Každý z nás má v duši kupu hnoje | Reflex.cz
reklama
nahoru

Každý z nás má v duši kupu hnoje

Luděk Staněk12. září 2013 • 00:15
Každý z nás má v duši kupu hnoje
foto: David Bruner

Radkin Honzák (74) je přední český psychiatr. A své pacienty, i ty potenciální, zná velmi dobře. Pokud nechcete skončit v jeho péči, má pro vás jedinou radu: Snažte si užít každý okamžik.

reklama

Jsou Češi méně šťastní než jiné národy?

To je komplexní problém. Známý psycholog Mihaly Csikszentmihalyi se rozsáhle věnoval výzkumu štěstí. Podle něj štěstí není moment, kdy dosáhnete na vrchol, štěstí je, když se tam sápete. Protože vrcholným okamžikem štěstí je chvíle těsně před tím, než dosáhnete vysněného. Vedle něj pak stojí Viktor Frankl. Ten vynalezl něco už třikrát vynalezené, totiž tzv. paradoxní intenci pro neurotiky. Když máte z něčeho strach, máte si naopak přát ten největší průser. Čímž úspěšně otupíte osten strachu. Když Frankl vylezl z koncentráku, položil si teoretickou otázku: „Proč dva lidi, kteří byli na stejné startovní čáře, měli rozdílné osudy. Proč někteří přežili a jiní ne?“ Došel k tomu, že ti, co přežili, měli v životě nějaký smysl. Takže na tom pak postavil celé učení. Jeho zásadní kniha se jmenuje Vůle ke smyslu. Velmi rozumně říká, že větší polovina veškerých neuróz a depresí vychází z toho, že lidé nemají žádný životní smysl. A pak je tu ještě třetí dimenze – v paměti máme naštěstí nějakou gumu, která gumuje nepříjemné zážitky. Naštěstí proto, že kdybychom si je s sebou táhli všechny pořád, jsme v permanentním stresu. Díky tomu je náš život v ideálním nastavení (pokud nejste v depresi) postavený na pozitivních vzpomínkách, které jsou konfrontovány s nepříjemnou realitou současnosti. A kombinace všech těchto vlivů – momentálního nedostatku smyslu nebo cíle a příjemných vzpomínek – vede občas k neblahým rozhodnutím.

Takže lidé volí strany, které říkají, že dřív bylo lépe ...

Jak se říká, život je smrtelná choroba, navíc přenášená pohlavně. Současnost je vždycky plná rizik, zatímco v minulosti už jsou všechna rizika známá a často překonaná. V minulosti bylo prostě většinou veselo. S čímž souvisí neochota lidí být „teď a tady“. Abyste dokázal něco autenticky prožít, musíte se vzájemně otevřít. A to je nebezpečná věc. Konrad Lorenz dostal za tohle Nobelovu cenu. Když se podíváte na námluvy hus, vidíte, že housera a husu k sobě žene sexuální přitažlivost. Ale zároveň čím jsou si blíže, tím více se cítí ohrožení. Z toho rezultují námluvní tance. U lidí je to totéž. Bezprostřední kontakt a blízkost druhého člověka může být ohrožující. Každý z nás má v duši kopu hnoje. Vy, já, prezident, papež. Čím jsme si blíže, tím snáze vám ji já můžu svrhnout na hlavu. Ten stres je přítomný pořád a je to neustále vlastně jistá zátěž. Vztah k minulosti ho z nás tak trochu snímá.

Vy to máte také tak? Myslíte, že dříve bylo lépe?

Nedávno jsem byl s kamarádem na filmu Renoir. Krásný film. Když jsme odcházeli, debatovali jsme, jak to bylo hezké, a mně pak došlo, že je to období první světové války. Zamyslel jsem se, zda bylo nějaké období historie, kde bych chtěl žít víc než teď. O žádném nevím. Byť uznávám, že spousta věcí byla v minulosti dobře vymyšlená. Církev to třeba měla vymyšlené výborně. Všichni svatí byli mrtví a upnout se k nim bylo bezpečné. Upnout se jako k idolu k někomu, kdo žije nebo se o něm pořád diskutuje, jako se to děje dnes, je velmi křehké.

Dá se na psychice Čechů nějak poznat, že jsou ateisté?

Češi jsou hodně sebestřední, takže jejich upínání k ateismu a chlubení tímto postojem je jen dalším z projevů oné sebestřednosti. Jak říkal Chesterton: Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotní věřit jakékoli pitomosti. Česká strategie obecně spočívá v přežívání v blbých podmínkách. V těch si musíte trochu poskakovat, abyste měli dojem, že ve sračkách nejste po oči, ale jen po krk. Což je ale obecný mindrák, který velmi rychle poznáte, když zjistíte, na co je hrdý běžný český občan. Je to několik sportovců. A co dál? Škodovka a tím to mrzne. Třeba Jiří Bělohlávek už je na ně moc daleko. V Česku je největší problém, že tu není žádná idea společného smyslu. Ono přehazovat to z jedince na společnost a naopak je vždycky ošidné, ale je to podobné, jako když chybí smysl jedinci. U něj vidíme, že se stává neurotickým. Což se projevuje velkým sebepodceňováním na jedné straně a sebepřeceňováním na straně druhé. Uvedu příklad. Mám v terapeutické skupině pacienta a ptám se ho, jak diskutuje s praktickým lékařem o svých problémech. Odpoví mi: „Já s ním nediskutuju, protože on je kapacita.“ Ale pak odejde a udělá si to po svém. Takže on je v ordinaci takhle malinkej, protože potkal kapacitu, a po odchodu z ordinace je takhle velkej a hrdě udělá úplnou blbost. Jak říká klasik: „Vzbouřenej otrok je pořád otrok, jenom vzbouřenej.“ Aristoteles, jakkoli si o něm můžu myslet co chci, zase říká: „Kdo dává přednost bezpečí před svobodou, je právem otrok.“

To se děje jenom v Česku?

Ale ne. Člověk je obecně stádní tvor. My jsme společenství, které potřebuje vůdce.

Počkejte, člověk přece pořád směřuje k individualitě, musí se tedy víc samostatně rozhodovat, ne?

Ano. A to je zase důvod ke stresu, protože ne každému to sedne. Navíc individualita musí fungovat v rámci společenství. Je zjevné, že když někde probíhá mocenský útlak, utužuje to především drobná společenství. Rodinu, přátele. Pamatuju si, že děda byl sedlák a bydlel na vesnici. Byla tam pastouška, v níž bydlela taková dáma, které my jsme se jednak báli, jednak jsme se jí posmívali. Vypadala jak ilustrace k čarodějnici. Měla syna, který na vesnici působil jako podruh, tedy muž na podružnou práci. Takže on pracoval na statcích a statkáři za to živili jeho matku i jeho. Komunita to uživila. Tento příklad říkám proto, že si myslím, že tohle Čechům chybí. Všichni se posmívali té Havlově „občanské společnosti“, přitom všude, kde jsem byl v zahraničí, tahle „občanská společnost“ víceméně fungovala. Ve městě, jako je Praha, byste měl mít možnost hrát v ochotnickém divadle, věnovat se nejrůznějším spolkovým zálibám, prostě stát se součástí nějakého většího společenství. To je dnes rozflákané. Lidi jsou tuplovaně sami, protože rodina jako elementární jednotka společnosti se dnes rozpadá taky. Většinově neexistuje. Přitom je to místo, kde by dítě mělo získávat základní návyky a pocit bezpečí a jistoty. Dnes děti nemají strukturované základní sociální vazby, protože každý týden je u nich jiný tatínek. Ten předtím byl idiot a grázl. O to těžší je pak stát se individualitou.

Myslel jsem, že to naopak individualitu vycepuje …

Jako že lidem dáte hned ze začátku kouř a oni jsou pak odolnější? Ne. Ale víte, jak jste se ptal na to, zda jsou Češi nějak výjimeční … znáte Milgramův pokus? To byl vědec, který se naštval během procesu s nacistickým válečným zločincem Eichmannem, který na svou obhajobu tvrdil, že jen plnil rozkazy. Stejně jako všichni ostatní váleční zločinci. Milgram chtěl vědět, jak snadno člověk podlehne rozkazu nijak významné autority, a tak udělal na Yale University pokus. Sezval lidi, kterým tvrdil, že budou součástí experimentu. Že se bude zkoumat vliv trestu na učení. Z dobrovolníků utvořili dvojice, jeden dělal učitele, druhý žáka. „Učitele“ pak nabádali, aby toho druhého ve dvojici trestal elektrickými šoky. Bylo to samozřejmě našvindlované, ale ti lidé, kteří to netušili, šli až na úroveň 450 voltů. Pokyny jim přitom dával jen obyčejný laborant, který jim neustále říkal, že mají pokračovat. Lidé se tam hroutili, ale 66 procent to dotáhlo až do konce. Jen proto, že jim to nakázal někdo v bílém plášti z Yale University. Zajímavé je, že se ten pokus replikoval tu a onde a všude prakticky se stejným výsledkem. Až na Německo, kde se to procento ochotných pokračovat až do konce dostalo na osmdesátku. Přednášel jsem o tom po vlastech českých, abych varoval před nebezpečím slepě poslouchat autority, a dělal jsem si také vlastní rešerši. Narazil jsem na případ člověka, který někde v Hamburku třikrát za sebou vjel do jednosměrky, protože mu to řekla navigace. Prostě ochota poslouchat autority je poměrně vysoká, i když to jde proti vašemu přesvědčení a rozumu. Spousta lidí dnes jako autoritu bere i reklamu. Pak jsou samozřejmě ve velkém stresu z toho, že spoustu věcí, které vidí, nemohou mít.

Co nás ještě stresuje?

Třeba světelný smog. V hlavě máme šišinku, jež produkuje melatonin, spánkový hormon, který se uvolňuje za tmy. Když svítíte nonstop, tak se to projeví. Jak se to na nás ale dlouhodobě odrazí, ví Bůh.

Na spoustu věcí si ale člověk zvykne, ne?

Určitě. Adaptabilita lidí je nesmírná. Co z toho vyleze, těžko říct. Faktem je, že já se, a to nejsem bůhvíjak velký, už nevešel do dědečkovy postele. Teď je pro všechny hodně jídla. S tím souvisí třeba ohromný nárůst cukrovky. Dříve se na cukrovku umíralo záhy, dneska se geny pouští do populace dál. Nevím ale, jestli je to dobře, nebo špatně.

Jak jsou na tom Češi s duševním zdravím?

Myslím, že asi jako průměr Evropy. Když porovnáme třeba sebevražednost, což sice není vždy důsledek psychické poruchy, ale cosi vypovídá o psychickém stavu společnosti, jsme někde uprostřed. Sebevražednost silně kolísá. Vysoká byla ve třicátých letech v době krize, pak zase v padesátých po měnové reformě. Naprosto vymizela hysterie. Občas ještě na něco narazíte, ale taková ta klasika mého mládí, hysterický oblouk nebo hysterické křeče, už neexistuje. Dřív jsme měli na ženském oddělení alespoň jednu pacientku denně.

Jsme zdravější, nebo nemocnější, než jsme bývali?

Je diagnostikováno a léčeno více nemocných trpících depresí, ale to je nejspíš dáno lepší diagnostikou, kterou dělají už praktičtí doktoři, a také částečnou destigmatizací. Co tu nebývalo, to jsou pouliční drogy, jichž raketově přibývá, a s nimi narůstají příslušné problémy. S tím bude souviset i druhé specifikum: máme snad největší – a jestli ne, tak jednu z největších – záplavu nejrůznějších léků na trhu. To je pro pár lidí vynikající kšeft, pro zdravotnický rozpočet extrémní zátěž a pro postoj odborné i laické veřejnosti k léčení tragédie. Na vině jsou asi nejvíc farmaceutické firmy a potom skutečnost, že reforma se „dělá hubou“, co pamatuju, ale skutek nikde. Kdyby vzal Hamlet do ruky ministerské zprávy, na dotaz Guildensterna a Rosencrantze, co že to čte, by se nedržel Shakespearova textu o „slovech“, ale odpověděl by pregnantně: Kecy, kecy, kecy!

Je nějaký specifický tlak na psychiku daný českou společností?

Je to naše neochota k sebereflexi – v tom jsme ale stejní s Rakušany, kde se nedávno ukázalo, jak nejsou vyrovnaní s nacismem. Skoro polovička respondentů prohlásila, že za Hitlera to nebylo tak špatné a že neonacisté by uspěli ve volbách, kdyby jejich strana nebyla zakázána. Snad jen míra, s níž si „lžeme do kapsy“, je nechutnější. Tady nebyla ani snaha potrestat zločince. A to je velmi nepříznivý signál.

Říkal jste, že „vymizela“ hysterie. Jak může duševní nemoc „vymizet“?

Přestalo to být zajímavé. A částečně se to rozpustilo v depresích a dalších diagnózách. Spousta potíží skutečně vzniká z okolí a dá se s nimi poměrně úspěšně pracovat. Takových těch těžkých, opravdu těžkých schizofrenií bylo, je a bude jedno procento. Bez ohledu, zda na severu, jihu, za vlády sultána, nebo v demokracii. Velkých depresí je něco kolem patnácti procent. A tím to mrzne. Všechno ostatní je folklór. Jen teď přibývá demencí, jak narůstá počet starších lidí v populaci. Vy jako každý žijete v emočním poli. Máte zlého šéfa, který vás ničí, nemáte jinou práci a toho šéfa polykáte a polykáte, až vám leze krkem. Ostatně ideální učebnicí psychosomatiky jsou Lidová rčení od Zaorálka. Spousta z nich je o zažívání. A právem. Zažívání je o nervech. Tady (ukazuje na břicho) máte víc neuronů než v míše. Tělo ovlivňuje psychiku. Znáte někoho s únavovým syndromem? V Česku to není nemoc, takže ty lidi skončí u mě a já jim napíšu těžkou depresi se somatickými příznaky a dostanou důchod. V Německu budou hledat vadu v kardiovaskulárním systému. Ve Francii budou hledat vadu v játrech. V Americe budou hledat vadu v imunitním systému. A to je celá slavná medicína … Takže taky žádná sláva.

Lidi pak vyhledávají pomoc šarlatánů …

Protože jim to dává naději. Když se ale rozejdete s holkou, protože vás zklamala, není moc chytrý zkoušet okamžitě něco jiného, že jo. Podívejte se, v archívech ministerstva vnitra registrovali čtrnáct léčitelů pro potřeby našich komunistických papalášů. Brežněv měl léčitelku oficiální. Takže naději potřebuje každý.

Jaký trend vás dnes nejvíc znepokojuje?

Že naše společnost přestala rodit děti. To je opravdu velký problém, který podle mě vyřídí celou naši civilizaci.

Takže podle vás vede naše společnost k zániku?

Jistě. Koneckonců z vrcholu vede jediná cesta. Proto je důležité si tu cestu nahoru užít. Protože ta je tím největším štěstím.

Radkin Honzák je český psychiatr. Působí v institucích IKEM a REMEDIS, současně je sekundární lékař Psychiatrické léčebny Bohnice a asistent v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem desítek knih a odborných i populárních článků na téma duševních poruch a nemocí, jeho oblíbenými tématy jsou deprese, syndrom vyhoření či komunikace mezi lékaři a pacienty.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama