Dnes od 13 hodin se koná ustavující jednání Poslanecké sněmovny. Stěžejním úkolem (staro)nových poslanců je zvolit svoje nové vedení. Ačkoliv se ještě před několika dny mohlo zdát, že z volby třetího nejvyššího ústavního činitele České republiky by mohlo být malé drama, nic takového se nakonec nestane. Vše nasvědčuje tomu, že novým šéfem Sněmovny se stane Radek Vondráček z Babišova hnutí ANO. Místopředsednická křesla se pak také jakýmž takýmž způsobem a velice rychle rozdělí. Jednotlivé strany si totiž briskně uvědomí, že je lepší sesbírat ze stolu alespoň pár drobků, než nemít nic.
Handrkování o křeslo ve vedení sněmovny i o vedení některých výborů jako by překryla jednání o samotné vládě. Na jazyk se tak vkrádá otázka, zda to mohlo jít jinak, lépe a snadněji? Odpověď zní, že za současné situace ne. Za jiné politické konstelace však může být odpověď zcela opačná.
„Náš problém je, že máme poměrný systém, a ne většinový, to je problém celé Evropy. Pokud bychom měli většinový systém, nebyly by tu žádné takové debaty.“ Toto prohlásil podle webu iRozhlas.cz šéf ANO Andrej Babiš na Národní třídě 17. listopadu. Potřebu většinového systému myslel především jako předpoklad pro sestavení většinové vlády, ačkoliv ještě nedávno neměl v ruce jistou většinu ani pro svého nominanta na post šéfa Sněmovny. Ale stačilo jen pár stranám odkývat křeslo Vondráčkova zástupce či šéfy jednotlivých sněmovních výborů a potřebná většina je tu. Jenže pouze pro volbu orgánů Sněmovny, nikoliv pro důvěru vládě.
Touha po většinovém systému není žádnou novinkou v mysli budoucího premiéra Babiše, ale ani v historii české politiky. Blahé paměti už si s ní pohrávali Václav Klaus s Milošem Zemanem v době takzvané opoziční smlouvy. Je jen hořkou ironií osudu, že jimi tehdy navrhovaný systém (doplněný o dělitele navrženým tehdejším poslancem Koudelkou) by v současné době pro jejich někdejší mateřské ODS a ČSSD znamenal takřka konec parlamentní existence.
Ale zpět k volebnímu systému v České republice. Ten je sice poměrný, ale používaný d’Hondtův dělitel zvýhodňuje velké strany či stranu před těmi, které získaly výrazně méně hlasů. Názorný případ se stal letos. Babišovo hnutí ANO obdrželo „jen“ 29,64 % hlasů, ale 78 mandátů (39 % všech rozdělovaných mandátů). To je vskutku nevídaný bonus. Naopak strany sdružené v takzvaném Demokratickém bloku získaly přes 27 % hlasů voličů, v reálu ale mají jen 48 poslanců. A můžeme teď jen spekulovat, jak by dopadly výsledky a rozložení mandátů, kdyby KDU-ČSL a hnutí STAN šly do voleb společně. Jistě, hnutí ANO by vyhrálo i tak výrazně, ale jeho náskok by zřejmě nebyl tak drtivý.
Úvahy o zavedení většinového volebního sytému se tu vinou jako červená niť už nejméně dvě desítky let. Vždy zůstalo jen u řečí a u nich to zřejmě skončí i nyní. Česká republika zkrátka není připravená na takovou změnu. Její politická kultura a tradice se nemůže rovnat britské či americké, ale ani německé či rakouské, kde kandiduje omezený počet stran. Rozdílná je i mentalita a ovlivnitelnost voličů.
Rozdrobenost nově zvolené Sněmovny je ale dána vesměs současnou neukotveností a vnitřní ideovou vyprahlostí jednotlivých stran. Chybí jim celé myšlenkové koncepty, které jsou nahrazeny dílčími marketingovými hesly. Ty jsou navíc povahy nestálé a mění se dle potřeb stranických lídrů. Jenže český volič toto lavírování a ohýbání programu nemá rád a proto hledá stále něco nového. A letos svoji voličskou přízeň opravdu rozdrobil doširoka. Tradiční strany s výjimkou ODS ztrácely, nahoru šla nová a protestní hnutí a strany. Ta sice také nemají ucelený program a v mnoha věcech tápou, ale umějí prodat alespoň své trumfy. Kdežto ČSSD, KDU-ČSL ale i komunisté neuměli ani to.
Řešením pro budoucnost parlamentarismu v České republiky tudíž není změna volebního systému, ale vnitřní, ideová a personální konsolidace jednotlivých stran. Tyto subjekty musí nasát nové množství lidí a myšlenek a na základě vnitřního ideového kvasu postavit takové stranické základy a zdi, se kterými nezacvičí nic, ani volební debakl, ale ani triumf, po kterém se na strany nalepí tisíce pijavic a prospěchářů všeho druhu. Počet relevantních subjektů se pak i vykrystalizuje, protože řada členů protestních stran najde své uplatnění ve stranách tradičních. Volby pak přinesou zcela jiné výsledky a vlády se budou sestavovat jinak a na základě jiného pojiva. Ne, Česká republika většinový systém nepotřebuje. Ten chce nyní jen Andrej Babiš, protože není zvyklý na diskuse a nemá rád kompromisy. Ty ale do politiky patří a bez nich to zkrátka nejde.
Až budou dnes jednotliví poslanci skládat svoje poslanecké sliby, měli by si toto všechno uvědomit. Právě dnes totiž defacto začíná kampaň před dalšími volbami a všichni voliči a celá veřejnost mohou sledovat, jak se jednotliví poslanci i strany chovají. A když už jsme u těch voleb, nikdy není vyloučeno, že se na nové složení Poslanecké sněmovny musí čekat dlouhé čtyři roky...
