Reportáže
Imigrační krize
Fotogalerie

Čekání na konec války začalo být čekáním na Godota. Příběh syrské rodiny, která našla azyl v Česku

Adam Šůra
16. března 201616:00
Čekání na konec války začalo být čekáním na Godota. Příběh syrské rodiny, která našla azyl v Česku
foto: ČTK

„Pořád jsem si říkal, že válka skončí. Že se to za měsíc zlepší. A za měsíc jsem říkal totéž,“ vzpomíná Ziad Túma na poslední roky ve své rodné Sýrii. Stejně jako tisíce dalších se nakonec musel své touhy zůstat vzdát a ze země odejít. Jeho žena i dcery mají český pas, díky čemuž nakonec mír vyhlížejí z České republiky. Do Sýrie se ale chtějí rozhodně vrátit. Proč? Na jaký život chtějí v zemi, kterou už pět let zmítá občanská válka, navázat?

Psal se rok 2011 a jako každé ráno vyrazil Ziad Túma s manželkou a dcerou do centra Damašku. Domů se vraceli v podvečer. Množství vojáků a sanitek, jež cestou potkávali, nepřikládali význam, už několik měsíců to bylo běžné. Do cíle však rodina nedorazila. Pan Túma si uvědomil, že přejel místo, kde stojí jeho dům. To se mu ještě nikdy nestalo. Až za chvíli mu došlo, že tam, kde byl mnohapatrový dům, leží hromada sutin.

Když se vzpamatoval z prvotního šoku, pomáhal s identifikací obětí. Ze svých sousedů poznal jediného. Podle kalhot, jež často nosil. Na sklonku roku 2011 tak členům rodiny pana Túmy zůstalo to nejcennější: život. Jinak ale přišli o všechno.

Nejšťastnější období života

Blízký východ si už léta představujeme jako oblast plnou terorismu a náboženského napětí. Je to pohled do značné míry zkreslený. Třeba Sýrie byla ještě donedávna stabilní zemí, zajišťující svým obyvatelům slušný životní standard. I přesto, že v zemi vládl autoritářský režim, schopný brutálního postupu vůči opozici. Sýrie nebyla politicky svobodná země. Ale dalo se tam normálně žít.

Ne vlna, ale lidé. Ne invaze, ale váleční uprchlíci. Český rozhlas obohatí místní debatu o úhel, který chybí

Otec pana Túmy byl dělník, matka pečovala o čtyři děti. Žili v Damašku. Byli křesťané, sousedé patřili spíše k muslimům. Svou víru braly obě strany vážně, nešlo jen o formalitu. Přesto bylo pro všechny samozřejmé, že rozdílné vyznání nebrání v soužití.

„Měl jsem šťastné dětství. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Samozřejmě v limitech, jaké jsou pro děti obvyklé všude na světě,“ říká Ziad Túma. Jelikož syrský stát štědře dotoval vzdělání, vyrůstat v dělnické rodině neznamenalo žádné předurčení budoucí profesní dráhy. Bratr pan Túmy je architekt, jedna ze sester vystudovala francouzskou literaturu. Ziad Túma ale neměl jasné představy o tom, co chce dělat. Kromě jediného: co nejdřív se postavit na vlastní nohy.

Po střední škole nastoupil jako prodavač do obchodu s cédéčky. Jako jeden z mála nabízel i západní hity. Hojně ho navštěvovali členové pozorovatelské mise OSN, kteří dozorovali neklidnou hranici s Izraelem. Díky nim se pan Túma naučil anglicky. Pak střídal další zaměstnání, na stále vyšších pozicích. Odešel do Dubaje, kde se v jedné firmě uchytil jako manažer na export.

Během pobytu v Dubaji se oženil, shodou okolností s Češkou. Společně se vrátili do Damašku a koupili byt. Narodila se jim první dcera. „Bylo to nejšťastnější období mého života,“ říká pan Túma. Měl vše, po čem toužil: rodinu, vlastní bydlení a životní standard, díky němuž sobě ani svým blízkým nemusel nic odpírat. „V Sýrii se říká, že bohatý jste tehdy, když nikomu nic nedlužíte. Já bohatý byl,“ dodává.

Ze sousedů nepřátelé

Že bezproblémový život končí, si pan Túma uvědomil z jara roku 2011, když propukly první protesty proti vládnoucímu režimu Bašára Asada. Podle oficiálního stanoviska vlády protesty organizovaly zahraniční mocnosti. Ziad Túma s tím souhlasí. Má za to, že nešlo o žádný spontánní protest, ale snahu různých států od Kataru až po USA Asadův režim svrhnout. Ne každý musí mít stejný názor. Faktem ale je, že po tvrdých zásazích režimu proti protestujícím propukla v zemi občanská válka. Část území Sýrie ovládl tzv. Islámský stát.

Poloprázdná Rakka. Syřanky natáčely skrytou kamerou v hlavním městě "Islámského státu"

Přímé boje pocítil Damašek jen okrajově, občasné bombardování, střelba a teroristické útoky však nebyly výjimkou. Nepřátelé útočili na klíčovou infrastrukturu. Elektřina byla k dispozici šest hodin denně, pitná voda tekla jen dvě hodiny. Domy zůstávaly nevytopené i v zimě. Spokojený život rodiny pana Túmy se rázem změnil na nekončící nejistotu. „Každou cestu z domu provázela otázka, jestli se vrátím,“ vzpomíná Ziad Túma. „Někdy se stalo, že jsem byl na nějakém místě a pár hodin poté tam vybuchla bomba. V téhle atmosféře se ze sousedů stávali nepřátelé a učili jsme se nevěřit nikomu a ničemu.“

Postupný propad země do chaosu provázel raketový růst cen. „Zatímco v roce 2008 se za jeden dolar dalo 48 syrských liber, dnes je to 400,“ vypočítává pan Túma. Z členů zajištěné střední třídy se stávali chudáci. Ve firmě, kde byl pan Túma zástupcem ředitele, před válkou pracovalo 25 lidí. Zůstalo jich pět. „Bylo to strašně těžké. Propouštění znamenalo nechat celé rodiny bez jakýchkoliv příjmů,“ vzpomíná.

 

Nezlepšilo se nic

Přes tíživou situaci i prosby své ženy nechtěl Damašek opustit. Cestu do Evropy přitom měla jeho rodina otevřenou. „Pořád jsem si ale říkal, že válka skončí. Že se to za měsíc zlepší. Za měsíc si pak řeknete totéž,“ vysvětluje pan Túma. Víra v lepší zítřek mu vydržela čtyři roky. „Nakonec jsem musel uznat, že k lepšímu se nemění nic a já nemůžu bránit své ženě a svým dcerám, aby žily tam, kde panuje mír,“ říká Ziad Túma. Rozhodnutí odjet ale naráželo na nedostatek financí potřebných na cestu. O všechny úspory původně zajištěná rodina přišla. Díky veřejné sbírce pořádané Diakonií Českobratrské církve evangelické se peníze sehnat podařilo.

"Mise splněna." Putin stahuje většinu vojsk ze Sýrie

Dnes žije rodina pana Túmy v bytě, který jim majitelé pronajali na šest měsíců za sníženou cenu. Starší dcera začala chodit do české školy a rodiče si pochvalují, jak dětem pobyt v Česku prospívá. Ziad Túma chodí na kursy češtiny a shání práci. Znervózňuje ho, že zatím marně: „Několik měsíců nemám zaměstnání. To jsem zažil naposledy ve svých čtyřiadvaceti letech,“ říká. Do Sýrie se chce vrátit, jakmile to situace umožní. „Bojím se ale, že dřív než za deset let to nebude,“ dodává.

Reportáž vznikla za podpory Diakonie Českobratrské církve evangelické

Do Evropy chce málokterý uprchlík, jenže v táborech přestává být k vydržení. Reportáž z Iráku

Adam Šůra

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile