„Cenu má od nás za filmy, nikoli politické postoje,“ pravil Jiří Bartoška, když měl coby prezident karlovarského festivalu předat Křišťálový glóbus Oliveru Stoneovi. Dokonale tak vystihl ambivalenci, jež trojnásobného oscarového laureáta provázela. Respekt šel ruku v ruce s protestem, někteří mu dokonce odmítali tleskat. „Znám i lidi, kteří mě mají rádi,“ krčil rameny Stone.
Jekyll a Hyde, jinak jej nelze popsat. O politice se nejdřív chtěl a potom zase nechtěl bavit. V jednu chvíli se hystericky skrýval před fotografy, v další jim ochotně pózoval. Karlovy Vary nazval dírou, ale setrval v nich čtyři dny a prošmejdil je celé, ulepený supermarket nevyjímaje. Během rozhovoru stihl objednávku carpaccia i šestiminutový telefonát s přítelem a neopomněl Čechům vyčinit za omezenost a politickou stádnost.„Kdo vám poradil, abyste vstoupili do NATO, proboha?“ hřímal.
Nedávno jste řekl, že obdivujete naši schopnost sebereflexe. Jak jste to myslel?
Už si přesně nepamatuji kontext, bylo to na festivalu v Chorvatsku. Líbí se mi, že umíte kriticky pohlížet na vlastní historii. Američané ne, mají své nedotknutelné mýty.
Například?
Hirošima, Nagasaki. Atomové pumy, které jsme „museli“ shodit. Čas otupil hrany, lidé si pro hrůzný čin vymysleli obhajobu. Ve škole se učí, že nám atomové pumy zachránily život. Že by Japonci nikdy nekapitulovali a že to bylo jediné možné řešení. V dokumentu Nevyřčené dějiny Spojených států jsme se proto podívali pod povrch legendy. Představte si, že ty pumy vůbec shozeny být nemusely, šlo jen o mocenskou hru. USA potřebovaly ohromit Stalina.
To je jen vaše interpretace.
Ale aspoň jsem se o ni pokusil. Člověk má tendenci zapomínat, vytěsňovat nepříjemné věci. Chybí nám komplexnější obraz a ten nabízím právě v Nevyřčených dějinách.
Často o nich mluvíte. Čím jsou mimořádné?
Ten film je esencí mých názorů a postojů, opus magnum Olivera Stonea. Obsahuje vše, co jsem se kdy naučil.
(Zazvoní telefon. „Promiňte, zamáčknu to,“ říká a dává si ho k uchu. „To jsi ty? Nádhera, ne, vůbec nerušíš.“ Následuje šestiminutový rozhovor.)
Vy už jste v Čechách byl …
Dvakrát. Poprvé v roce 1978, to jste se měli mizerně. Ne kvůli vládě, mnohem horší byla nálada, která u vás panovala. Navštívil jsem i Maďarsko a Polsko, ale všude jsem se cítil líp než u vás.
Režim se tam začal uvolňovat dřív.
Vidíte, jak je důležité znát souvislosti. Američané nemají ponětí, co se odehrálo mezi první a druhou světovou válkou, natož po ní. Třeba takový Stalin: nechci z něj dělat hrdinu, ale v boji s Němci dokázal víc než kdokoli jiný.
Při vší úctě: uvědomujete si, že mluvíte s občankou postkomunistické země? Mnohé z vašich názorů jsou pro nás těžko stravitelné.
Vaše rozpoložení samozřejmě chápu, okupace musela být strašná. Československo se navíc stalo obětí nejzkorumpovanější části sovětského systému. Problém je, že jdete z extrému do extrému. USA využily situace a teď vládnou světu i vám. Místo aby se nastolila rovnováha, moc se přelila na opačnou stranu.
Naše země je svobodná, máme demokratický systém. Trápí nás korupce, ale ta je asi všude.
Říkám jen, co vidím. Podruhé jsem byl v Československu v roce 2002, točil jsem v Praze reklamu pro francouzského operátora. Tehdy jsem měl pocit, že jste se konečně probrali, lidi byli usměvaví, země vzkvétala. Teď už na mě zase padá tíha. Pokud vím, trápí vás nezaměstnanost, cítím rozladění. Často jezdím do Číny. Tamní mladá generace trpí amnézií, nedokáže těžit ze své historie. A ti starší utrpěli šok, život se jim otočil o sto osmdesát stupňů. Dřív měli Maa a rovnostářský komunismus, dnes musí přežít v konkurenčním prostředí a sloužit jinému bohu, penězům. Mimochodem jste v NATO?
Ano.
Proč? Kdo vám řekl, abyste do něj šli?
Nikdo, rozhodli jsme se sami.
A co z toho máte? Vojska v Afghánistánu, to je tedy výhra.
Neunavuje vás být neustále v opozici?
Vysilující by bylo, kdybych šel proti svému přesvědčení, což nedělám.
Přesto jste mnohými vnímán jako provoktér, rebel bez příčiny.
Možná jsem rebel, ale s příčinou. Brojím proti zemi, která má pocit, že jí patří svět.
Proč v ní tedy žijete?
Narodil jsem se tam, s tím moc nenadělám.
Můžete emigrovat.
To by nepomohlo, americká chapadla dosáhnou daleko. Ostatně vy jste toho zářným příkladem. Navíc mám za to, že zevnitř se dá změnit víc než zvenčí.
Do politiky vstoupit nechcete?
Asi jste nepochopila, v čem jsem nejsilnější.
Ve filmech?
Přesně tak.
Jenže o nich jste zatím neřekl ani slovo, zato politiku řešíme od první minuty.
Jsem v prvé řadě filmař, mou doménou jsou příběhy. Nemyslím si, že bych jako politik něco ovlivnil.
Zkoušel vás někdo k politickému angažmá přesvědčit?
Ne, tak to u nás nefunguje. V Česku se snad místa v politice nabízejí umělcům?
Proč jste se vlastně zaměřil na film? Studoval jste stejnou univerzitu jako George Bush.
Bush byl dokonce spolužák. Pravda, nepamatuju si, že by přišel na hodinu, byl to ten typ, co se flákal, ale procházelo mu to. Zhýčkaný synek z dobré rodiny. Já odešel, on zůstal, ale stejně se nic nenaučil. Když před devíti lety uváděl film Alexander Veliký, leckdo v něm viděli paralelu k Bushovi, respektive k jeho invazi do Iráku. Jenže Bush byl mnohem větší zločinec. Alexander si cizí zemi podmanil, aby mohla vzkvétat, Bush jen plenil, zabíjel a znásilňoval. Alexander přitáhl umělce a vědce, Bush vojáky.
Zůstala ve vás zkušenost z vietnamské války?
Něco málo. Většina frustrací odešla skrze filmy, které jsem natočil. Katarze je skvělá psychoanalýza.
Takže už žádné noční můry?
Na noční můry jsem netrpěl nikdy. A už vůbec ne po Vietnamu.
Jak dlouho trvalo, než jste se s Vietnamem srovnal?
Postupovalo to ve vrstvách. V Četě jsem si odžil to, co jsem si vytrpěl jako voják. Teprve když jsem měl vyřešené osobní peklo, mohl jsem se na válku podívat pohledem veterána – tak vznikl Narozen 4. července. A pak přišlo Nebe a země, snímek, kde už nejde o mě ani o vojáky, ale o ty, které jsme tam míjeli. S jednou věcí ale stále srovnaný nejsem: Amerika se za Vietnam dosud neomluvila. Stydím se za ni.
V roce 2007 jste měl v plánu ještě jeden snímek na vietnamské téma, Pinkville. Co se s ním stalo?
Nesehnali jsme dost peněz. Měl to být film o masakru ve vesnici My Lai, kde američtí vojáci v březnu 1968 povraždili přes tři stovky civilistů. Už jsme měli postavené kulisy, do projektu byl zapojen i Bruce Willis, ale nakonec, řekněme, nebyl příliš nápomocný.
Na filmové škole vás učil Martin Scorsese. Co užitečného vám poradil?
Jeho nadšení a energie byly nakažlivé. Když viděl můj čtvrtý krátký snímek, Last Year in Vietnam, řekl, že přesně takhle bych měl točit celý život. Syrově, pravdivě, na základě osobní zkušenosti.
Vy jste snad někdy pracoval jinak?
Začínající umělci blbnou, mají pocit, že ti před nimi nic neuměli. Mé první pokusy tak byly jako parodie na novou vlnu, nedalo se na to koukat.
Baví vás víc scénáře, nebo režie?
Mě baví všechno. Psaní, natáčení, stříhání. Proces, kdy se z chaosu stává film. Jediné, co nesnáším, je marketing.
Máte jako persona non grata těžší pozici?
Persona non grata? Já znám i lidi, kteří mě mají rádi ... Minimálně v Americe může mít člověk vašeho ražení problém financovat film. Boj to je skoro vždycky, o tom žádná. Ještě nikdy ale nebylo tak zle, abych to vzdal. Nezbavili se mě čtyřicet let, to o něčem svědčí.
O čem?
Točím dobré filmy.
