Pýcha a pád | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pýcha a pád

Jefim Fištejn30. srpna 2012 • 00:15
Pýcha a pád
Newsweek
• foto: 
Archív

Tak jako Země, dokud ještě byla plochá, spočívala na třech velrybách, spočívala americká časopisecká žurnalistika ještě donedávna na třech týdenících: US News & World Report, Newsweek a Time. První v pořadí už de facto zanikl. A od září přestane existovat v tištěné podobě také NEWSWEEK. Co bylo příčinou pádu snad nejznámějšího týdeníku na světě?

reklama

 

Ambicí týdeníků nikdy nebylo přinášet žhavé novinky. Jejich zadání trefně vystihl Philip Graham, když pro společnost Washington Post v roce 1961 kupoval Newsweek od jeho tehdejších vlastníků kolem newyorského guvernéra a diplomata Averella Harrimana. Slíbil v přípitku, že udělá z Newsweeku „hrubý náčrt vždy nedokončených dějin tohoto světa, jemuž nikdy zcela neporozumíme“.

 

Šéfredaktor Jon Meatchum později upřesnil základní filozofii této novinářské instituce: „Náš čtenář otevírá Newsweek, když už většinu denních zpráv zná z jiných zdrojů. Od nás očekává jejich interpretaci, žádá po nás ucelený a přehledný obraz světa.“ Nelze vyloučit, že klíč k pozdějším osudovým potížím je zakódován už v tomto troufalém předsevzetí – poučovat čtenáře o světě, jemuž sami redaktoři zcela nerozumějí.

 

Ještě v prvních letech 21. století se mohlo zdát, že svět papírové žurnalistiky, zejména týdeníkové, je v pořádku. Newsweek dosahoval prodaných nákladů kolem čtyř miliónů výtisků, z toho se jen ve Státech ve čtyřech mutacích odbylo 2,7 miliónu. Byla to jedna z nejúspěšnějších frančíz v branži: časopis vycházel v japonštině, korejštině, polštině, španělštině obecné a zvlášť v dialektu Río Plato, v arabštině, turečtině, ruštině. Pro nás v zámoří byl k mání Newsweek International. Ve 22 pobočkách pracovaly stovky zahraničních dopisovatelů. Cena celostránkového barevného inzerátu v Newsweeku (skoro 58 tisíc dolarů) byla pokládána za nedosažitelný cíl.

 

NEMOC PROPUKÁ

Nejpozději v roce 2008 začal tento idylický obraz dostávat první trhliny. Na papírové tiskoviny padl stín krize. Kombinovaný vliv stále scvrklejších reklamních koláčů a nástupu nových médií, internetových deníků a blogů byl devastující. Jeden po druhém se začaly zanořovat do internetového podzemí známé tituly, ze tří velryb jako první zašla na úbytě US News & World Report.

 

Jedny slovutné tituly rovnou dávaly papíru vale, jiné hledaly nové obchodní modely a zpoplatňovaly přístup ke svým webovým stránkám – za první kategorii stačí uvést Christian Science Monitor, za druhou pak Wall Street Journal a Los Angeles Times. Nešlo jen o bídu žurnalistiky – letos navždy opustila knihtisk Encyclopaedia Britannica, čímž ukřivdila nejedné vznešené pracovně, ježto řady cedéček se nikdy nebudou vyjímat na policích tak důstojně jako sbírky foliantů se zlatou ořízkou.

 

ŠOKOVÁ TERAPIE

V letech 2008–2009 podstoupil Newsweek drastickou hubnoucí kúru, ve třech vlnách propouštění zkrátil stavy o polovinu, přesto jeho ekonomika churavěla dál. Prodané náklady klesaly olympijským tempem až o 40 tisíc od jednoho čísla k druhému: v roce 2007 to ještě bylo těsně přes tři milióny kusů, v roce 2008 už jen 2,5, v roce 2009 1,5, v roce 2010 jen něco přes jeden milión. Zavřela se australská příloha a ruská verze. V květnu roku 2010, kdy byl časopis konečně nabídnut k prodeji, činila kumulovaná ztráta již přes 70 miliónů dolarů. Nejzajímavější nabídku dostali vlastníci od syrského magnáta Abdulsaláma Hajkala.

 

Buďto pocit potupy, anebo ruka Páně je nakonec před tímto Syřanem ochránily a šťastným nabyvatelem se stal miliardář Sydney Harman, jenž do té doby dělal výlučně do zvukových nosičů, od vinylů až po CD. Zaplatil za týdeník jeden celý americký dolar, převzal ovšem i věcné břemeno závazků. Harman, bodrý jedenadevadesátiletý oligarcha, tvrdil, že si pořídil Newsweek z ryze nostalgických důvodů.

 

Již v roce 1933 prý patřil ke čtenářům jeho prvního čísla a tento památný výtisk si dodnes schovává. Mnohem pravděpodobnější však je domněnka, že na starého pána zatlačila jeho ambiciózní manželka Jane, kongresmanka za kalifornské demokraty, která si od toho slibovala politické dividendy. Ideové zadání se při výměně majitelů příliš nezměnilo – Harman ho defi noval jako „potřebu pomáhat čtenářům porozumět složitostem naší planety“.

 

MEZIDRUHOVÉ KŘÍŽENÍ

Z představy nových vlastníků, že by do konce roku 2013 mohl Newsweek začít vydělávat, záhy sešlo a starý Harman se toho roku raději vůbec nedožil. Ztráty se prohlubovaly u všech segmentů, jak ve vnitrozemských a zahraničních aktivitách, tak v digitálu. Časopis navíc táhly ke dnu staré a nevýhodné smlouvy o pronájmech redakčních prostor. Na konci roku 2010, ještě za Harmanova života, se Newsweek spojil s on-line publikací Daily Beast (Denní zvíře) a vlády nad redakcí se ujala energická Tina Brownová, legenda newyorského beaumondu a vymetačka manhattanských večírků (je o ní zmínka i v seriálu Sex ve městě).

 

Už v té době byla pokládána za strůjce úspěchu magazínů Vanity Fair, Tatler, The New Yorker a řady dalších glanců. Od sloučení neslučitelného se očekávala silná synergie: Daily Beast měl být zdrojem žhavých zpráv a rychlých povrchních analýz, zatímco Newsweek by poskytoval širší souvislosti, odhaloval neviditelné vazby, řečeno se starým Harmanem, „spojoval jednotlivé body v souvislou čáru ukazující směr dějů“. Tina Brownová vrátila na stránky Newsweeku světskou kroniku – to, čemu se v americké žurnalistice říká „celebritologie“. Ve výsledku kočkopes dostal v tisku trochu hanlivou přezdívku Newsbeast. Tradiční papírový Newsweek to ovšem nezachránilo.

 

JAKO RÁNA Z DĚLA

U vidiny další předpokládané ztráty za letošní rok ve výši 22 miliónů předstoupil 25. července před akcionáře společnosti předseda správní rady Barry Diller a oznámil, že papírový Newsweek se svých osmdesátin nejspíš nedožije. Oznámení vyvolalo v branži rozruch, i když bylo učiněno v šalamounsky neurčitých výrazech. Redakční spolupracovník Peter Kafk a zaznamenal sdělení takto: „Výroba zpravodajského týdeníku se stala problémem, který je třeba řešit.

 

Dříve nebo později se se stejným problémem budou potýkat všichni, možná s výjimkou luxusních titulů. Inzerce u této kategorie časopisů má stále klesající trend. Přechodu z tiskové verze na on-line se určitě nevyhneme, i když netvrdím, že to bude přechod totální. Ve hře zůstávají všechny opce. V září, nejpozději v říjnu oznámíme naše plány na budoucí rok.“ V oběžníku znejistělým zaměstnancům vysvětlila Tina Brownová, že Barry Diller „tím nechtěl říct, že by časopis už od září vycházel jen v digitální podobě, pouze konstatoval nezpochybnitelnou pravdu, že budoucností printů je digitalizace“. Ve zbylém čase může svět už jen vzpomínat na to, co vlastně tento časopis znamenal.

 

JEJICH NEJMILEJŠÍ OMYLY

Newsweek byl svého času rozhodně prestižní záležitostí. Spolupracovali s ním profesionálové těch nejzvučnějších jmen: L. F. Kaplan, B. Woodward, J. Meacham, Ch. Hitchens, F. Zakaria a přehršle dalších. Jeho titulní stránky udávaly tón a byly sbírány po ročnících jako známky. V politice není veličiny, jež by opomenula poskytnout časopisu rozhovor, od Obamy po Gorbačova, od Arthura C. Clarka po Steva Jobse. V rubrice Můj nejmilejší omyl věhlasní komentátoři vysvětlovali, proč nakonec přece jen vždy měli pravdu.

 

Žebříčky nejlepších amerických škol sestavované týdeníkem mají dodnes referenční povahu, indexy politicky vlivných lidí jsou brány jako danost. Velkou bombou byla publikace úryvků z deníků Kurta Cobaina, frontmana skupiny Nirvana. Ne vždy se však snaha být první vyplácela: v roce 1981 věnoval Newsweek třináct stran tzv. Hitlerovým deníkům převzatým z německého Sternu, jež byly vzápětí odhaleny jako zdařilý padělek z dílny podvodníka Konrada Kujaua.

 

Minulost časopisu není prosta školáckých chyb, leccos vypovídajících o smýšlení redakce. Nejúspěšnější blogger všech dob Matt Dradge vděčí za svou slávu liknavosti Newsweeku. Zuřivý reportér Michael Isikoff měl v roce 1998 na svém stole výbušný materiál o vztahu prezidenta Clintona a stážistky Lewinské. Přátelům si na večírku postěžoval, že sólokapr, na němž makal skoro rok, nemůže ze šuplete ven, neboť redakce se z politických důvodů zdráhá poškodit svého prezidenta. Historka se dostala k citlivým blogerským uším Matta, jediného autora a redaktora síťové publikace Dradge-Report, a ten neváhal ani vteřinu. Senzace byla na světě a Newsweek přišel s křížkem po funuse.

 

V roce 2005 tentýž nešťastník Isikoff přinesl do redakce dalšího sólokapra, tentokrát méně humorného než Moničina dobrodružství. Článek o tom, že v internačním táboře Guantánamo splachují vyšetřovatelé do záchodové mísy vytržené stránky koránu, způsobil globální pozdvižení, zvlášť v muslimském světě. V následujících vřavách mnoho naštvaných pravověrných položilo život za víru. Redakce ustála jen několik dnů s poukazem na ochranu zdrojů, záhy však musela s pravdou ven: anonymní svědek na vlastní oči nic neviděl, důkazy veškeré žádné, snímky archívní. Následovaly mučivé a trapné omluvy a sčítání škod.

 

SEXISMUS, NEBO PEVNÝ NÁZOR?

V listopadu 2009 umístil Newsweek na titulní stranu nezkrotnou Sarah Palinovou, tehdy ještě velmi agilní republikánskou političku, která pila krev liberálům z východního pobřeží. Výběr obrázku (Sarah pózující v běžeckém sexy oblečku, od pohledu hloupá jak pučtok) a zesměšňující titulek vyvolaly zničující kritiku ze všech stran. „Je to projev sexismu jako hrom,“ napsala Lisa Richardsonová z Los Angeles Times. „Obálka je urážlivá pro všechny ženy političky,“ přitakal David Brody ze CBN News, abych citoval jen středová média.

 

Když se dva roky poté na obálce objevila fotka vůdkyně Hnutí čajových dýchánků Michele Bachmannové opatřená titulkem „Královna vzteku“, věc byla dokonána – už nikdo neodpáral Newsweeku nálepku sexistické tiskoviny, ať už to v američtině znamená cokoli. Odpověď Tiny Brownové byla vskutku povedená: „Obviňovat nás ze sexismu na základě nactiutrhačských obrázků republikánských političek je úsměvné. Podívejte se na obálku s podobiznou Hillary Clintonové. Je na ní energická, pohledná a už na první pohled inteligentní žena. Nejde tedy o pohlaví, ale o náš vztah k zobrazovaným osobám.“ Šéfredaktorka nic nevyzrazovala, jen se přiznala k tomu, co bylo už dávno veřejným tajemstvím.

 

LEVICOVÁ PŘEDPOJATOST

V roce 2004 způsobila poprask na laguně americké žurnalistiky studie dvou vědců, sociologa Tima Groseclose a ekonoma Jeff a Milya, Míra předpojatosti. Na četných příkladech a s použitím přesvědčivých statistik zpráva dokazovala, že sdělovací prostředky hlavního proudu v USA trpí silnou levicově liberální předpojatostí. Darmo mluvit o tom, že vděčným zdrojem mnoha příkladů byl právě časopis Newsweek: výmysly, překrucování faktů, zlovolné interpretace, špatné citování, přetištění bez vědomí autorů či uvedení zdroje (právě to se stalo s fotkou Sarah Palinové).

 

V tisku se strhla pozoruhodná polemika, v níž se nejpoctivější novináři ke své předpojatosti hlásili. Šéfredaktor washingtonské pobočky Newsweeku Evan Thomas v publikaci InsideWashington napsal: „Liberální předpojatost skutečně existuje. Stačí se podívat na statistiky: zhruba 85 % reportérů, kteří pokrývají dění v Bílém domě, volí a vždy volilo demokraty. Zejména v nižších patrech žurnalistiky, ve zpravodajských sálech a v infrastruktuře, panuje liberální podjatost. Stejně tak i my v redakci Newsweeku sdílíme všichni stejné názory. Považte, vždyť většina z nás pracuje na Manhattanu a bydlí v horní části čtvrtě West Side, jsme obklopeni samými liberály a mnozí z nás nikdy nepotkali žádného voliče Bushe.“ Nebylo to ovšem žádné upřímné pokání, spíše vyznání víry.

 

UTRŽENÍ Z ŘETĚZU

Sklon k neobjektivitě a stranickosti se ještě více prohloubil po zvolení Baracka Obamy prezidentem Spojených států. Na stránkách Newsweeku se rozpoutaly pravé bakchanálie – vychvalování umu, vzdělanosti, vznešeného původu nového prezidenta, jeho zaručených budoucích úspěchů překročily veškerou rozumnou míru. Již zmíněný Evan Thomas v pořadu televize MSNBC 5. června 2009 bájil: „Obama je víc než tato země, víc než celý svět. On je něco jako pánbůh!“ Redakce očividně nebyla schopna vnímat jakoukoli souvislost mezi stranickou horlivostí a poklesem čtenářské oblíbenosti v přece jen konzervativní Americe – ještě v roce 2010, pro časopis zlomovém, vyšlo číslo s titulkem na obálce: „Všichni jsme nyní socialisté!“

 

Je příznačné, že tato sebevražedná předpojatost je charakteristická především pro papírová média hlavního proudu. Elektronická a nová média se vyznačují rovnovážnějším rozložením názorů. KAM S NÍM? Stranickost samozřejmě není jediný faktor, který způsobil úpadek kdysi renomovaného týdeníku. Máme co dělat s globálním trendem. Podle vyhledávače Google se počet dotazů obsahujících termín „časopis“ snížil v období 2004–2011 na pouhou pětinu.

 

Zatímco v roce 2007 souhrnný zisk časopisecké branže činil 45 miliard dolarů, prognóza na rok 2014 nedosahuje ani 30 miliard. Asi nejvíc ze všech národů by zániku papírového Newsweeku želeli Finové. V dotazníkové akci ho totiž dali na první místo ze všech světových titulů. Hodnotily se mezi jiným i takové kvality jako použitelnost papíru pro mytí oken a osobní hygienu v chatových osadách. Ovšem nejen proto se dá předpokládat, že papírová verze časopisu, i když je to dnes jen tenký sešitek nepříliš úchvatného obsahu, zatím zcela nezmizí. Stejné průzkumy, jež dokazují, že „číslo“ vytlačuje printy z trhu, naznačují také, že určitá proluka tam zůstává.

 

Dnes papírové sdělovadlo X nekonkuruje zpravodajskému serveru Y, nýbrž internetu jako takovému. Jakákoli zpráva ve světové pavučině rychle ztrácí exkluzivitu, stává se okamžitě veřejným statkem a nikoho obzvlášť nezajímá, kdo s ní přišel jako první. Proto bych nesrovnával náklady papírových tiskovin s denní návštěvností webových serverů. Lidé platí za tisk, aby si přečetli názory důvěryhodných autorů. Řeč čísel je jasná: 47 % uživatelů internetu chce držet v ruce papír, 63 % je zvědavo na práci živých novinářů. Proto mnohé servery opatřují vstupní portály poznámkou: „U nás pracují novináři.“

 

ZDROJE JSOU

Před několika lety dva reportéři deníku Washington Post přemluvili investora a nastartovali ojedinělý mediální projekt složený z webové stránky, videopřílohy a bezplatného papírového deníku. Politico nyní zaměstnává 175 spolupracovníků. Už je v černých číslech. Obsadil velice specifi ckou niku: přináší zprávy z Bílého domu, z Capitolu, z lobbistických kanceláří a ministerstev. „Žádná všehochuť, žádný Tiger Woods, žádné výsledky ligových utkání,“ říká šéfredaktor Politika Bill Nichols. „Najděte si niku a otevírejte v ní další dílčí témata. Pak budete mít pevný kmen velmi zajímavých předplatitelů.“

 

A světe, div se: většinu zisku generuje právě papírový nepravidelník, inzerce v něm je dražší než v internetové verzi. Multimediální žurnalistika – tudy prý vede cesta k záchraně papírových tiskovin. Televize nezahubila film, biograf nezničil divadlo, high-end audio nezlikvidovalo operu.

 

Jak v tom vtipu: osud Newsweeku je sice katastrofa, ale žádná tragédie to není. Když se Fred Drasner, bývalý majitel bývalého týdeníku US News & World Report, dozvěděl, že boháč Harman koupil Newsweek za pouhý jeden dolar, suše poznamenal: „Myslím si, že zaplatil velice dobrou cenu.“



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama