Boris Hybner a dcera Vanda: Bilanční rozhovor | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vanda a Boris Hybnerovi: Už jen zaměstnanci sektoru služeb? Rozhovor z archívu

Kateřina Kadlecová3. dubna 2016 • 08:00
Vanda a Boris Hybnerovi: Už jen zaměstnanci sektoru služeb? Rozhovor z archívu
Hybnerovi
• foto: 
Roman Černý

Jablko nepadlo daleko od stromu. Bluesový clown prof. BORIS HYBNER a jeho dcera, herečka a mimka VANDA HYBNEROVÁ, se roku 2011, u příležitosti hercových sedmdesátin, sešli k rozhovoru s Reflexem. Je pravda, že romantika se z umění vytratila a z někdejších národních bardů se stali jen „zaměstnanci sektoru služeb“, jak říká Boris Hybner?

reklama

Umění a důchod, to nejde dohromady. Málokdo dnes odejde jako Hana Hegerová s grácií ze scény, protože je na ten rozruch kolem příliš starý.

BORIS: Umění, říkáte? Osudy umělce, jeho trápení, pochybnosti, trýzeň, hledání, to už nikoho nezajímá. Z umělce se stal zaměstnanec sektoru služeb, romantická aura je fuč. Když jsem po devětaosmdesátém na Národní třídě zakládal svoji scénu Gag, vrátil se ze světa velký slovenský mim a divadelník Milan Sládek, jenž říkával, že si v kapitalismu připadá po představení jako kelímek od McDonalda. Zmačkat a vyhodit. Za těch dvacet let jsme se i my dostali do područí Neviditelné Ruky Trhu, která umění deformuje.

Zdá se mi, že spíš než vy žije jako důchodkyně vaše dcera. Na usedlosti na Vysočině chová spoustu zvířat, a když jí telefonuju, věčně stojí někde v lukách a spravuje elektrický ohradník ...

VANDA: Mně důchod evokuje oázu klidu, kterého nejsem schopná dosáhnout ani na tom venkově. Po čtyřiceti letech prožitých na Praze 1 jsem se doslova dusila – chodila jsem do práce se sklopenou hlavou, aby na mě z výloh neútočily mraky nápisů ... Když vylezu ze dveří dnes, mám před sebou zelené kopce a místo naštvaných ksichtů pracujících vídám blbé obličeje ovcí. Ono je to vlastně skoro totéž, ale ovce aspoň nejsou tak namíchnuté. Pojmenovala jsem je po různých režisérech – řeknu vám, je to báječná terapie.

BORIS: Práce Vandě po odchodu z Prahy spíš přibylo. Obdivuhodně využívá čas středního věku, jen už holt nejezdí do divadla z centra Prahy, ale z Vysočiny. Bydlí na dálnici D1, žvejkačkou má na volantu přilepené texty, co se učí ...

Od začátku června kočujete nejen po D1, ale i s festivalem cirkusu a divadla Letní Letná po vlastech českých. S manželem v jeho rámci provozujete divadelní fotoateliér Le Petit Cheval.

VANDA: Je to zážitková pouťová atrakce, nejde jen o fotografii, kterou si odnesete. Náš stan je narvaný klobouky, kostýmy a rekvizitami a sedmičlenný tým připraví návštěvníkům hezkej zážitek – přetvoříme je, do čeho si přejí, přesuneme je v době, v místě, zinscenujeme s nimi obrázek, třeba jejich sen. Jeden pán si například vymínil, že bude na snímku podřezávat svou manželku ... Je to trochu cirkus a ten já miluju. Třeba to, co teď dělá Rosťa Novák v La Fabrice, takzvaný nový cirkus.

Další „menší“ divadelní disciplínu se chystáte oživit se svými studenty z DAMU, pane Hybnere – budete mít pantomimickou scénu v Redutě.

BORIS: V říjnu proběhne velkolepé otevření a pak už to pojede – jam sessions, mim sessions, grotesky, setkání kabaretiérů bývalých i budoucích. Čas od času se třaskavá adresa Reduty, kultovního místa českého jazzu a chytré legrace, stává alchymistickým tyglíkem, do kterého se zanoří osobnosti, začnou spřádat oduševnělou zábavu a metat siločáry nových názorů. Vzpomeňte si, co byla Reduta při setkání Vyskočila a Suchého, vzešlo z ní i naše Divadlo Alfreda Jarryho, Cimrmani ... Jakmile Praha umírá nudou, bez ohledu na přízeň politiků vletí pár lidí do Reduty a začne něco smolit, mávat rukama, kokrhat a tak.

Možná byste v Redutě mohli hrát i váš rodinný kus, Pokus psa čili Potwora.

VANDA: To představení, mimochodem první, které táta odehrál bez klobouku, jsme mu se Sašou napsali na oplátku, že nás po revoluci vzal do divadla. Tento podzim je budeme hrát v Brně, v Divadle Bolka Polívky. Není to čistá pantomima, ono se v té hře i mluví a to byl pro tátu problém; taky neuměli partneři, a navíc zapomínal logické posloupnosti. A protože nás před premiérou začal tlačit čas, vymysleli jsme jednoduché aranžmá: tátu jsme uklidili do kolečkového křesla s tím, že když zapomene repliku nebo děj, budeme si ho po jevišti posílat, kam bude třeba.

BORIS: No, to je takový voňavý vysvětlení ... Já jsem dodnes přesvědčenej, že jste mě do toho křesla vrazili, abych vás dva pohybově nezastínil, abych nemohl kmitat a zářit. Proto jsem pro sebe a Vandu vymyslel ještě jedno nádherné téma!

Vztah otce a dcery? O tom, jak jste malinkou Vandu zapomněl v kočárku před hospodou U Svitáků?

VANDA: Já už bych se teď do toho kočárku asi nevešla.

BORIS: Pracovní název je Smrt si jde pro clowna. To stojí starý clown v prázdné větrné ulici a chystá si nádobíčko, jenže nikdo nepřichází. A najednou se vynoří Anděl smrti, mrazivý přelud. Nic neříká, ale clown pochopí a začne balit fidlátka. Jenže ten anděl se začne ptát, na co jednotlivé clownské propriety jsou, já mu to ukazuju a on pomaloučku začíná hrát, nechá se proti své vůli svést ke komedii. Tímhle zúročím těch patnáct let, co vedu studenty na Akademii, a představím celé své know-how, vysvětlím andělovi, co je lachpauza, co timing, co double-take. Asi jako když Zampano učí Gelsominu ve Felliniho Silnici hrát a šlehá ji proutkem po lýtkách.

Jaké to je, hrát s členem rodiny?

VANDA: Je to velký rozdíl. Když se ti dva při zkoušce pohádají, vědí, že si večer zavolají a řeknou si: Hele, dobrý. Proto ráda hraju a točím se svým mužem. Když jsme zkoušeli Pokus psa, tolikrát jsme se zhádali do krve, táta odcházel s tím, že už se nikdy nevrátí. S člověkem z rodiny si můžete říct nepříjemné věci a to se cení. Z působení v mnoha hereckých souborech jsem si odnesla, že upřímnost se člověku zatraceně vymstí. Musíte být pořád diplomat a věčně na číhané, abyste verbálně nešlápli vedle.

Teď narážíte na své sedmileté působení v Divadle Komedie, intelektuální, náročné malé scéně, jež příští červenec kvůli omezení grantu zřejmě skončí. Před třemi lety jste odtamtud neodešla v dobrém.

VANDA: A byla to moje chyba, příliš jsem tam lidsky investovala. Měla jsem pocit, že jsem tam doma, a začala být upřímná. Zjistila jsem totiž, že hraju v příliš ambiciózním německém divadle. Navíc nesnáším tu sektářskou část divadla, že herec musí být oddán cele, a to i ve svém volném čase. Herectví považuju za práci, při níž má mít člověk, notabene žena, právo na své soukromí a rodinu. Zkouška má být podle plánu do dvou, já mám v půl třetí vyzvednout děti z družiny, ve tři čtvrtě na tři si dovolím se ozvat a jsem následně veřejně pranýřována ... Navíc tam pak došlo k fatálnímu selhání vztahu s člověkem, jemuž jsem umělecky i lidsky bezmezně věřila. Nastalo jisté vyhoření; je to příliš uzavřené společenství, jehož členové už se nemají vzájemně čím inspirovat.

BORIS: Podle amerických teatrologů jde divadlo sedm let nahoru až k zenitu svých možností, pak dochází k jakési krustaci a posléze k pádu. Komedie je tu devět sezón a je pořád ve formě. Nepřeju to Praze, že tak výborné divadlo ukončí z jakýchsi úřednických důvodů svou činnost. Je tolik jiných scén, jež lze oželet! Osud Divadla Komedie pokládám za tragédii.

VANDA: Taky je mi to líto. Mám už sice vyklizený svůj stoleček, ale pořád ještě do Komedie chodím pokorně dohrávat svého milovaného knížete Sternenhocha. Jen už po představení nejdu na bar dát si s kolegy pivo.

Úloha Helgy v Utrpení knížete Sternenhocha podle romaneta Ladislava Klímy patří k vašim zásadním. Které jsou ty další?

VANDA: Ještě role v Ioneskových Židlích, co jsme dělali s mým mužem, a pak Ona v Dostojevského Něžné v Divadle Labyrint.

A jaké role byly zásadní pro vás, pane Hybnere? S proslulým ruským mimem Slávou Poluninem a vaší Snowshow jste v novém miléniu sjezdil půlku zeměkoule, to pro vás bylo jistě důležité ...

BORIS: Rozhodně. A u komedií to byly spíš jednotlivé sekvence, co hrálo roli. Mořeplavce Jamese Cooka se lidi ptali, proč pořád navštěvuje exotické kraje. On odpovídal: Pro kouzlo prvních stop v neznámé zemi. Já to mám podobně. Miluju místa, u nichž jsem při hraní věděl, že tak daleko ještě nikdy nikdo nebyl. Třeba role nudícího se posluchače ve hře Concerto Grosso. Sedím na židli a nudím se – někdy deset minut, jindy pětadvacet.

VANDA: Rekord je tuším čtyřicet minut.

BORIS: To jsou ty zvláštní euforické momenty, kterým jazzmani říkají „to“. Taky jsem měl strašně rád Clownerie Cirkusu Alfred. A Někdo to rád horror – zde se komika těží z ponurého detektivního tématu, a navíc je tam jistý, pro moderní odženštělou pantomimu neobvyklý erotismus.

VANDA: Jistý erotismus, prosím tě? Když se za totáče v komunistickém svatostánku Paláci kultury svlíknou tři ženský do spodního prádla a podvazků a ty jim roztahuješ nohy do prvních řad? Pane profesore, musíte ty své věty trochu polidštit!

Vando, už nemáte 30 představení do měsíce jako před deseti lety, zato hrajete populární kusy místo intelektuálních ...

VANDA: Ano, dělám teď bulvární divadlo v Divadle Palace. A máme pořád narváno, jezdí tam plné autobusy!

BORIS: U nás v Česku se všichni dívají na zábavu a komedii v jakékoli uměně jako na něco pokleslého, spotřebního. To je ale špatně – to Vandino bulvární divadlo, jak ona říká, je prostě zábavné, virtuózně zvládnuté herectví. Vždyť pod nálepku zábava patří i takové umění jako americká němá groteska, výborní světoví clowni přes Polívku k Poluninovi ... V některých obdobích je komický pohled na věc přesnější a prospěšnější než takzvaně psychologický a solidní. Třeba Shakespeare nepodléhal žádné z těchto krajností – dobře věděl, že drama potřebuje jak vznešenost a patos, tak glosu šaška, clowna nebo blázna.

VANDA: V Palace máme na repertoáru především klasické, lehce vstřebatelné konverzační komedie a naučila jsem se to tak brát; cítíme se s kolegy asi tak, jako když s kamarády odpoledne hrajete Člověče, nezlob se a nachechtáte se u toho. Ale nemohla bych fungovat jen jako zájezdová herečka ve veselých taškařicích. Ve vší té hektičnosti se mi podařilo ukrást dva měsíce a udělaly jsme si s pěti ženskými skvělé představení.

Myslíte černou komedii a zároveň parodii na reality show Pokoj, na jejímž námětu a scénáři jste pracovala s Kateřinou Krobovou?

VANDA: Přesně tu. Když tenhle náročný kus odehraju, jako žádný zmačkaný kelímek od McDonalda si nepřipadám.

A co muzikály?

BORIS: Český muzikál? Ten náš rakousko-uherský derivát operety? To jen zpěváci popiny začali mít po převratu hrůzu, co s nimi bude, když přijedou zahraniční stars, a muzikál byl řešení. Koloběh peněz v tomto děsném oboru je rozhodující a nějak to – jak já nenávidím to slovo! – funguje. Místo tradičních malých forem, přirozených a přiměřených velikosti naší země; to máte klimpr, tři thonetky, dva klobouky, hezká holka a dva kluci: kabaret. Jiří Suchý mi říkal, že byla doba, kdy byla takových produkcí tisícovka. Ale kulturní prostředí se dnes značně zploštilo – hlavně pokud jde o živé umění. Výsledkem je dvojrozměrný obraz, Praha ztrácí svou oduševnělost a vtíravá dramatičnost politická nahrazuje drama v umění.

Umění pro masy, pravda, plní dnes především zábavní funkci...

BORIS: Podívejte, veškeré zábavní umění těží ze tří základních ingrediencí – smíchu, hrůzy a erotiky.

VANDA: Můj milovaný učitel Boris Rössner, který mě učil na DAMU, říkával, že všechno umění je pořád jen o tom jednom.

BORIS: Přesně tak! A i když je dílo jakoby o penězích nebo o moci, jsou to jen stupně k „tomu jednomu“, jeho atributy.

O „tom jednom“ bude nejspíš i komedie režiséra Miloše Šmídmajera Probudím se včera, v níž hrajete, pane Hybnere. Scénář studentské popukandy s Jiřím Mádlem v hlavní roli, která právě vzniká pod hlavičkou TV Nova, se prý doplňoval o historky ze školních jídelen, které zasílali a volali potenciální diváci – nechystá se na nás další kameňák?

BORIS: Mám tam jen jeden natáčecí den, hraju číšníka, co roznáší piva. Milošek je kamarád, dal pod hlavičkou své firmy Bio Illusion vzniknou třeba vynikajícímu Bartovu filmu Na půdě. Rád jsem to pro něj udělal – kdyby potřeboval spravit odpad, udělám to taky.

Paní Hybnerová, proč jste vzala role v Ordinaci v růžové zahradě a dalších nekonečných seriálech? Kvalitativně vybočuje snad jen Dokonalý svět, v němž jste se loni sešla se svým mužem – on jako ředitel módního časopisu, o kterém to celé je, vy v roli drsné manažerky inzerce...

VANDA: Svět módy je mi dokonale vzdálený – byl to krátký výlet na jinou planetu, kde jsem se pohybovala po dvaceticentimetrových podpatkách. Přesvědčil mě pro to režisér Vítek Karas, který naprosto přesně věděl, co chce. My jsme dokonce zkoušeli, což je u seriálů krajně neobvyklé, stejně jako to, že jsme od začátku znali celou dějovou linku. Obyčejně totiž člověk přijde do maskérny a tam teprve dostane text toho, co má za pět minut hrát. Navíc byla moje postava ze tří čtvrtin skutečně moje – dopřáli mi vetknout té špičaté, protivné ekonomické paní humor, který původně ve scénáři nebyl. Dokonalý svět byl bonbónek, po všech těch seriálech, kterými jsem prošla. A že to někdy byly šílené kšefty. Jenže divadlem si člověk na složenky nevydělá.

Přesto se v divadle angažujete nejen jako herečka, ale i jako autorka. Černá komedie a zároveň parodie na reality show Pokoj, již režírujete v Divadle Palace podle vlastního námětu a scénáře, se dostala do médií nejen díky svým kvalitám, ale i proto, že sdílí jisté prvky i postavy s hrou Radky Denemarkové Spací vady...

VANDA: O Spacích vadách jsem se dozvěděla až po naší premiéře a doteď jsem je neviděla. To téma nějak viselo ve vzduchu... Podobnost je vzdálená – v obou kusech třeba figuruje všemi oblíbená Virginie Wolfová.

BORIS: Pokoj je filozofickým, existenciálním pohledem na celebrity. Sláva v téhle hře působí trýznivě i na postavy, které jsou po smrti, takže ony usilují o to, aby dostaly od publika dost hlasů a mohly odejít do zapomnění.

Pane Hybnere, máte se svou třetí ženou Lucií dvě děti, desetiletou Žofku a sedmiletého Maxe, kteří jsou mladší než Vandiny dcery Pepina a Tonička. Ty divadlo hrát netouží; jsou aspoň vaše ratolesti po vás do kumštu? Nebo po ženě do laboratoře?

BORIS: To nechci vědět, ty děti jsou teď v chráněné, magickém čase dětství... Bývá zvykem, že se synovi dává jméno po otci; já naopak dal synovo jméno postavě svého clowna, to je zatímní Maxova stopa v umění. On je Střelec, má rád mapy a exotické krajiny a miluje hledání pramenů řek...

VANDA: A také hovoří spisovnou češtinou a vždy velmi rozvážně. Pamatuju si, jak v Gagmanovi dojde k situaci, že si Joya převléká šaty a přijde tam šéf studia a říká: „Ježišmarja, dejte ty šaty dolů,“ a vedle stojí clown Al a vztáhne to na sebe a stahuje si kalhoty. A Max se na to jako malý díval a vnímal, že se tatínkovi smějí kvůli tomu, jak si stahuje gatě. Druhý den pak volala učitelka ze školky Lucce a říká jí: „Prosím vás, váš Maxík si tady stahuje kalhotky a je mu divný, že se tomu nikdo nesměje. Můžete mu vysvětlit, že tohle nesmí dělat?“

BORIS: Max je po nás, bude komik. A život jde dál.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama