Klausovi by vězení slušelo! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Klausovi by vězení slušelo!

Marek Gregor22. srpna 2013 • 00:15
Klausovi by vězení slušelo!
foto: Roman Černý

S Honzou Novákem (60) nás před lety seznámil výtvarník Joska Skalník. Spřátelili jsme se nakonec až vloni na olympijských hrách v Londýně. Když jsme v jejich polovině odjížděli zpátky domů, česká výprava stále čekala na první zlatou medaili, ale já si vezl domů Novákovu knihu Za vodou – rozhovory o slavných Češích za Atlantským oceánem – s věnováním: „Markovi dík za propašování do Wimbledonu, kamarádsky Honza, Londýn 3. 8. 2012.“

reklama

Už v Londýně mi Honza vyprávěl o svém dokumentárním filmu Pušky, puky, pivo a psi, který je o československých hokejistech ve službách armádních týmů. Když jsem si ho pustil, začal jsem se zajíkat smíchy. Honza doslova otevřel hokejové duše. Z legend československého sportu tak padají často těžko uvěřitelné vzpomínky na to, jak jsme „masili“ Rusáky, jak se prodávaly zápasy, jak se před důležitým zápasem musel sníst pes …

Prý jsi v rodném Kolíně chodil na stejnou základní školu jako ­Miloš Zeman.

Jo, oba jsme v Kolíně chodili na pátou ZDŠ. Před pár lety mi Joska Skalník, který tam chodil taky, jednou takhle povídá: „Ty vole, průser! Já byl teď v Kolíně a na naší škole mají nástěnku, kde je napsáno Slavní žáci naší školy. A představ si, kdo tam visí! Miloš Zeman, ty a já! No ostuda!“

Co ty na to?

Je docela klika, že Česko není nukleární velmoc. Kdyby Zeman chodil s kufříkem s kódama, dal si na ruský ambasádě čtyři  panáky a začal se tam s nima vytahovat a přečurávat, tak by taky mohlo být po nástěnkách a po ptákách ...

A to se v Kolíně tolik chlastá?

No, chlastalo. Já už tam teda dlouho nebyl, ale tuhle jsem jel rychlíkem do Bratislavy a jenom z vlaku jsem zahlédl dva opilce, jak se motali u lázní. Když dneska slyším, jak ministr zdravotnictví říká, ať si Zeman těch svých šest dvojek vína a tři panáky denně klidně dá, tak je to čistej Kolín! Američani mají pravdu, když říkají, že toho kluka z Kolína vždycky nějak vytáhneš, ale Kolín z toho kluka nevytáhneš nikdy.

Když jsi se začal po roce 1989 navracet do Čech, dostala se k moci generace prognostiků: Klaus, Zeman a další. Myslím, že především kvůli nim se u nás vžila jistá nevraživost vůči navrátilcům. Běžně se vám říkalo: To je eman nebo To je emouš.

Nebo to je ňákej Američan z Vysočan, jako jsem to o sobě slyšel já. Obecně si myslím, že lidi v Čechách emigranty moc v lásce nemají, ačkoli těch, co viděli za čáru českého písečku, tu bylo zapotřebí jako sůl. Hlavně po převratu. Na druhou stranu ale uznávám, že spousta emigrantů se sem jezdila vytahovat a pět balady na svou adoptivní vlast podle hesla Poturčenec horší Turka. Předváděli své peníze, které v Americe na nikoho dojem nedělaly, což tady lidi právem štvalo. Mně osobně je v Praze dobře … I když – člověk si musí dávat mnohem větší pozor než v Chicagu, ať už podepisuješ smlouvu, anebo hraješ tenis. Ale jinak je tady, v Čechách, dobrý pivo a veselej život. Chvílemi mi to tady sice připomíná Chicago třicátých let minulého století, když tam šéfoval Tonda Čermák z Kladna a místním Zemanům držel hladinku Al Capone. A když sis mohl koupit většinu soudců. Ale ono se to časem srovná. V Chicagu nedávno zašili předposledního guvernéra státu Illinois. Až když skončil v politice. Klausovi by to taky slušelo.

Klausův předchůdce Václav Havel ti – krátce po revoluci – napsal předmluvu k českému vydání prvního románu Miliónový Jeep. Zkus porovnat Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana.

Ne, ne, Václav Havel ten esej napsal ještě za totáče, to ještě měl na takové věci čas. Jinak si myslím, že zásadní věc je, že Václav Havel měl koule na to, aby psal během normalizace Husákům a brutálně pojmenovával to, co se tady dělo. A šel za to na docela velký kus života sedět. Nakonec ještě i v tom vězení obstál. Na to dneska na světě žádný z žijících politiků kromě Mandely nemá. Takže v Chicagu znají Havla intelektuálové a profesoři, Klause nebo Zemana jenom diváci televizních estrád a You­Tube. Ale znají je jenom jako funkcionáře: „Český prezident“ šlohl pero, „Český prezident“ se zvirózoval pod obraz. Takže „český prezident“ je dneska komiksová figurka, ale jména Klaus ani Zeman nikomu nic neříkají.

Zpátky do Kolína. V mládí jsi za tamní Tatru hrával lední hokej, později jsi viděl, jak fungují legendární Chicago Black Hawks. V Americe to je velký byznys, zatímco u nás šlo o státem podporovaný socialistický sport.

Já myslím, že socialistický sport byl svým způsobem stejně velký byznys jako profesionální hokej, jenomže v úplně jiném kontextu. A byly doby, kdy by český nároďák Black Hawks lehce vyklepl, jenom by při tom jeho hráči pašovali do Ameriky sklo a cestou zpátky elektroniku. To u nás v Kolíně byl sport tím hlavním dramatem, které jsme prožívali, jako jinde prožívají operu nebo balet. V době mého mládí žilo celé město hokejem. Tatra Kolín v roce 1962 postoupila do první ligy, kterou nakonec odmítla hrát, protože na ni nebyly peníze. Tehdy mě táta vzal ze školy a šli jsme na nádraží vítat hokejisty, když se vraceli po slavném vítězství z Ostravy a přiváželi postup. Já pak hrál fotbal za Jiskru Kolín, hokej a házenou za Tatru Kolín … Ale když jsem se ocitl v sedmnácti v Chicagu, tak na hokej nebylo pomyšlení. Nebyly na to prachy. Tam to je nesmírně nákladná záležitost. Proto také hokej nehrají téměř žádní černoši, přestože jsou často fyzicky výborně disponovaní. Jejich rodiny na to prostě nemají peníze. Věnují se basketbalu, americkému fotbalu nebo baseballu a dominují tamním ligám. Lední hokej pro ně zatím zůstává nedostupným.

Kvalitní baseballová pálka také není zrovna levným zbožím.

Jenže s jednou pálkou může hrát celé mužstvo. Taky ji můžeš koupit z druhé ruky nebo se dá ukrást, ale ukrást brusle pro dvacet lidí, to by už byl trochu problém. Leda že bys někde na nádraží „udělal“ vagón. Takže já pak hrál jenom fotbal za Spartu Chicago.

Je v Chicagu stále cítit český ­prvek, nebo už – za více než ­čtyřicet let od tvého příjezdu – vy­prchal?

V sedmdesátých letech tam byl stále cítit, i když v dosti archaické podobě. Třeba se neříkalo Mně to je fuk, ale Já na to nedbám! Ona se totiž každá skupina zasekla na vývoji českého jazyka v době, kdy tam přišla. V Texasu třeba vycházely noviny Našinec, které vydávala třetí nebo čtvrtá generace Čechů, kde měli titulky jako Spadl z výše tři tisíce střevíců anebo Zmrzačená loď přikulhala do přístavu. Takže spousta lidí českého původu si vůbec neuvědomuje, že jsou z Čech. Já když rozvážel prachy v obrněném autě po ghettech a fasoval každé ráno jiné parťáky, najednou koukám, že vedle mě sedí nějaký Frank Kucera. Povídám mu: „Ty seš taky Čech, co?“ A on prý: „Jakej Čech? Já žádnej Čech nejsem! Já jsem Bohemian!“ Tohle mimochodem skončilo. V Chicagu je dnes nová krev – ekonomičtí přistěhovalci, kteří tam původně přijeli jako turisti po tisících a často tam žijí načerno, někdy dost prekérně. Živí se za „cash“ a zpravidla mají falešné papíry od Poláků.

Je pravda, že polská mafie je rozlezlá po celé Americe a že Chicago už není „českým“ městem?

Dnes je to především město mexické a pak polské. Vedle toho tam žije spousta různých národnostních skupin a mezi nimi také Češi. Starosta Tonda Čermák byl geniální v tom, že jako první spojil různé skupiny proti irské politické mašině, která to tam pak zase celé ovládla, když Čermáka v Miami odpráskli. V Chicagu se říká: „To be Polish is not a nationality, it’s a profession.“ (Být Polákem, to není národnost, to je profese.) Takže když jsem začátkem osmdesátých let potřeboval refinancovat hypotéku a neměl jako spisovatel oficiálního zaměstnavatele, zašel jsem za Polákama, ti mě vybavili kompletníma papírama a banka mi dala hypotéku na poloviční úrok. To se pak splácí úplně jinak.

Jakou mají Češi v Chicagu pověst?

Jednou jsem šel hrát takzvaný rat hockey – krysí hokej –, kdy přijdete na staďák a zaplatíte, vyfasujete dres a hrajete. No a sedím v šatně s úplně neznámými lidmi a přijde řeč na to, která národnost je nejpodivnější. Frajer vedle měl jasno: „Nejpodivnější jsou Češi! Já mám souseda, ten před každými Vánocemi jede až někam do Indiany a shání živýho kapra! Fuj! Tuhle odpornou rybu pak dá do vany a celá rodina se až do Vánoc nekoupe. Víte, jak musejí smrdět?“ Tak to jsem se zasmál s celou šatnou. Ale jinak jsou Češi v Chicagu známí jako „cheap Bohemians“: lakomí Čížci, co vlastní všechny banky. Jo, a ještě jedno slovo jsme americké angličtině dali: honkey. Což je pejorativní výraz pro bělochy, obdoba výrazu „nigger“ pro Afroameričany. Etymologie toho slova je „Bohemian“, zkráceně „Bohunk“, ergo „Honkey“. Je fakt, že čeští emigranti byli rasisti a do velké míry stále jsou. Možná je to tím, že nad nikoho jiného než nad černochy se v Chicagu povyšovat nemohli.

Jak začala tvoje kariéra spiso­vatele?

Začátkem osmdesátých let, když mi u Švoreckého (v torontském nakladatelství ’68 Publishers – pozn. red.) vyšla sbírka Striptýz Chicago, ale to ještě skoro nikdo nečetl. I když … Ve sbírce je jedna povídka inspirovaná skutečnou událostí v tamním baru Sparta na Cermak Road. Jednou tam někdo přitáhl dvě černý prostitutky a všichni český emigranti najednou zatoužili po černoškách. Stála se tam na ně fronta. Velká pařba! Já to použil. Když pak byla knížka venku, jednou jdeme z bruslení na pivo a mě hned u dveří chytí jeden opilec: „Ty kurvo! To si říkáš spisovatel?!“ Já na to: „O co ti jde? A on: „Četl jsem ten tvůj Striptýz Chicago! A víš, jak tam máš tu povídku o těch černejch kurvách?!“ A já: „No a co? To se přece stalo, to je ze života.“ A on: „Hovno ze života! Já tady ten večer poblil kulečník, ale to tam nemáš! Ty u mě žádnej spisovatel nejseš!“

Po roce 1989 za tebou do Chicaga musela jezdit spousta zajímavých lidí.

Zajímaví lidé začínali jezdit už ke konci komunismu. Jednou takhle – na doporučení Josky Skalníka – přijel Jarda Kořán, pak přijel na Kořánovo doporučení Pavel Šrut, ten zase doporučil Michala Geru, mezitím se objevil pan Dorůžka, toho zase doporučil Josef Škvorecký. Byli to samý skvělý lidi. Já je vozil do Checkerboard Lounge na autentický blues. Jak se o něm zpívá, že blues přijelo z Mississippi po dálnici 61 a mělo v Chicagu syna a pojmenovalo ho rock’n’roll. Tehdy to tam ještě vlastnil Buddy Guy a cpali se tam Rolling Stones pokaždý, když hráli v Chicagu, takže Checkerboard byl u všech návštěv zaručenej hit. Jenomže Chicago s některými hosty docela zacloumalo. Třeba Pavel Šrut, ten by býval pořád seděl u nás doma. Povídám mu: „Nechceš se trošku projet městem?“ Že prý ano, vyšel ven, ale za tři hodiny už byl zase zpátky. Ptám se ho, jaké to bylo. A on: „No, jel jsem tou nadzemkou do downtownu a nechal to na sebe působit, bylo to úžasný.“ Prostě básník. To překladatel Jarda Kořán se vracel až hluboko v noci. A hlavně se pak často vracel do Chicaga na státní návštěvy, když se stal pražským primátorem, ale to už u mě nebydlel.

Jaroslav Kořán výborně přeložil tvůj Miliónový Jeep a výtečné jsou mimochodem i jeho překlady Kurta Vonneguta jr.

Je výtečným stylistou. Překlad je především otázkou znalosti jazyka, do kterého překládáš, ale co se týče výřečnosti v angličtině, to je úplně jiná disciplína. Jednou jsem byl s primátorem Kořánem na hogo fogo večírku a tam ho uvedli jako překladatele z angličtiny. Všichni Američani byli vyjevení, jak špatně mluví. Přitom kdyby se neprezentoval jako překladatel z angličtiny, ale jako primátor Prahy, byli by všichni nadšení, že vůbec anglicky mluví.

Jak je na tom s mluvenou angličtinou Miloš Forman? Psal jsi s ním dialogy a pak jste spolu připravili jeho autobiografii ...

Být Milošovým autobiografistou je docela lukrativní pozice, teď právě vychází další, aktualizované vydání naší knížky. Miloš má ohromný cit pro dialogy i v angličtině, i když se ji naučil dost pozdě. Když mluví, občas udělá nějakou tu chybu, ale třeba vtipy vykládá v angličtině úžasně.

Kdo umí anglicky líp: Miloš ­Forman, anebo bratři Mašínové, kteří jsou tvým dalším velkým tématem?

Mašínové – teda Radek už nežije – se anglicky naučili v podstatně mladším věku mezi zelenými barety u amerických Special Forces. Zajímavé ale je, že Pepík Mašín mluví snad ještě lépe německy než anglicky, protože německy mluví doma se ženou a dcerami.

Zpracování jejich příběhu Zatím dobrý má podtitul Pravdivý román. Na čem je v té knize větší důraz?

To je těžký. Zatím dobrý je román o skutečných událostech a zážitcích skutečných lidí, jak jsem si je domyslel a jak bych je prožil já. A ten román si ti skuteční lidé potom přečetli, alespoň tedy pokud jde o bratry Mašíny a jejich sestru Zdenu, a opravili mi tam pár věcí. Většinou docela podřadných.

V současné době se připravuje filmová verze Zatím dobrý. Co to bude: „pravdivý film“, nebo „dokumentární fikce“?

To se teprve uvidí, ale určitě to bude nějaká forma „filmové pravdy“. Dokument to jistě nebude.

Na stará kolena ses dal na natáčení dokumentárních filmů ...

To je pravda, hned první věc, kterou jsem musel řešit, je moje jméno. Jan Novák je dobré jméno, když utíkáš před zákonem, ale jinak je to průser. V literatuře jsou nejméně dva další Janové Novákové, takže občas musím ze svého hesla na Wikipedii něco vyškrtnout. Třeba mi tam připisovali nějakou hru s názvem Atomový kovboj, ale jinak to mám celkem v merku. Takže teď jsem dokončil Rachot ve Staňkovicích, kde se uvádím jako Jan Ch. Novák čili Jan Chicago Novák. Rachot je dokument pro Českou televizi o první chovatelské výstavě králíků v jedné vesničce a o vášních, které kolem ní vzplanou. To Ch. jsem už bohužel nestihl dopsat do titulků svého nového celovečerního dokumentu Pušky, puky, pivo a psi, jenž bude mít premiéru na konci srpna.

Víš, co mě na něm zaujalo? Jak v něm bývalí slavní hokejoví reprezentanti vyprávějí zcela bez zábran. Bylo těžké je rozmluvit?

Vůbec. Vyrostli v předmediální době a jsou svým způsobem strašně otevření. Na rozdíl od dnešních hokejistů nemají žádné zábrany. Teď už je to jiné, teď už má NHL v Americe pro nové hráče kursy, kde je učí, jak jednat s médii, jak platit nebo neplatit daně, jak se oblékat, jak se chovat se ženskou na jednu noc … Dříve tady podobné věci samozřejmě nebyly. Plus dnes už jsou ti slavní hokejisté staří pánové, kteří rádi vzpomínají na věci, jež jim utkvěly v paměti, což jsou pro člověka zvenčí veliké paradoxy a někdy úplná zjevení.

Proč má dokument podtitul Dokumentární veselohra?

Pro komedii je ideální, když někdo předstírá, že je něco, co ve skutečnosti není. Tohle funguje už od dob Aristofana. A Pušky, puky, pivo a psi jsou o tom, jak hokejisté předstírají, že jsou vojáky, a jejich trenéři předstírají, že jsou důstojníky. Což mi přišlo jako dobrá metafora pro to, jak to tady za komunistů chodilo.

Kdo byl první, s kým se ti po­dařilo navázat bezprostřední ­kontakt?

První kontakt jsem měl na Jana Suchého, geniálního hokejistu a velikou osobnost týmu, jenž na konci šedesátých let porážel Rusáky. Byl známý tím, že blokoval prakticky holým tělem golfáky, a tuhle odvahu má pořád. Když je něco pravda, tak to řekne a je mu úplně jedno, co si o tom kdo pomyslí. Takže Suchý nám otevřeně vyprávěl o podvodech na pojištění, kterými si tehdy hokejisté přivydělávali. Jarda Holík totéž. Oběma se interview s námi líbilo, že pak zavolali dalším hráčům. A už to jelo. Víš, co jsem zjistil? Že nejlepší hráči byli a jsou vždycky největší osobnosti. Vymykají se okolí: Jozef Golonka, Milan Nový nebo Petr Klíma byli vždycky sví.

Naše slavné „hokejky“ jsem si ve tvém dokumentu rozdělil podle klíče: bodří chlapíci, dnes důchodového věku – Jan Suchý, Jozef Golonka, Jarda Holík nebo Josef Augusta; veselí „hoši“ v produktivním věku, užívající si zasloužené slávy – Milan Nový, Petr Klíma či Dominik Hašek; a „kluci“, kteří si pořád myslí na politiku – zakladatel samo­statného slovenského hokeje Peter Šťastný a na první pohled poněkud „svázácký funkcionář“ ­Bedřich Ščerban.

To ale tak není. Třeba Peter Šťastný mi vyprávěl možná nejzajímavější věc z celého filmu, jak v mládí naschvál nedával góly. A Ščerbana v Jihlavě snad nejvíc hlídali. Pořád chodil na výslechy. Na mistrovství světa v roce 1987 se ve Vídni setkal se svou spolužačkou, někdo to na něj prásknul a od té doby mu otevírali poštu a furt ho všelijak špehovali.

Ale sám ve filmu přiznává, že vstoupil do strany ...

Myslím, že zvláště v poslední fázi, za gulášového komunismu, už bylo opravdu těžké vyhnout se členství ve straně. Dříve tomu bylo jinak. Například Luděk Bukač vzpomíná, jak se v padesátých letech po zápase v autobusu chodilo s kloboukem a vybíralo se „na Koreu“, kde tehdy zuřila válka. No a pak se za ty peníze šly nakoupit nějaké ty flašky. Načež se šlo na šláftruňk do Alcronu, kde se otevřeně vyprávěly protistátní vtipy. A nikdy se nic nestalo. StB měla ještě plné ruce reálné práce s Mašíny a všechno to nestíhala. Podle Bukače byla v padesátých letech větší svoboda slova než později v dobách po sovětské okupaci. Tehdy ještě hráče do strany netahali. Pak přišla normalizace a tlak na to, vstoupit do strany. Jenže hvězdy jako Suchého do KSČ nikdo vstoupit nedonutil. A stejně kluci hráli vesele dál. To jen ti slabší, co se v Dukle chtěli udržet, ti to museli podepsat, ovšem těch v mém dokumentu moc není. Mám tam jen samé osobnosti nebo emigranty, jako byl Petr Klíma. Další ze slavné řady Rosol–Kameš–Klíma, Jaroslav Kameš, říká: „Ač na Kladně museli všichni vlézt do strany, já tam nikdy nebyl a jsem na to ­pyšnej.“

Pomalu se dostáváme k podstatě české povahy.

Tak rychle, po dvou a půl pivu?

Zkus ji popsat.

To je těžké. Když pomineme Masaryka, Havla, Mašíny a Jana Suchého, tak mi připadá, že českou povahu možná nejlépe vystihuje citát jednoho egyptského generála. Toho za války na Sinaji v roce 1973 zajala izraelská armáda s celou divizí bez jediného výstřelu. Když se ho ptali, proč jeho vojáci vůbec nebojovali, řekl: „Zakázal jsem jim střílet, abychom se neprozradili.“



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama