Bondgirl Olga Kurylenko: Jsem úspěšná a bohatá, ale žádný muž za to nemůže | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bondgirl Olga Kurylenko: Jsem úspěšná a bohatá, ale žádný muž za to nemůže

Tereza Spáčilová24. prosince 2013 • 06:00
Bondgirl Olga Kurylenko: Jsem úspěšná a bohatá, ale žádný muž za to nemůže
foto: Profimedia.cz

Dlouhá léta byla Olga Kurylenková (33) alergická na jméno Bond. Její kolegové totiž sýčkovali, že bondgirl je nálepka na celý život. Časy se však mění. „Teď už hrdě říkám, že jsem absolventka školy 007,“ zapřísahá se hvězda nové americké sci-fi Nevědomí. 

reklama

Na první pohled byste řekli, že je přirozenost sama. Přirozeně krásná, přirozeně komunikativní. Patrně i přirozeně jazykově nadaná – v angličtině válí, jako by ji vstřebávala s mateřským mlékem. Jenže tu něco nehraje. Když si ve vídeňském hotelu Ritz povídáme, za americky širokým úsměvem a věčně rozzářenou tváří cítím cosi nevysloveného. Možná křehkost, možná nejistotu. A možná i komplex dívky z Východu, která toho hodně dokázala, ale ví, že u dívek z Východu hodněš neznamená dost.  

Západní média si oblíbila příběh hvězdy vzešlé z nuzných podmínek. Prý jste se mačkali v jednom bytě se spoustou příbuzných a neměli jste ani na chleba.

Ta historka o hladovějící Olze rychle zlidověla. Asi zní atraktivně, ale s pravdou mnoho společného nemá. Kaviár jsme si dovolit nemohli, ale hlady jsem nestrádala.

Přesto – zkušenost z bývalého Sovětského svazu vás nemohla neovlivnit.

To víte, že kořeny nezapřu. Když vyrůstáte v podobném prostředí, vypěstuje to ve vás potřebu uspět, mít se líp. Když jsem se dala na dráhu modelky, nedělala jsem to proto, že bych po ní prahla. Byl to nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak vydělat peníze a vypadnout ze země. Mým snem bylo odjakživa herectví, ale cesta přes modeling byla snadnější. A i když už jsem jako modelka vydělávala slušné peníze, žila jsem tak, aby mi zbylo na zadní kolečka. A na podporu rodiny. Od ostatních holek jsem se tím docela lišila.

Předpokládám, že teď už si můžete dovolit tuhle kontrolku vypnout.

Můžu, ale nedá se. Vždycky mi někde vzadu v hlavě bude blikat.

V čem ještě jste jiná než vaše kolegyně?

Nevím, jestli jiná, ale hodně si hlídám, abych byla soběstačná. V Rusku, respektive ve všech zemích bývalého sovětského bloku, vtloukal režim lidem do hlav, že žena se může realizovat jedině jako matka a manželka. Neexistovalo, aby dělala kariéru, natož aby si sama vydělala dost peněz. A tenhle názor bohužel přetrvává dodnes. Hrozně mě to štve, tak jsem si řekla, že jim budu dokazovat opak. Jsem úspěšná a bohatá a není to zásluha žádného muže, jen moje.

Takhle jste to měla promyšlené už v době, kdy jste se na modeling dala?

Promyšlené je silné slovo, prostě jsem věděla, co chci a co rozhodně nepřipustím.  S kariérou herečky jsem čekala až do chvíle, kdy jsem věděla, že jsem zajištěná a nemusím brát role kvůli obživě. To je mimochodem pro herečku hodně důležitý aspekt – být nezávislá, nejít do všeho jen proto, že musí platit nájem. Když jsem začínala s filmem, měla jsem bydlení i úspory. Spoustu nabídek jsem tomu odmítla, aniž jsem si to musela vyčítat.

Co vás přimělo vzít roli v blockbusterové sci-fi, jakou je Nevědomí?

Nepatřím k fanouškům tohoto žánru, takže jsem zprvu váhala. Nevědomí se navíc odehrává v budoucnosti, tedy ve světě, který si málokdo z nás umí představit. Když jsem ve scénáři četla, že kolem mě mají létat nějaké drony, vůbec jsem nevěděla, která bije. Pomohlo, až když jsem se setkala s Joem Kosinským, který je nejen režisér, ale také autor původního komiksu. Ať jsem se ho zeptala na cokoli, ukázal mi obrázek a já věděla. Měl svůj příběh do detailu rozkreslený. Pak už jsem neměla pochyb, ty obrázky byly geniální.

Jak rychle jste se ve světě dronů zorientovala?

Po pravdě, jsem hodně smyslový člověk, co si neohmatám, to prostě nevidím. Takže jsem si Joeovy skici rozvěsila po celém bytě a pár měsíců žila v roce 2077.

Joseph Kosinski lidstvu nenabízí zrovna dobré vyhlídky: Země v jeho filmu je neobyvatelná, pár přeživších se musí přestěhovat do vzduchu. Sdílíte jeho skepsi?

Kdepak. Držím se hesla, že naděje umírá poslední, to mám asi taky v genech. Co už by člověku zůstalo, kdyby nesměl ani doufat?

Jak si rok 2077 představujete vy?

Ne že by se mi nelíbilo bydlet v oblacích, ale miluju přírodu a nerada bych, abychom ji zničili. Nechci vylidněnou a pustou Zemi. Jinak si ale myslím, že Josephova vize není nereálná. Říká se sice, že lidská fantazie nezná hranice, ale to není tak úplně pravda: i v těch nejdivočejších představách se opíráme o nějakou zkušenost, na začátku je stopa naší reality. Proto taky tolik sci-fi filmů z minulosti předpovědělo budoucnost. Autoři vlastně jen rozvinuli něco, co se samo nabízelo. Já osobně třeba počítám s tím, že tu v blízké budoucnosti budeme mít lítací autíčka. Mimochodem hodila by se dost. Žiju v Londýně a v tamních dopravních zácpách by byl každý jízdní pruh navíc spása. 

Před pár měsíci svět očekával konec civilizace. Jak jste mayské teorie prožívala vy, bála jste se?

Otázka budoucnosti je už z podstaty dost zneklidňující, nemáme ponětí, co se stane zítra, natož za sto let. Neznámé věci v lidech instinktivně budí strach – a vůbec nemusí jít zrovna o předpověď konce světa. Já jsem ale od přírody zvědavá, takže se osudu nebojím. Zajímá mě, co přinese, a snažím se počítat s tou lepší variantou. V podstatě stačí nedělat si velké plány, žít tak říkajíc ze dne na den. To je asi taky škola z Ukrajiny.

Když si neděláte velké plány, jak si představujete svůj další život?

Bylo by fajn, kdyby běžel jako dosud. Žádné velké výkyvy, uspokojivé soukromí, dobrá práce. Možná o něco víc zajímavých projektů, jako je třeba právě Nevědomí. Vždyť jsem si díky němu splnila sen z dětství: podívala jsem se na Island. Kde by mě před dvaceti lety napadlo, že se tam jednou skutečně dostanu. Notabene po boku Toma Cruise!

Když už jste ho zmínila, jaký je? Rozhovory příliš nedává.

Byla jsem z něj unešená. Jednak je to neuvěřitelný profík – v případě Nevědomí nejen hraje, ale taky ho produkuje. Takže ho neustále vidíte řešit něco v zákulisí, hlídá si každý detail. I když má jako herec padla, zůstává na placu a na vše dohlíží. Na hollywoodskou legendu je velmi pozorný a nesobecký. A nakažlivě nadšený: maká tak, že nemůžete sedět líně v koutě, namotivuje vás k výkonu, ani nevíte jak.

To jsou samé superlativy.

Vím, zní to podezřele, ale na nic špatného jsem nepřišla.

Ničím vás nepřekvapil?

Překvapil mě vším, co jsem právě popsala. A taky tím, že skutečně i ty nejnebezpečnější kousky absolvuje na vlastní kůži. To sice není žádná novinka, ale je rozdíl, když o tom jen slyšíte a když ho pak vidíte na vlastní oči. Skutečně se neohroženě vrhá z útesů, leze do závratných výšek, sjíždí duny na motorce. Jeho hraní je vlastně jeden permanentní trénink.

Můžete ho srovnat s Danielem Craigem?

V jakém smyslu? Nejčastěji se novináři ptají na líbání.

Tak klidně v líbání, komu jde líp?

Když já už si Daniela skoro nepamatuju.

To pro něj není dobrá vizitka.

Propána, hlavně to tak nenapište! Víte, já jsem hodně instinktivní osoba, všechno, co neprožívám do hloubky, z paměti automaticky vytěsňuju. A filmové líbání se skutečně neprožívá, je to velice chladná a neosobní disciplína. Prostě olizujete kolegu, dovedete si představit, že by to mohlo být vzrušující? Jo, kdybyste se ptala na líbání s partnerem, to by bylo jiné vzpomínání!

Teď mě napadá: vy jste vlastně byla jedna z prvních Bond girl, která s agentem Jejího Veličenstva neskončí v posteli. Není to tak trochu nevýhoda?

Z hlediska Hollywoodu, který potřebuje vidět každou herečku svlečenou, možná. Z mého pohledu to byla výhra: žen, s nimiž Bond spal, existují celé zástupy. Jen málokterá odolala. Výjimky jsou lépe zapamatovatelné. Štvalo mě na tom jen to, co se pak psalo: že jsem absenci milostné scény oplakala. Jako by se Olga Kurylenková celý život třásla jenom na striptýz před kamerou. Taková blbost! Kdybych chtěla dělat kariéru přes sex, zůstala bych u modelingu, ne?

Prorazila byste u filmu, i kdybyste nehrála Bond girl?

Asi by mi to trvalo déle, rozhodně bych si tu teď s vámi nepovídala jako hvězda americké sci-fi. Bond mi ale pomohl i jinak. Například jsem získala dovednosti, ze kterých dodnes čerpám. I v Nevědomí jsem je využila. Když jsem střílela z automatické pušky, fotograf, který to fotil, byl v šoku, že jsem ani jednou nemrkla. „Nikdy jsem nepotkal herce, který by to dokázal, to prostě není možné! Kde ses to naučila?“ ptal se fascinovaně. „Vychodila jsem školu 007,“ řekla jsem mu. Faktem je, že jsem na Bond girl trénovala šest měsíců, ale ne střelbu. Učila jsem se, jak při ní nehnout víčkem.

To se také vyučuje?

Jistě. Když střílíte, podvědomí vás leká, zpětný náraz je silný a ovládat v té chvíli tělo není snadné. Musíte to dostat pod kůži. Jako začátečnice jsem pálila takhle (otočí hlavu dozadu a přivře oko – pozn. aut.), nemohla jsem si pomoct, byl to reflex. Půl roku trvalo, než mě toho zbavili. Teď mám ale skvělý základ pro sportovní střelbu – kdyby mi dali do ruky zbraň, už sebou necuknu.

Jaké další předměty se studují na Bond school?

Spousta věcí. Boj tělo na tělo. Zacházení se zbraněmi včetně jejich skládání a rozebrání. Posilování a atletické disciplíny – aby člověk zvládl akční cény, musí mít fyzičku. Ale na programu byla například i simualce volného pádu. Trénuje se to ve speciálním vzdušném tunelu nedaleko Londýna, strávila jsem tam měsíc.

Nebylo to v Bedfordu?

Ano, vy to tam znáte?

Kdysi jsem tam létala s českými parašutisty.

Tak to je náhoda. Mě to tam hrozně bavilo, v podstatě jsem si vyzkoušela, jak ovládat tělo za volného pádu. Kdybych někdy chtěla vyskočit z letadla, teoreticky vím, co dělat, abych se nezabila. Teoreticky.

Adrenalin vás evidentě láká, v Nevědomí si pro změnu užíváte jízdy na motorce.

Ty si užívám i v reálu, v New Yorku a Paříži jsem najezdila stovky kilometrů. Ovšem jen jako spolujezdec. Sice jsem si začala dělat papíry, dokonce jsem absolvovala celou autoškolu, ale od zkoušek jsem nakonec upustila. Asi mám příliš mnoho přátel, kteří se na motorce rozmlátili. Uvědomila jsem si to riziko.

Minulý rok jste spolupracovala s Terrencem Malickem. Byla to hodně jiná zkušenost?

Nesrovnatelná. Terrence a Hollywood jsou dvě různé veličiny, liší se do posledního chlupu. Už jen fakt, že Terry nepoužívá scénář. Na začátku nám krátce nastínil příběh a pak už jsme jen každé ráno dostali stránku s myšlenkou dne. Ne s dialogy, byly to spíš takové skici, od nichž jsme se měli odrazit jako míček od země. Neexistovalo, že bychom zkoušeli, Terryho zajímají instinkty, ne hraní. Bond nebo třeba Nevědomí vznikaly opačně, improvizace v nich neměla místo. Všechno se dopředu velmi precizně připravovalo, což byla nutnost – bezpečnost vylučuje náhodu, a když lítáte nad skalami, je bezpečnost důležitější než hraní.

Nad skalami? Myslela jsem, že Nevědomí vznikalo převážně trikově.

To je právě ono, všichni předpokládají, že sci-fi z budoucnosti musí vzejít z počítače, ale my přitom drtivou většinu scén natočili v reálu. Žádná klíčovací plocha, část štábu prostě odjela měsíc předem na Island a postavila tam postapokalyptický New York. Nedokážu popsat, jak zvláštní bylo vystoupit na ostrově a vidět tam z trávy vykukovat střechu Empire State Buildingu. Procházeli jsme se mezi troskami v životní velikosti a měli pocit, že se snad vážně zbořil svět. Dokonce i ty mraky, v nichž v Nevědomí bydlíme, byly skutečné. Režisér je odjel natočit kamsi na Havaj.

Češi si tam nedávno taky zajeli pro mraky, budou ve sci-fi jménem Poslední z Aporveru.

Vážně? Tak to jsme se museli těsně minout. Počkejte, u vás se také točí sci-fi? Pokud ano, gratuluju, to už jste se dostali daleko.

V Aporveru mraky posloužily jako podklad pro trikaře.

A nám je Joe promítal na stěny studia. Chtěl, abychom měli co nejautentičtější podmínky. Takže jsme stáli ve skutečném domě a všude kolem nás se válela skutečná oblaka. Měli jsme k dispozici noc, den, východ i západ slunce. Zkrátka cokoli, co jsme zrovna potřebovali. Když svítilo sluníčko, skoro jsem cítila, jak mě šimrá na tváři.

Jaký styl natáčení vám víc vyhovoval – blockbusterově zajištěný, nebo malickovsky rozvolněný?

O něco víc jsem si užila s Terrencem. Mám ráda překvapení, o která u něj není nouze, navíc jsem si vážila jeho důvěry. A hlavně to byl velmi intenzívní proces, musela jsem být neustále ve střehu, ani na chvíli jsem nevypnula. Připadalo mi, jako bych bez ustání tančila. Vlastně jsem byla vyčerpanější, než když jsem trénovala na Bonda či Nevědomí – a to jsem tehdy nevkročila do tělocvičny. 

Dosud jste hrála v podstatě jen samé vedlejší role, nenazrál čas na nějakou hlavní?

Už jsem si ji jednou zkusila, bylo to v izraelském filmu Kirot, který skoro nikdo neviděl. Měl dvě ženské hrdinky a já byla tou, která všechny zachraňuje. Svým způsobem jsem si vyzkoušela, jaké je to být chlap-spasitel ... Nebyl to vůbec špatný pocit. Takže proč ne, jen si musím počkat na nabídku, která stojí za to.

Počkat? Myslela jsem, že se o vás filmaři rvou.

Oni by se i rvali, ale jsem vybíravá. Zrovna na letošní rok mám tolik nabídek, že budu muset víc odmítat než kývat. K mé radosti jde hlavně o evropské projekty – po roce stráveném v anglofonním světě si tak udělám radost rolí ve francouzštině.

Vás francouzština baví?

Francie je srdeční záležitost. Přece jen jsem tam začínala, poté, co mě v Moskvě oslovil hledač talentů a nabídl mi kariéru modelky, jsem zamířila rovnou do Paříže.

Považujete zmíněný moment z Moskvy za osudový? 

Asi ano. Můj svět se tehdy obrátil vzhůru nohama, otevřely se mi možnosti, o jejichž existenci jsem neměla tušení. Pamatuju si, jak jsem dorazila do Paříže a připadala si jako v pohádce. Do té doby jsem byla nejdál v Moskvě. Ale mělo to i své stinné stránky. Najednou jsem se ocitla v cizí zemi, učila se nový a úplně odlišný jazyk. A musela jsem přežít na vlastní pěst, to byla taky novinka.

Co se tehdy ukázalo jako největší problém?

Asi má povaha. Sověti nás učili nevyčuhovat v davu, byla jsem plachá a neuměla jsem se prodat. Na dlouhý čas mě to odsoudilo k izolaci, na nesmělé dívky není Západ zvědavý. Ale otrkala jsem se. Musela jsem, jinak bych umřela hlady – ve Francii, ne na Ukrajině, vidíte ty paradoxy.
Jak vás krajané vnímají teď? Jste hvězda, kterou se snaží získat zpátky?
Zrovna nedávno jsem dostala nabídku od ruské produkce. Odmítla jsem ji, pochopitelně.

Ještě jste té zemi neodpustila?

S mou minulostí nemá tohle rozhodnutí pranic společného. Jde spíš o úroveň ruských filmů. Tamní filmový průmyl je stále zaostalý, jen malé procento filmů má šanci prorazit ven. Většina skončí v místních kinech nebo v televizi a mně se vážně nechce dělat ruský televizní film. Čímž bych nerada plivala na Rusko, i tam se samozřejmě rodí dobré věci, jen jich není mnoho. Počkám si.

Jak dlouho?

Nová generace ruských režisérů se zdá být celkem slibná, takže možná moc dlouho ne. Ostatně na Ukrajině už jsem pracovala, dostala jsem tam roli ve filmu na motivy skutečného černobylského příběhu. Pravda, režisér byl izraelsko-francouzského původu a produkce mezinárodní, takže jsem si svůj debut doma odbyla paradoxně ve třech jazycích. Ale co, nějak se začínat musí.

Rodačka z ukrajinského Berďansku (1979) Olga Kurylenková se k filmu dostala přes modeling. Poté, co jako třináctiletá dostala nabídku od hledače talentů v Moskvě, odjela do Paříže a brzy se dostala k nejlukrativnějším zakázkám. Jako herečka debutovala v německo-francouzském snímku L’Annulaire (2005), následovaly další, převážně nenáročné role sexy krásek. Zlomem byl part Camille v bondovce Quantum of Solace (2008), od té doby si jí všímají i hollywoodští filmaři. Objevila se například v komedii Sedm psychopatů, v seriálu Město divů a také ve filmu Terrence Malicka To the Wonder. Ambiciózní sci-fi Josepha Kosinského Nevědomí, který tak jako Kosinského předešlý film Tron: Legacy 3D míří na imaxová plátna, bude mít premiéru 18. dubna.

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: Olga Kurylenkoreflex



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama