Jmenuje se Wahída. Ale většinou jí říkají Monstrum nebo o trochu lichotivěji Rebelka. A říkají jí tak její vojáci, i bojovníci Islámského státu. Kromě těch, kteří už mlčí navždy, protože jim právě ona uřízla hlavy a uvařila je v kotli. Wahída je postrach všech na druhé straně fronty.
Jedeme za ní s kolegyní Jarmilou Štukovou na frontovou linii, která už je teď od Bagdádu dlouhých skoro pět hodin. Od dobytí Fallúdže se posunula zase o kus severněji, k Mosulu, jediné baště, která zbývá islamistům z IS v Iráku. Pás vesnic kolem Mosulu se teď snaží dobývat jednotky federální irácké vlády a ší`itské milice Hašd aš-Šaabí. Na Wahídu čekáme kus za Tikrítem, společnost nám dělají lidé z posledně jmenovaných milicí. Jinak by to bylo o únos, Tikrít je sice dávno dobytý a vracejí se sem již civilisté, stále tu operuje mnoho tzv. spících buněk IS a hodně z civilních obyvatel – většinou sunnitského vyznání, s IS sympatizuje.
Po půl hodině přijíždějí dvě pískově hnědé toyoty, jejichž korby se doslova ježí samopaly ozbrojenců. To jsou její lidé. Osmatřicetiletá Wahída Mohamed al-Džumali si vytvořila svou ozbrojenou jednotku, s níž kosí islamisty. Funguje na principu partyzánské skupiny, její muži nejsou oficiální součástí ani irácké armády, ani milic Hašd aš-Šaabí. S ší`itskými milicemi ale Wahída, ač sunnitská muslimka, hodně spolupracuje.
Irácký román
Její příběh je jako z románu. Navíc se odehrává v prostředí iráckého „Arabistánu“, kde většina žen chodí oblečena do černých nikábů a o nějaké emancipaci může jen snít, pokud je taková věc vůbec napadne. Wahída byla dlouho policistkou, a to dobrou policistkou. U policie a v armádě působila od roku 2004, stejně jako mnoho z jejich dalších mužských příbuzných. Otce a čtyři bratry ztratila v bojích s al-Kájdou. V roce 2011 ji dokonce jeden z lídrů al-Kájdy Woffaq Alí Hawdža přesvědčoval, ať začne s al-Kájdou spolupracovat – byl si vědom užitečnosti jejích dobrých kontaktů v armádě, které by se teroristické organizaci mohly hodit. Když Wahída odmítla, následoval trest. Její domov dvakrát zničila nálož, vyvraždili zvířata na její farmě, nálož vybuchla dokonce i na pohřbu jejího otce.
Svou současnou jednotku založila po dobytí Mosulu Islámským státem v létě 2014 spolu se svým manželem. Zemřel před měsícem. Roztrhala ho nastražená nálož. „Nemohla jsem mu nijak pomoci, byl na kusy, navíc jsem se musela postarat o dalšího zraněného z naší jednotky,“ vypráví žena v černém šátku s viditelnou jizvou na čele. Ta je od střepiny, která ji zasáhla. Že nemá jedno ucho není pod šátkem vidět. Další kulka jí vězí v lýtku, takže když je poblíž někdo z jednotky, ochotně jí pomáhá vstát ze země. „Byl to nejstatečnější člověk na světě, moc mi chybí,“ to jsou jediné trochu emotivní věty, kterými smrt svého muže komentuje a po tvrdé tváři jí přejede jakýsi stín smutky.
Ten ale vzápětí zaplaší a na svém facebookovém profilu nám ukazuje poslední úlovek – dvě hlavy bojovníků uvařené v kotli. Na fotce je drží za vlasy, když je vytahuje z vody. „To je výstraha pro všechny Da'iš, aby viděli, co se jim stane, když se se mnou střetnou,“ komentuje fotku Wahída. Její specializací je likvidace sebevražedných aut, které jsou největší hrozbou pro bojovníky v zákopech. Pokud se nepodaří auto zlikvidovat, odpálí se u pozic Iráčanů a vezmou s sebou někdy i značný počet protivníků. Je to u IS velice oblíbená taktika.
Šíleně odvážná rebelka
„Naše velitelka je monstrum,“ zubí se jeden z jejích vojáků v širokém úsměvu. Islamisté z IS ji říkají Zendeka, něco jako rebelka. Má ohromný respekt a svou až šílenou odvahou převyšuje všechny své vojáky. Každý z její skupiny ztratil někoho blízkého v bojích z IS, proto si je také vybrala. Na frontě, kterou brání nedaleko Širkatu, za rafinerií Bajdží je hodně nebezpečno. IS je asi 500 m před námi, za chatrnými valy z písku. Zákopy tu nejsou. Odstřelovači nepřítele jsou bystří, takže se občas ozve výstřel. Nejen z nepřátelské strany. Mladíci zdraví až příliš nadšeně svou velitelku výstřely do vzduchu a nikomu nedochází, že kulky vystřelené vzhůru také někdy dopadnou zpátky na zem...
Za jedním z nejméně chráněných míst valu je vidět nepřátelské auto. Včera ho zlikvidovali než se řidič stačil odpálit. „Jestli chcete, půjdu tam s váma a můžete to nafotit,“ nabízí nám velitelka.
Chvíli se rozmýšlím, jestli to myslí skutečně vážně. Myslí. Za valem je rovina, kterou nenarušuje ani stéblo trávy.
Jednotky IS jsou 500 metrů daleko, to je na průměrného odstřelovače velice slušná pravděpodobnost, že se trefí. A stačí, když se trefí do auta plného výbušnin před valem. Je to šílené, ostatně jako většina nápadů Rebelky. Ale díky těmhle šílenostem se rychle stává postrachem IS. Wahída neví, kolik přesně zlikvidovala protivníků vlastníma rukama. Zajatce bere jen výjimečně a na krátkou chvíli. Tahle válka se nevede podle ženevských konvencí.
Zajatci jsou podrobeni dvou-, maximálně tříhodinovému výslechu a pak jsou zabiti. Pár desítek metrů od ochranného valu nás Wahída vede k místu, kde ze země trčí pozůstatky asi dvou mrtvol. Jedna má evidentně svázané ruce. Ti, kteří se setkali s Wahídou osobně na druhé straně barikády.
Bojovali s pistolí u hlavy
V arabské části Iráku je Wahída jedinou opravdovou bojovnicí, ale k dalším svým potenciálním následnicích necítí moc náklonnosti. „Do armády se teď hlásí i ženy, ale pro mě je to nepřijatelné, aby bojovaly jako já, je to pro ně příliš nebezpečné,“ tvrdí paradoxně. Do služby při dobývání Širkatu, distriktu pod nadvládou IS, nedaleko od fronty, se hlásí i jedna z jejích dcer, dvaadvacetiletá Hanadí. Nebude ale v předních bojových liniích,
takže o ni její matka nemá strach.
Wahída je tvrdá a díky tomu neměla podle svých slov nikdy problém s autoritou. „Irácká armáda mne několikrát žádala, abych přestala bojovat. Vysocí představitelé měli totiž na územích ovládaných IS svoje příbuzné jako rukojmí, IS vyhrožoval, že se na nich pomstí. Já jsem ale odmítla přestat bojovat. Iráčtí vojáci nejsou zase tak stateční, mně se několikrát stalo, že když utíkali z boje, musela jsem jim dát pistoli k hlavě a tak je donutila vrátit se do boje,“ vypráví svoje zážitky z bojů. O strachu se s ní příliš bavit nedá. Tuhle emoci dokáže na Blízkém východě přiznat málokdo. Jestli ho někdy Wahída pocítila, nikdy to neřekne nahlas. Ale muselo to být dávno, protože za posledních dvanáct let nedělá nic jiného, než že bojuje a čelí smrtelnému nebezpečí. Za tu dobu si člověk zvykne. A ona ví, že nesmí ustoupit ani IS, ani vlastnímu strachu, i kdyby ho snad někdy cítila.
Hnízdo na dostřel IS
Jen pár desítek kilometrů od Wahídina úseku vyjíždíme do Machmúrských hor. Míříme do místa, jemuž se říká Hnízdo. Je to nejnebezpečnější část fronty v Machmúrských horách, poslední linie, za níž už jsou jen bojovníci Islámského státu. Sem a do oblasti Širkatu se stahují všechny síly irácké federální armády, speciálních protiteroristických iráckých složek i šíitských milicí Hašd aš-Šaabí. Těm se ale milice říkat nesmí, zvláště, když jedete na frontu s jejich vojáky. Hašd aš-Šaabí nemají rádi slovo milice a dávají všemi prostředky najevo, že jsou regulérní součástí irácké federální armády. A vznikly prý proto, aby chránily svou zem před teroristy z IS. Mají dostatek dobrovolníků, zbraní, i podpory zejména z Íránu.
Ovládnutí prostoru kolem Širkatu a Machmúrských hor otevře cestu z jihu k Mosulu, poslední velké baště IS v Iráku. Na tuhle závěrečnou část války se všichni z milic, co se jim nesmí říkat milice, obzvláště těší.
Ještě včera všichni lidé z Hašd tvrdili, že do Hnízda nás nepustí bez balistiky, tedy neprůstřelných vest. Když konečně po více než čtyřhodinové dramatické jízdě (náš řidič má nesmírně zábavné hobby – esemeskování v rychlosti cca 180 km/h při jízdě po silnici odpovídající nikdy nezáplatované okresce třetí třídy) dorazíme pod Hnízdo, čekáme. V Iráku se čeká pořád, na všechno a za všech okolností.
Uběhne dalších deset patnáct minut. Ptáme se, na co čekáme tentokrát. „Potřebujete ty vesty,“ tvrdí Amar, náš kontakt a tlumočník z Hašd aš-Šaabí, jehož příjmení jsme se nikdy nedozvěděly. Prostě Amar. Čekáme... Stojíme na úzké silnici vinoucí se do hor jako mocná anakonda. Stanoviště vojáků z Hašd vypadá v podstatě jako skládka, na které živoří bezdomovci v uniformách. Adrenalin začíná mírně stoupat, kolem nás projíždějí vojenské hummry nebo džípy s kulomety na korbě. Po dvaceti minutách se ukazuje, že žádné slíbené vesty nebudou, a tak jedeme dál. Stoupáme do hor, občas zrychlíme, jak projíždíme místy, kde je silnice v dosahu odstřelovačů IS. Na vrcholcích pustého hřebenu se ukrývají posty vojáků Hašd aš-Šaabí jako hnízda dravých ptáků.
Amar tohle místo k smrti nenávidí. „Vždycky, když sem jedu, střílí se tu,“ uplivuje si otráveně. Zastavujeme před nízkou budovou na vrcholku hřebene, před níž vyrostlo pole odpadků. Budova je součástí frontové linie, od nás jsou islamisté pouhých 200 metrů.
Ozývají se první výstřely. Přikrčené se pohybujeme mezi jednotlivými posty. Na nich používají obránci k pozorování aktivit nepřítele jednoduchý systém – uříznutá trubka se zrcátkem uvnitř, něco jako periskop u ponorky. U každého postu se střídá stráž a nespustí oči z nepřátelských pozic.
Džihád mi bude chybět!
Alímu Ajatovi je dvacet dva let a bojuje tu už celý rok, nejprve začal u Bajdží. „Mně přiměla k boji hlavně fatwa ajatolláha Sistáního, který vyzval všechny, kdo můžou, aby se přidali k ozbrojenému boji proti Da’iš,“ vysvětluje mladík a dodává, že další důvod byl ryze osobní – IS mu zabil mnoho přátel i rodinných příslušníků. „Až se jednou vrátím domů, až bude po všem, bude mi tohle místo chybět,“ říká pomalu s nostalgií v hlase jeho kolega Taleb Toma. Díváme se kolem sebe, na kupy odpadků v místnosti, kde pod odporným pelechem pobíhá zmateně myš, nad námi krouží hejna much a záchod je smrdutá díra plná hmyzu. Jak tohle místo může někomu chybět? „Bude se mi stýskat po mých přátelích, po džihádu,“ vysvětluje Taleb.
Sjíždíme po klikaté silnici o kus níž, na post Hašd aš-Šaabí, který se ukrývá v jednom z bývalých bývalých paláců Saddáma Husajna. Tam, kde býval kdysi bazén s výhledem do okolí, je dnes bariéra, za níž sedí odstřelovač. Ozývá se zase řada výstřelů, druhá strana naštěstí neodpovídá. Irácká federální armáda a milice jsou po dobytí Fallúdži na koni.
Nedávno Iráčané dobyli Gjaru, vojenskou základnu s letištěm nedaleko odtud, kam se ihned přesunula i koaliční vojska v čele s USA. Bude to důležitý bod pro další dobývání Mosulu.
Šíité versus sunnité
Kamenitý sráz smýká s vozidlem ze strany na stranu, musíme jet rychle kvůli odstřelovačům. Hnízdo s vojáky necháváme nakonec šťastně za sebou. Ze silnice za rafinerií Bajdží sjíždíme do jednoho z čerstvě budovaných uprchlických táborů. Dostaneme chvíli na rozhovory s lidmi, kteří uprchli z oblasti Širkatu, který má ještě ve své moci IS. Jsou to civilisté, kteří žili pod IS nedobrovolně, alespoň to nyní všichni tvrdí. Ženám se to dá věřit snadno, většinou to nebylo jejich rozhodnutí zůstat či utéct z území ovládaného IS. S muži je to horší. Většinu mužů z tábora proto vyslýchá irácká armáda a hledá skryté členy IS, kteří se po porážce často vmísí mezi civilisty.
Svou roli sehrává už podezřívavý postoj převážně šíitských vojáků k sunnitským vesničanům ze Širkatu. Sunnitští muslimové z Fallúdži obviňují šíitské milice z násilí a šikany civilního obyvatelstva už od konce července, kdy bylo město na IS dobyto.
Podobný problém se bude týkat i Mosulu, k jehož osvobození se teď chystá závěrečná a klíčová operace. Do Mosulu půjde bojovat i mladý Alí Ajat, který se právě střídá stráž na jednom z postů Hnízda.
Tohle je jejich džihád a Alí tvrdí, že nepřestanou, dokud bude v zemi jediný příslušník IS.
Otázka je, co nastane potom.
