PETR NEČAS A RADEK JOHN krátce po jmenování vlády. Necelý rok poté úsměvy zamrzly.

PETR NEČAS A RADEK JOHN krátce po jmenování vlády. Necelý rok poté úsměvy zamrzly. Zdroj: Stanislav Krupař

Probíhají jednání o budoucnosti vlády. Jen další pytlíkování?

Prezident stihne jmenovat ještě tři ústavní soudce, Bambini di Praga končí a řecký hněv podpálil ministerstvo financí.

 

Podle premiéra Nečase probíhají jakási neformální jednání o „budoucnosti vlády“. Formulace je velmi mlhavá a pythická, bohužel to však vypadá na další pytlíkování.

 

Prezident by měl do konce svého druhého volebního období jmenovat ještě tři ústavní soudce. Jeho nominace podléhá schválení Senátem a v Senátu má většinu „levice“ (tj. ČSSD a komunisté). Co ze společného úsilí Senátu a prezidenta za těchto okolností vzejde, je těžké předpokládat. Třetí nominace má proběhnout těsně před skončením prezidentského mandátu, předcházet ji budou senátní volby. Volí se třetina senátorů, že by se ovšem poměr sil v Senátu nějak výrazně proměnil v neprospěch ČSSD, je dnes obtížné si představit.

 

 

Otvírák dnešního Práva hovoří o tom, že „nadšení mladých aktivistů na Facebooku“ (rozuměj ve volební kampani do PS v loňském roce) „vystřídal zmar“. Deziluze následuje obyčejně po nemístných iluzích. Tématu se týká naše glosa.

 

Alexandr Mitrofanov píše v dnešním Právu o „jediném cíli, který je v chování vlády podchytitelný“: „Udržet se u moci za každou cenu a stejně tak za každou cenu prosadit kroky, které zavrhuje většina společnosti, ale patrně kdosi v blízkosti vládnoucích politiků je pro svůj profit nutně potřebuje. Když k tomu připočteme zprávy o plýtvání státními prostředky a jejich pravděpodobném rozkrádání, stává se pro obrovské množství lidí politika synonymem špíny, navíc na jejich úkor.“ A uzavírá: „Když se rozrušují všeobecně zažité zvyklosti, je tu nebezpečí nástupu hry bez pravidel a boje každého pouze za sebe a proti ostatním. To by byla pohroma pro národ.“ Těžko se zbavuji dojmu, že by to pana Mitrofanova zase až tak nemrzelo, takový způsob psaní (v Právu ho praktikují na komentářové stránce už nějaký čas) mi připadá pokrytecký, protože to, čím straší, zároveň přivolává.

 

S čímž souvisí následující zpráva: v Řecku propukl nyní hněv lidu podle Bělohradského. Rozhněvaný pracující lid podpálil ministerstvo financí. Naše vládní strany sice zarážejí svou neschopností navzájem komunikovat (resp. neschopností ODS a TOP09 přiznat si, že VV nemají ve vládě co pohledávat, vláda fakticky nemá většinu v PS a měla by si to přiznat a vyvodit z toho důsledky), ale velmi pochybuji, že by to mohlo vést k rozpoutání řeckého hněvu. I když by se to nejspíš leckomu hodilo.

 

 

Luboš Palata píše v LN tentokrát o tom, jak si Slovinsko v roce 1991 vybojovalo samostatnost. Aniž bych chtěl zásluhy Slovinců jakkoli bagatelizovat, jejich úspěch byl dán tím, že měli podobnou kliku jako Slováci a Češi – jejich státní, resp. zemské hranice se kryly s etnickými. A tvrdit, že dokázali to, co nedokázali Češi a Slováci v roce 1968, je nehorázné přehánění: nepoměr sil mezi Slovinci a „Jugoslávci“ (rozuměj Srby) byl nesrovnatelně menší než nepoměr mezi ruskou bolševickou supervelmocí a její československou kolonií.

 

Soubor Bambini di Praga končí svou činnost. Je zjevné, že ti, co rozpoutali „akci Kulínský“, uspěli. Nevím, je-li zánik souboru škoda, nejsem kompetentní vyjadřovat se o hudební problematice. Taky nechci tvrdit, že na obviněních, vznesených proti sbormistrovi, nic nebylo. Jen konstatuji, že věc se podařila.

 

http://bohumildolezal.lidovky.cz/