V Praze máme novou ulici Ronalda Reagana | Reflex.cz
reklama
nahoru
Politický deník Bohumila Doležala

V Praze máme novou ulici Ronalda Reagana

Bohumil Doležal3. července 2011 • 12:41
V Praze máme novou ulici Ronalda Reagana
Regan
• foto: 
Archív

O tom, jak se v Praze přejmenovala ulice Willyho Brandta na ulici Ronalda Reagana, o tom, jak Johanna Kammerlanderová vysoudila zpátky panství Walderode či o tom, co řekla Karolína Peake (VV) v rozhovoru pro Právo.

reklama

Novopečená místopředsedkyně vlády Karolina Peake v rozhovoru pro Právo celkem bez obalu oznámila, že další konflikt se dá čekat při jednání o rozpočtu na příští rok. „Což je boj, který probíhá vždycky, každý resort si hájí svou rozpočtovou kapitolu“. Problém je v tom, že pro VV představují jeden resort všechny ministerstva, obsazená stranou (což je nYní vymezeno v dodatku ke koaliční smlouvě). Tento celek je řízen z bytu pana Bárty, což je jakási paralelní Strakovka (od té oficiální není zase až tak daleko, takže kdyby se snad nedej Bože VV někdy zmocnily vlády v této zemi, nemusel by se pan Bárta stěhovat příliš nákladně). A ve sporu jde vždy o to, zda tento superresort položí vládu nebo ne. Nestraníci v resortech, které si VV vyhradily, mají přitom krátkou životnost, jak ukázal případ pana Šmerdy na dopravě. VV záhy zjistily, že se nim stal nevěrným (např. zrovna paní Peake vůči němu nemá žádné osobní výhrady, „ale poslední kroky činil v rozporu s politickým programem VV“ – četl jsem v jedné z detektivek o soudci Ti, že ve staré Číně ten, který se někomu chystal ukrátit život, nejprve k mordovanému pronesl řeč, že proti němu vůbec nic nemá, smysl toho rituálu bylo zabránit tomu, aby ho duch zavražděného chodil strašit; zde ovšem samozřejmě nejde o vraždu, ukrácen byl pouze politický život pane exministra, poroto i případné strašení je třeba chápat jen v přeneseném slova smyslu).

 

 

 

Předseda ČSSD Sobotka řekl (cituji podle Práva) : „Nemohu se ubránit dojmu, že jde ve skutečnosti jenom o to, aby se pan Bárta vrátil na ministerstvo dopravy zadními dveřmi prostřednictvím tohoto svého dominanta“ (pana ministra Pavla Dobeše). Není třeba, aby se někam vracel, stačí, když zůstane sedět ve svém obýváku, kam se naopak vrátí na pravidelné seance ministr dopravy (ten nový, věrný). To že se jmenuje, podobně jako ministr školství, Dobeš, může být východisko k další inovaci. Možné, že by se pro jednoduchost jednou v budoucnosti mohli jmenovat Dobeš všichni ministři VV (paní Peake by dostala výjimku, její jméno dodává straně punc jisté exotičnosti). Pan Bárta se stane možná i šéfem klubu poslanců VV (po paní Peake, která odchází do Strakovky). I ti se nejspíš budou moci scházet v paralelní Strakovce. Tak bude možné spojit ideje přímé demokracie s demokratickým centralismem.

 

 

Johanna Kammerlanderová vysoudila zpátky panství Walderode na Turnovsku včetně zámku Hrubý Rohozec. Rozhodnutí soudu v Semilech není pravomocné, nepochybně bude následovat odvolání (člověk se jen těžko zbavuje dojmu, že ve sporech tohoto typu, když hrozí restituce, je možné se odvolávat tak říkajíc v cyklu pořád kolem dokola). Problém, na nějž narážejí ve věci majetku Karla des Fours Walderode čeští vlastenci, spočívá v tom, že dotyčnému bylo v roce 1947 navráceno československé občanství, čímž přestal být Němcem podle Benešových dekretů. Semilský soudce, který případ soudil, prohlásil (cituji dle MfD): „Pokud mu bylo občanství vráceno, je tím vyřešena otázka, zda se provinil, či neprovinil, a soudu nepřísluší to prověřovat“. Zřejmě se tu dostávají do konfliktu dvě právní pojetí: toto, které bych pro jednoduchost nazval alibistickým (Benešovy dekrety jsou platné, avšak konzumované, čili nebudeme je tak říkajíc znovu aplikovat, spokojíme se s tím, co už se stalo), a revolučně vlastenecké (pokud Benešovy dekrety nebyly v minulosti správně aplikovány, je třeba to napravit a aplikovat je znovu, „přesně a přísně“). Přitom Benešovy dekrety jsou věcně vzato ohavnost. Zároveň restituovat všechno, co podle nich bylo zabaveno, nejde. Restituční zákony z doby bezprostředně po převratu vedou do slepé uličky, a na případech jako je tento je to jasně vidět.

 

 

V Praze máme nyní ulici Ronalda Reagana. Také máme parčík Willyho Brandta. Jinak se jména německých politiků v Praze ani jinde v Česku v názvech ulic nevyskytují. Spoluautor jakési knížky o pražských se ulicích k tomu pro MfD řekl: „Vzhledem k dřívějším nepřátelským vztahům je to celkem logické“. Mně to připadá spíš stupidní, proč by v Praze nemohla být Adenauerova nebo Erhardova ulice? A vůbec, proč jsou tak zřídka pojmenovávány ulice i po německých umělcích, nebo dokonce i po německých lokalitách (např. městech)? Dřívějších nepřátelské vztahy jsme měli ke kdekomu, a vůbec, proč musí být dřívější nepřátelství zakódováno i v takových věcech, jako jsou místní jména? V Praze 12 je, jak uvádějí v MfD, Násirovo náměstí (pojmenované po egyptském diktátorovi, spolutvůrci plánu na zničení Izraele, který ovšem v roce 1967 skončil směšným krachem v šestidenní válce - příznačné je, že darebák ten krach politicky přežil). Dnes už jen málokdo ví, kdo to vlastně byl. Navrhuji iniciativně vedení Prahy 12 (u vesla tam je, jak jsem si zjistil na internetu, ČSSD, VV a Změna pro Prahu 12), aby náměstí přejmenovali na Chomejního nebo ještě lépe Usámy bin Ládina. Aby bylo každému jasno, o koho jde.

 

Více na: http://bohumildolezal.lidovky.cz



Klíčová slova:



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama