Stal se prvním českým vydavatelem veršů Václava Hraběte, jím odchovaný hřebec Marco Polo v roce 1985 vyhrál významný rovinový dostih, Velkou jarní cenu, a v roce 1965 se několikrát setkal s Allenem Ginsbergem. Taky píše necudné prózy, fotografuje ňadra a je „samozvaným šéfredaktorem“ literárního časopisu Divoké víno. LUDVÍK HESS (66) se však proslavil úplně jinak – schránkami na mimina. Na jaře roku 2005 zřídil první český babybox.
Vypadá to, že v jednom z nynějších 58 českých babyboxů se brzy objeví v pořadí sté miminko. Nešťastné matky už do vyhřívaných, s personálem nemocnic propojených schránek umístěných většinou v areálech zdravotnických zařízení odložily celkem 92 novorozenců a kojenců. „Dvaadevadesát. To obrovské číslo mě děsí,“ naznačuje Ludvík Hess skutečnost, že odložené nemluvňátko s pořadovým číslem 100 rozhodně oslavovat nebude. A přitom má společnost evidentně rád – když jsme načínali třetí hodinu rozhovoru a blížila se půlnoc, opakovaně mě prosil, abych se nepřestávala ptát, že se mu v žádném případě ještě nechce na kutě. A to mě nenechával dokončovat otázky a jeho pábitelské monology občas nebylo možné přerušit. „Vydržte ještě! S Petrem Cincibuchem jsme si o básničkách dokázali povídat celou noc. A i když jsem starej jak Metuzalém, touhle dobou ještě nebývám unavenej. Když tedy pomineme životní únavu. To víte, celý život makám, sekám a hrabu trávu pro koně a jsem rozlámanej jak starej stroj, všechno mě bolí. Zrovna tady se šálou na krku dlabu paraleny a nemůžu se dočkat, až zítra a pozítří nasednu ráno do auta a vyrazím otevírat dva nové babyboxy.“
Co vás jakožto novináře a spisovatele před osmi lety vedlo k otevření toho prvního?
Nevím. Každopádně to není úplně originální nápad, obdoby babyboxů fungují v mnoha zemích světa a jsou známy z hluboké historie. Jak kdysi napsal ve verších Jirka Žáček: „Zde leží človíček, stár hodinu a čtvrt. Nikomu neschází, a nejmíň vlastní matce. Našli ho na skládce. A jenom kmotra Smrt, jen ta ho k sobě přivinula sladce.“ Dojatej z nálezu prochladlého miminka někde na lavičce v parku může být stejně tak básník jako chovatel koní. A pomáhat slabým a bezbranným je věc lidskému společenství odpradávna vlastní.
Kdy tedy schránky na děti vznikly?
Už v antickém Římě byly děti odkládány na veřejných tržištích a ve Francii stávaly od pátého století před kostely kamenné mísy, do kterých bylo možné nechtěné dítě odložit. Římské matky své děti házely do Tibery, proto vznikaly sirotčince a nalezince, pak jsou známy otočné dřevěné bedýnky na děťátka ... Naše doba tedy není zkažená, určité procento, nebo spíš promile matek se ke svým potomkům chovalo macešsky odedávna. V Evropě babyboxy fungují, pokud vím, skoro ve dvacítce zemí, třeba na Slovensku je pod názvem hniezda záchrany vede taky bývalá novinářka. Hojně, v řádu stovek ročně, jsou využívány i v Pákistánu, ačkoli jsou to místo našich vyhřívaných skříněk se signalizací jen takové plechové šuplíky. Ve Spojených státech se mohou nechtěné děti odložit třeba u hasičů nebo na policejní stanici. Z toho je zřejmé, že jsem nic nového pod sluncem neobjevil, jen mě napadl ten název babybox, na který jsem od Úřadu průmyslového vlastnictví získal ochrannou známku. Nechtěl jsem, aby ten výraz někdo využíval v reklamě.
Proč jste se do toho vrhl? Nejste ani zdravotník, ani učitel, s dětmi nemáte nic společného. Kromě toho, že se vám jich asi šest narodilo.
Asi šest? Tak to si nejsem jistý, určitě jich je víc. Kdo by se s nimi počítal. Proč jsem s babyboxy začal, vážně nevím. Ale když mi dnes třeba brněnský babybox těsně po tom, co tam někdo vložil miminko, automaticky pošle fotku toho stvořeníčka a já vidím, že je v pořádku a přežije, vím, že s tím nikdy nepřestanu.
Naskytla se vám někdy příležitost vyndat dítě z babyboxu?
Skoro ano. Teď, v červenci, jsme se se Zdeňkem Juřicou, výrobcem a hlavním technikem babyboxů, při služební cestě ocitli náhodou v Brně. Najednou nám oběma zazvonil telefon: v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří je děťátko! A my byli jen kilometr daleko! Fotografie, co nám z babyboxu přišla na mobily, byla velice dramatická – jen hadr samá krev, ani jsme nedoufali, že je dítě živé. Ale dopadlo to dobře a já si je mohl pochovat. Miminko staré hodinu, děťátko číslo 86! Holčičku jsme pojmenovali Marcelka po sestřičce, co ho vyndala z babyboxu. To byl krásnej zážitek. A měsíc nato jsem byl na Velehradě, autem hodinku od Brna, a dostal jsem úplnou náhodou textovku od Marcelčiných adoptivních rodičů, jestli bych ji nechtěl vidět. Chtěl jsem a byla nádherná, jen už se jmenovala Ema.
Jaké jsou ty matky, co odloží své dítě?
Spojuje je jeden faktor – nešťastná životní situace a chudoba, jakou si vy ani já nedovedeme představit. Nedokážu mít vůči nim negativní emoce – mnohdy odložením svého dítěte do babyboxu udělaly to nejserióznější, nejrozumnější, nejzodpovědnější rozhodnutí svého života. Některé odloží své dítě doslova minuty po porodu, zcela nahé, někdy i s placentou nebo nepodvázaným pupečníkem, ještě mokré a obalené mázkem, někdy přikryté zakrváceným cárem látky. Jindy jsou odložené děti pečlivě umyté, mají na hlavičce dvě čepičky, jsou oblečené do dvou košilek a teplého kabátku, jen aby jim nebyla zima. A neodkládají jen ženy – jednou tahle k babyboxu přijel pán na kole, otevřel ruksak, vložil dítě, nasedl na kolo a zase odjel. Maminka toho dítěte se pak se mnou spojila a dlouze mi vysvětlovala, proč nemohli jinak.
Některé naše xenofobní, ne-li rasistické spoluobčany by jistě zajímalo, kolik z těch dvaadevadesáti odložených miminek bylo romského původu.
Žádné. Cikáni děti neodkládají – oni fungují jako tlupa, velká rodina, pomáhají si a není pro ně problém svobodnou maminku přijmout. A tak by to mělo být, i když mnozí namítnou: Jasně, oni prostě vědí, že na to dítě dostanou sociální dávky. Mimochodem častěji jsou podle mé statistiky odkládány holčičky než kluci a nejčastěji jsou děti odkládány odpoledne a pozdě večer, od čtyř do osmi. Letos jsme jich z babyboxů zatím vyzvedli jedenáct.
Babyboxy pořizujete z finančních darů, jeden stojí i s instalací čtvrt miliónu. Ovlivnila ekonomická krize počet těch nových?
Ano, poslední pětiletka je trochu slabší. Letos jsem otevřel nějakých pět babyboxů, přičemž obyčejně to bývá víc, někdy i dvojnásobek. Lidé z mnoha firem, které v začátcích přispívaly, mi píší smutné dopisy, že by moc a moc rádi, ale letos jim v měšci jednoduše nic nezbylo. Jak stárnu a pomalu se loučím se světem, rád bych ještě do konce života pár babyboxů umístil, tak to ženu kupředu. Nejprve kontaktujete nemocnici a domluvíte se s ní, pak sháníte peníze na krabici, která je dnes, po těch osmi letech, mnohem důvtipněji sestavená a s více funkcemi než ve svých počátcích. Ročně obešlu osobním dopisem několik tisíc potenciálních dárců. Žádné státní peníze nedostávám, ani jsem o to neusiloval. Se státem nechci mít nic společného. Ale telefonuju si s politiky, třeba když potřebuju jejich intervenci někde v nemocnici, kde se babyboxu brání.
Kdo je nejčastějším dárcem?
Malý nebo střední český podnikatel, majitel a ředitel eseróčka v jedné osobě, jenž má tu moc rozhodnout o všem sám. V nadnárodních společnostech je vše vázané foršrifty a většinou přispívají spíš onkologicky nemocným dětem, starým lidem, sportovcům. Možná jsou pro ně babyboxy moc kontroverzní nebo abstraktní téma. Největšími současnými dárci jsou soukromí podnikatelé Josef Štajer a Petr Bečička.
Ačkoli podle dva roky starého průzkumu agentury STEM/MARK považuje babyboxy za prospěšné 96 procent Čechů, mají své exponované odpůrce. Patřila k nim někdejší ministryně zdravotnictví Milada Emmerová, ale především Výbor OSN pro práva dítěte. Co proti nim mají?
Vadí jim, že dítě z babyboxu nebude nikdy znát své biologické rodiče, svou totožnost nebo státní příslušnost, na což má podle mezinárodní Úmluvy o právech dítěte právo. Tedy má to právo, „pokud je to možné“, jak se píše dále. Vždyť na světě jsou stamilióny dětí, co své rodiče neznají – minimálně třeba neznají svého tatínka, pokud jeho jméno maminka z různých důvodů neuvedla do rodného listu. Protest OSN byl ovšem tou nejskvělejší reklamní kampaní, jakou jsem si pro babyboxy mohl přát. Média a angažovaná veřejnost, ba i úřady Evropské unie se toho chytly. A to jsem koukal, kolik lidí za projektem stojí! Mimochodem ten zmíněný výbor zasedá ve švýcarské Ženevě, v zemi, která má taky tři Babyfenstery, tamní obdobu babyboxů.
Nemá dítě v první řadě právo na život? Vy jste vždy tvrdil, že babyboxy snižují počet dětí narozených mimo nemocnici, které by jinak jejich matky zabily, protože je nechtějí.
No ano, i v té mezinárodní konvenci stojí právo na život pochopitelně před ostatními. Já se z toho vyjádření OSN nijak nehroutil, oslovil jsem minulého předsedu vlády Petra Nečase a ten mě uchlácholil, že prý budeme výboru OSN na tu rezoluci odpovídat někdy za sedm let s tím, jak jsme jejich výtky vyřešili. A protože je průměrný věk dožití muže v České republice sedmdesát pět let, výsledek toho jednání mě už možná nebude zajímat.
Minulý týden jste v České Lípě otevřel babybox číslo 58. Tvrdíte, že ideálně by mělo přibýt ještě nějakých dvacet babyboxů – platí tedy, že osmdesát schránek je ten správný počet?
To se takhle nedá říct. Česká republika nebude nikdy pokrytá, jako je to u signálu mobilních telefonů – těžko lze od nešťastné ženy s právě narozeným děťátkem, zabaleným do igelitky nebo kusu zakrváceného hadru, chtít, aby k nejbližšímu babyboxu cestovala byť jen dvacet kilometrů. Ale čím víc těch schránek bude, tím líp – a to jsem si kdysi před osmi lety myslel, že bude babybox jen jeden, maximálně dva … Mám teď spadeno hlavně na skoro osmdesátitisícový Havířov, největší město České republiky bez babyboxu, kde mi nevyšli vstříc ani bývalý, ani současný ředitel nemocnice. A ty k tomu potřebujete, abyste mohli babybox nainstalovat a propojit jej se zdravotníky. Dál Vsetín, Valašské Meziříčí, Břeclav, Znojmo – tam všude je nezájem a já neměl čas tam někoho přemlouvat a zatlačit.
Jak často se stává, že si to biologická matka rozmyslí a chce odložené dítě zpět?
Jeden ze dvou případů, o nichž vím, byl velmi medializován – šlo o osmnáctiletou Anetu Tokarčíkovou z Ostravy. Já ji v tom podporoval, dokonce i finančně, když byla v azylovém domě. Požádala velmi brzy o navrácení své tříměsíční Barborky, ačkoli tatínek dítěte, mezinárodně hledaný zločinec, musel do vězení a ona byla v naprosté chudobě. Dítě jí dlouho a složitě vraceli, ale všechno dobře dopadlo.
A dopadlo to s dětmi z českých babyboxů vždycky dobře?
Pokud tím myslíte, zda přežily, tak ano. Až na jedinou holčičku, která, chudinka, po pár dnech umřela, protože se narodila bez mozku. Někdy se až divím, jak výborně to všechno šlape. Problémy? Tak například: minimálně dva babyboxy jsem ještě v začátcích umístil na ne zcela zřetelné místo, takže je pak se Zdeňkem Juřicou, když jedeme na technickou kontrolu, v areálu nemocnice nemůžeme najít a musíme se ptát. V opavské nemocnici, kde jsme takhle bloudili, pak našli jedno miminko odložené na chodbě. Všichni říkali: „Proč ho máma nedala do babyboxu?“ A mně to bylo jasné: Protože ho nemohla najít. Teď už se snažíme schránky umisťovat blízko hlavního vchodu a přehledně je značit.
Jste spisovatel, v roce 1964 jste spoluzakládal literární časopis Divoké víno a jeho obnovenou formu dodnes vedete. Své vzpomínky na vážené literáty Karla Sýse, Jiřího Žáčka, který u vás publikoval své první verše, a další jste shrnul do Antologie Divoké víno 1964/2007 …
Ano, příští rok to bude půl století, co vyšlo první číslo Divokého vína. Zakládal jsem ho jako mladíček, student gymnázia, jenže se tisklo jen sedm let, pak redakci i mě zapečetili. Publikovali u mě velcí básníci, ale i lidi dnes proslulí v úplně jiných oborech – novinář Karel Hvížďala, textař Zdeněk Rytíř, architekt Michael Třeštík a další. Fotkami přispíval třeba Vláďa Merta a vtipy Vladimír Jiránek a Standa Holý. Ve druhém roce vydávání se náš náklad vyšplhal až na pět tisíc výtisků, umíte si to představit? Zažili jsme v té beatnické době mnohé: recitace s Honzou Rosákem, pozdějším několikanásobným držitelem Ceny Týtý, setkání s Václavem Hrabětem, večer poezie, který mladý básník Miroslav Huptych uspořádal v márnici nemocnice Bulovka a během něhož poetové recitovali své verše mezi mrtvolami v pitevně … Trochu mě mrzí, že už vycházíme jen na internetu, ale bohužel nejsem milionář – i takhle mě provoz vyjde ročně na několik desítek tisíc korun. Žádné dotace na tuto svou nepochopitelnou, drahou zálibu nedostávám. Považuju vydávání literárního časopisu za svůj úděl.
Jako o údělu mluvíváte i o svých koních, což je koníček ještě dražší než časopis. Počátkem 70. let jste se naučil jezdit a od té doby se věnujete chovu anglických plnokrevníků, odchoval jste 150 hříbat. A zatímco v 80. letech vás koně živili, teď živíte vy je.
Velice přesně řečeno. V osmdesátých letech byla neuvěřitelná doba, kdy se koně prodávali za fantastické peníze. Socialistické organizace, hlavně moravská a slovenská zemědělská družstva, mi za ně platily dvě stě i tři sta, dokonce jednou tři sta padesát tisíc korun, za což si člověk mohl pořídit šest nebo sedm škodovek, rodinný dům nebo podobné kratochvíle. Doba se ovšem obrátila.
Neděláte však svým koním zrovna dobrou reklamu – často si stěžujete, že jsou hloupí, že koušou a kopou. Kdo si je pak od vás koupí?
Vůbec nikdo. Vstupní náklady jsou nesmírně vysoké, koně jsou v současné době absolutně neprodejní. Jeden můj známý říkal: „To, že chováš koně, je projevem tvých suicidálních tendencí.“ Oni totiž koně opravdu nejsou zrovna nejchytřejší zvířata, ale holt jsou už pěkných pár desítek let mými rodinnými příslušníky, prohání se mi tu šestá nebo sedmá generace po té původní kobyle. A mám jich třicet, těch koňských praprapravnoučat. Obhospodařuju kvůli nim asi deset hektarů půdy, aby měli trávu – já, starej a nemocnej člověk. Občas nějakého daruju, nedávno jsem jednoho dal významnému mecenáši babyboxů, a občas nějakého prodám za pár tisíc korun.
Vy jste tedy králem neziskových aktivit! Ale co vás živí?
Věnuju se reklamě a navazování vztahů, kterému se dnes hezky česky říká PR. A pak mám taky, vážení čtenáři, záviděníhodný důchod. Celých 12 728 korun.
V důchodu máte jistě víc času na psaní – vaše prózy jsou autobiografické a v nich hraje prim erotika, čemuž se nelze divit, když jste se stihl mnohokrát oženit a dámám líbáte na potkání ruku. Jak s odstupem nahlížíte na svoje knihy Stařec a Kuře nebo Romance o klisničkách a balady o ženách?
Ále, jsou to slátaniny. Píšu to pro potěšení a už to ani nepublikuju. Kdo by to při těch finančních nákladech vydal? Já svému nakladateli musel shánět sponzory a uznejte, že je lepší hledat mecenáše na azylový dům nebo babyboxy než na nějaký kraviny, balady o koních a romance o holkách. Mám teď něco hotového v šuplíku, je to jako přes kopírák co ty zbylé: zčásti zcela autentické až deníkové a zčásti vyfabulované, kompilát příběhu dítěte z babyboxu a jeho maminky a koní a podobně, vždyť mě znáte. Nebo neznáte? Četla jste nějakou moji knihu?
Před rozhovorem jsem se pokusila třeba o Satyra a nymfičky.
Tak Satyra a nymfičky? No to teda čtete pěkný prasárny! Víte, když to srovnám s básněmi a prózami těch kluků, co jsem poznal jako mladej v Divokém víně … Václav Hrabě měl štěstí, že jeho verše zhudebnili a že zemřel ve správnou dobu správným způsobem, stal se tak ikonou. Ale podle mě byl z okruhu našeho časopisu ještě talentovanější Ladislav Landa. Ten umřel přesně tři měsíce po Hrabětově smrti ve svých sedmnácti letech po požití cyankáli, které po nějaké ošklivé pomluvě uzmul ve školním kabinetu chemie. Ale nejvíc z nich si vážím Karla Sýse.
Nejznámějším je ovšem Jiří Žáček.
Nejznámějším – jako byste Jirkovi Žáčkovi brala slova z pusy, ačkoli on už toho mnoho nenamluví, poněvadž má vyoperované hlasivky. Už se moc nestýkáme, jsme staří a nemocní, vídáme se hlavně právě s Jirkou, vtipným to autorem aforismů a básniček pro chlapce a děvčátka, zasloužilým umělcem. Ovšem i já mám nějaké ceny, cenu Unie českých spisovatelů, dokonce jsem byl sněmovnou dvakrát doporučen na tu „státní cenu Klementa Gottwalda“, co se udílí na Hradě 28. října. A představte si, že podruhé mě navrhla Milada Emmerová, kdysi obrovská odpůrkyně babyboxů! Ale Klaus byl vždycky tak rozumnej, že mi metál nedal. Já bych tam totiž nešel, napsal bych nějakou omluvenku, že mám rýmu nebo co – bylo by mi stydno si vzít medaili spolu s těmi staříčky, co na frontě bojovali za vlast nebo makali v totalitních lágrech. Navíc by moje džínové lacláče nebyly podle hradních předpisů.
