Zpívá. A když nezpívá, kouká lidem usazeným na zubařském křesle do pusy. Olga Königová (33), vystupující pod pseudonymem Ille, nám poskytla jedinečnou možnost – během rozhovoru o její nové desce jsme dostali zdarma preventivní vyšetření chrupu.
Ano, pokud něco nemá ráda,pak je to nálepka „zpívající zubařka“. Ale odolejte, že ano, speciálně když Olga prostě zubařka je. A momentálně také vydala velmi dobrou desku Ve tvý skříni. Album, které to v konzervativním českém éteru rozhodně nebude mít jednoduché. Sympatická a na pohled veselá zpěvačka (což hodně kontrastuje s melancholií její hudby) je však připravena na všechny nástrahy, jež přináší snaha prosadit se s inteligentním popem v Česku, kde nová hudba nezajímá vyjma opravdové fanoušky skoro vůbec nikoho. Nevím, co si z tohoto rozhovoru odnesete vy, ale já opouštěl ordinaci s novým kartáčkem, balením zubní nitě a doporučením, abych něco dělal se svým zubním kamenem.
Jak často se má chodit k zubaři?
Jednou za půl roku.
A vy chodíte jak často?
(Smích) To vám nemůžu říct.
Dobře, ještě jednu zubařskou – podle čeho si zubař vybírá zubaře?
Já chodím ke kamarádce, které věřím. Od nikoho cizího bych si na zuby sáhnout nenechala.
Vždycky jsem si myslel, že mladí lidi mají tendenci se zubařům vyhýbat.
Mě to naopak chytlo. Prostředí, ty materiály, jež se tam používají, technika a technologie, prostě všechno. A tak jsem se rozhodla, že půjdu dělat zubařku. Naprosto jasně si pamatuju, kdy jsem si poprvé uvědomila, že mě baví na lidech zuby. To mi bylo devět let a u někoho jsem si všimla úsměvu. Byla jsem tehdy v ozdravovně a přijela za mnou máma. Pamatuju si to přesně. Nepřišlo mi na tom nic divného. Myslela jsem si, že to tak mají všichni. Když mi bylo šestnáct, naše známá v Ústí nad Labem potřebovala asistentku a já jí pomáhala v létě o prázdninách. A hrozně mě to chytlo.
Se zpíváním to bylo stejně?
Doma jsme zpívali od malička. Všichni, celá rodina. Dohromady. Když jsem byla na koleji, otravovala jsem zpěvem všechny a pořád. Vždycky jsem zpívala Catherine od Mira Žbirky. Jasně, chodila jsem do hudebky a tak, ale vážné to bylo, až když jsem přišla do Prahy a začala zpívat s Obří broskví.
To byla už tak od roku 2008 mezi kritiky hodně ceněná, byť ne nějak proslulá kapela. Jaké to bylo?
Celkem fajn, vzhledem k tomu, že Jakub, který skupinu zakládal, je zároveň můj manžel.
Spousta lidí by vám řekla, že vztahy v kapele jsou nebezpečné.
No my jsme to také řešili, ale nakonec jsme došli k závěru, že to nevadí. Hodně lidí se nás na to ptá, ale je to stejný trik jako v dlouhodobém vztahu. Musíte vědět, kdy máte ustoupit. Nakonec se však skupina stejně uložila do jakéhosi spánku a já se rozhodla udělat sólovku. Bylo to ale spíš rozhodnutí zbytku kapely než moje. Já jen věděla, že chci časem zpívat i jiné věci.
Váš doposud největší hit, skladba Holka ve tvý skříni, je ovšem opět od vašeho manžela, že?
No, když já mu prostě v tomhle věřím. Bylo jasné, že je potřeba, aby se na desce objevila vedle melancholických věcí taky nakoplejší písnička. Tu desku jsem chtěla od začátku trochu víc nakopnout, protože mně vyhovují a baví spíše melancholické věci, a tak jsem chtěla trochu víc energie. Ostatně, Holka ve tvý skříni byla původně taky balada.
Holka ve tvý skříni je vlastně rádiový hit v zemi, kde nové písničky rádia prakticky odmítají hrát.
To je pravda. My jsme ale tak jako tak chtěli co nejpřístupnější skladbu – rádio nerádio. Chceme, aby se ta hudba dostala k lidem, a tahle věc ji měla přiblížit.
Není trochu frustrující, když víte, že vaší skladbu nebude hrát prakticky žádné rádio vyjma možná dvě lokální pražská?
To je zajímavá otázka, protože to hodně souvisí s tím, proč jsme skupinu Obří broskev prakticky uspali. Za těch patnáct let, co existovala, se jí nepovedlo nijak extra prorazit. V Praze nebo České Lípě, odkud kapela pochází, to bylo prima, ale když přijedeš do Jablonce a v sále je osm platících lidí, je to samozřejmě strašně demotivující.
Proč to tedy člověk dělá?
Má puzení. Někteří lidé to tak prostě mají. Já to tak mám, a pokud vím, tak můj manžel taky. Měla jsem to od malička, táta byl profesionální hudebník, jenž jezdil s Michalem Tučným, takže pro mě byla tahle forma sebevyjádření zcela přirozená.
Co vlastně říká táta na vaši hudební kariéru?
Nejsme spolu moc v kontaktu, takže nevím, ale myslím, že je rád. Říkal, že dorazí i na křest desky. Myslím, že se mnou může být docela spokojený.
Teď tedy máte venku desku a budete muset znovu podstoupit tu koncertní „zkoušku“. Možná přijedete do Jablonce a bude tam osm lidí …
Existují dva zcela rozdílné pohledy muzikantů na problém koncertování. Jeden tvrdí, že má smysl jet Prahu, Brno, Ostravu, Plzeň a to je všechno. Druhá skupina naopak tvrdí, že to musíte poctivě odjezdit všechno a přerazit to. Jeden rok přijde pět lidí, druhý dvacet a třetí sto. Tohle udělala třeba Vypsaná fiXa a té se to vyplatilo. Takže těžko říct, která cesta je správná.
Kdo z mladých kapel podle vás ještě dokázal prorazit?
Charlie Straight nebo Jaromír Švejdík a lidi kolem něj. Nebo třeba Tata Bojs.
Ale Tata Bojs na tom pracovali více než dvacet let. Jste smířená s tím, že to může trvat takhle dlouho?
No to nevím.
Určitě to nebude snadné, speciálně, když zpíváte věci, které jsou, jak říkáte, trochu melancholické.
Mám ráda tenhle styl. Takový ten folk šejdrem. Mě to prostě baví. Možná v tom fakt hrálo roli to, že jsem vyrůstala v rodině, kde se folk hodně poslouchal. Máma pouštěla Buriana, Prokopa, Mišíka, Ursínyho, Vodňanského se Skoumalem a pak taky Laurie Andersonovou. Jsem prostě poměrně přírodní typ, čímž nemyslím žádný batikovaný trika. Teď, když bydlím v Praze, mi chybějí procházky po lese. Miluju podzim, je to pro mě emocionálně hrozně silné období a vím, že ho v Praze prostě tak neprožiju, protože nemám tolik času. Což je docela paradoxní vzhledem k tomu, že podzim je to, na co mě Praha možná definitivně utáhla.
Když se ale vrátíme k těm ambicím – proč mladé kapely vlastně ještě vydávají desky? Navíc jako vy u velkých nahrávacích společností. Jediné významné promo stejně uděláte na internetu a pomoc nahrávací společnosti je fakticky nepotřebná.
Vím o možnostech toho, jak si dělat desku svépomocí. Pořád však nevím, jak ji dostat k lidem. A nechtělo se mi to učit za pochodu. Takže jsme se nakonec rozhodli pro Supraphon, který tady má tradiční postavení a je to podle mě momentálně nejlepší volba.
Posloucháte muziku v práci?
Ano, poslouchám. Většinou Radio 1.
Můj zubař totiž poslouchá devadesátkovou taneční hudbu, což je jeden z důvodů, proč jsem k němu nikdy nepřestal chodit.
Znám jednoho zubaře, jenž poslouchá Horkýže Slíže, a vím, že jeho pacienti to oceňovali. Mně se ale stalo, že jsem jednou ráno měla pacienta, pustila si Radio 1 a bylo to zrovna úterý, kdy se tam hraje hodně českých věcí. A v jedné skladbě tam najednou byl nějaký text, asi jako „jdu s taškou plnou hulení“ nebo tak, a následující skladba už byla vyloženě sprostá. V tu chvíli jsem nad pacientem úplně zrudla, omluvila se a přeladila to. Když pak pacient odcházel, říkal, že ošetření bylo fajn, ale ta hudba byla fakt nesnesitelná. Jinak to ale pacienti snášejí celkem dobře.
Teď jim můžete pouštět vaši desku.
Tak to je úplně trapný. To je, jako když se mě občas někdo zeptá: „Hele a zpíváš jim u toho?“ Prostě největší klišé. Zpívající zubařka. To je hrozná nálepka. Chtěli jsme dokonce udělat merchandise pro naši kapelu – kartáčky na zuby. Nejdřív jsem si říkala, že už je to možná moc, ale pak jsem to navrhla na Facebooku a skončilo to tak, že kartáčky asi budou. Což znamená, že se té nálepky patrně nezbavím (smích).
Něco jako zpívající právník …
To je podobné, jako když se mě někdo s mou výškou neustále ptá, jestli hraju basket. Ne, nehraju.
