dělala rybí prsty na vodě, a ne na oleji, aby nepřibrala.
Módní dům Céline je znám především díky luxusním koženým kabelkám, ale šije i oděvy, v italských ateliérech se dělají svetry a kožené a kožešinové věci. Mohla byste tu firmu pro zákazníky módních řetězců a vyznavače konfekce přiblížit?
Když nosíte Céline, je zřejmé, že módě rozumíte, firma si v posledních letech stojí velmi vysoko a přehlídky mají úžasné ohlasy. Není to ale oblečení pro každého, dobře se vyjímá na hubených holkách, na kterých trochu visí – vychází totiž z pánských střihů, jen se knoflíky přehodí na tu správnou, dámskou stranu. Proto Céline nosí třeba androgynní herečka Tilda Swinton. Jen sukně a šaty neděláme rádi, kdykoli na ně přišel požadavek z obchodního oddělení, všichni jsme trpěli: nikdo z dvacetihlavého kreativního oddělení včetně kreativní ředitelky Phoebe Philo šaty nenosil! Když se v šatech necítíte, těžko se vám navrhují. Firmu samozřejmě živí především její kabelky. Kabelka je pro mě nejzásadnější část šatníku, dokáže rozsvítit i ten nejprostší outfit. I proto jsem ráda, že mi Céline tolik svých kabelek dala – mám v nich poměrně velké jmění.
Zajímá vás tedy móda i „v civilu“?
Ani ne. Módní časopisy jsou pro mě povinná četba, ale nakupování mě nebaví – ještě štěstí, že my modelky dostáváme od návrhářů spoustu věcí zadarmo. Tady v Česku nakupuju v Zaře, tam je půlka věcí okopírovaná od Céline. Nikdy bych nedala deset tisíc za kalhoty, utrácím jen za elektroniku, tam mě design a značka zajímají.
Jak přesně vypadal váš den, když jste pracovala jako živoucí figurína?
Přicházela jsem do práce v půl desáté, nenalíčená, rozcuchaná. U svého počítače v ateliéru jsem posnídala a čekala, zda bude takzvaný workshop, kdy na vás různě kombinují oblečení ze secondhandů a přemýšlejí o inspiraci, nebo zda bude velký fitting. Ty bývaly ve čtvrtek, přijeli lidé z pařížského ateliéru Céline, kteří přivádějí k dokonalosti prototypy z londýnského ateliéru. Kreativní tým Céline mimochodem čítá okolo dvaceti lidí několika různých národností; k těm ještě přibudou ti, kteří oblečení šijí… Ti z Paříže tedy přivezli kufry, vyložili oblečení na štendr a jeden model po druhém mi oblékali – já se projdu a pak zastavím před stolem plným lidí. A oni pak dvacet minut diskutují, co změnit na mém modelu. Někdo to zapíše, já se převléknu a celé to jede nanovo. Když jsem měla pocit, že jsou kapsy moc vysoko nebo je mi košile úzká v ramenou, říkala jsem jim to. Ale jinak jsem neměla žádné tvůrčí ambice. Když jsem se ke konci rozmazlila, odcházívala jsem v šest domů, ale občas jsme končívali v devět, tři týdny před přehlídkou jsme to v pařížském studiu pravidelně táhli přes půlnoc.
Jak vlastně vzniká jeden konkrétní výrobek?
Móda se sama recykluje, třeba tahle moje kabelka jistě vznikla z prvků nějakých tří vintage kabelek, z každé si vzala něco. Když vidíte celý ten proces navrhování, je vám najednou jasné, proč ty věci stojí tolik: kvalita materiálu, převratnost myšlenky, propracovanost detailu. Pokud jde o módu, lidé u nás v Česku nestaví na odiv majetek tak, že se draze a dobře oblékají. Také se bojí vyčnívat a na ty, co se liší, si ukazují. Přitom odvaha a originální styl je to, co se v módě cení víc než vkus.
Chodila jste před angažmá v Céline také po molu?
Bavilo mě chodit charitativní přehlídky se známými osobnostmi, pro jednu si mě vybrala Naomi Campbell, pro jinou lidé z Fashion Rocks na podporu nadace prince Charlese The Prince's Trust, kde chodí bok po boku modelky a největší jména showbusinessu. Jednou, a to byl velmi dojemný moment mé kariéry, jsme seděli po fittingu u stolu s návrhářem Matthewem Williamsonem, on se na mě tak podíval a zeptal se: „Šla bys mi přehlídku?“ Nemohla jsem tomu uvěřit! Na té přehlídce pak zpěvák Prince natočil svůj videoklip Chelsea Rodgers, ve kterém vystupuji.
Máte pojištěné tělo?
Ne, na tohle si nepotrpím a nikdy se mi to nevymstilo. K doktorovi jsem v Británii párkrát musela, ovšem volno z práce jsem si nebrala, dvacet lidí by nemělo do čeho píchnout jen kvůli mé slabosti. Za těch devět let na ostrovech jsem marodila jen dvakrát – jednou jsem si vzala den volna kvůli ledvinové infekci, podruhé kvůli reakci na tetanovku. Už jen překročení prahu soukromé kliniky vás stojí devadesát liber, dalších devadesát dáte za braní krve, pětadvacet za vypsání receptu… A když jdete do státní nemocnice, vyšetří vás nejdřív sestra a ta teprve uzná, jestli vás vůbec prohlédne doktor. Proto nechápu, že Češi nadávají na naše lékaře a zdravotnický systém. Lepší to nemají snad nikde na světě.
Rozhovor s modelkou Veronikou Fašinovou si přečtěte v příloze Excellent. Vychází spolu s Reflexem č. 17 24. dubna.
