Čína zahájila velké tažení do Evropy, Věci veřejné bojují o holý život a čeští politici našli slova uznání pro ruskou politickou garnituru z počátku devadesátých let.
„Jestli věci veřejné koaliční smlouvu vypovědí, tak ať to udělají. Nás to sice bude mrzet, řekneme si, že lepší hrůzný konec než hrůza bez konce“, řekl v rozhovoru pro Právo Miroslav Kalousek. Pan ministr to vidí celkem realisticky, jediná věc je, že ukončení hrůzy bez konce není nic, co by mělo koaliční partnery VV mrzet (trochu se to podobá někdejší Klausově ideologii ohledně rozdělení Československa – my to sice nechceme, ale když Slováci jinak nedají…). Pro spravedlnost je třeba říci, že VV se svým okázalým cynickým pragmatismem nakonec vmanévrovaly do situace, kdy jim nezbývá než se bránit tomu, aby jim ministerstvo financí jaksi v rámci úspor podfinancovalo jejich resorty (dopravu a školství) a dokončilo tak jejich zkázu. Bojují o holý život, a boj vypadá až moc jako předem ztracený. Navíc si tenhle problém způsobily samy. A kromě toho: základem jejich politického kalkulu bylo a je, že se oba koaliční partneři, a zejména ODS, bojí jako čert kříže předčasných voleb, a že si tedy na ně mohou VV dovolit v podstatě skoro všechno. Koaliční partneři, a zejména ODS, je doposud nechtěně, ale mohutně utvrzovali o správnosti tohoto předpokladu. Teď si s nimi nemohou poradit, aniž by je přesvědčili, že se mýlí. Zatím se k tomu ovšem bohužel nijak moc nemají.
Je docela OK, že čeští politici našli slova uznání pro ruskou politickou garnituru z počátku devadesátých let a pro Michaila Gorbačova v souvislosti se stažením ruských vojsk z Československa. V podstatě mírová likvidace zrůdného útvaru zvaného „SSSR“ bylo něco, co se v dějinách často nestává. Normální je, že podobné útvary umírají v krvavých křečích. Bez aktivní spoluúčasti tehdejší ruské politické reprezentace by nebyla bývala možná.
Čína zahájila velké tažení do Evropy. Čínský premiér s mohutnou vládní delegací navštívil nejprve Maďarsko, které se zřejmě stane předpolím útoku, vedeného čistě ekonomickými, a tedy z našeho hlediska mírumilovnými prostředky, pak Velkou Británii a Německo. Bašta demokracie ve Střední Evropě zůstala stranou. Výběr navštívených zemí je racionální: předpolí, kterému zejména jeho nadutí trpasličí sousedé soustavně dávají najevo své opovržení, a pak dva státy, o něž jde. Jakou šanci má evropský lenochod, ovládaný dekadentní ideologií sociálního státu, multikulturality a politické korektnosti, proti mohutnému a mrštnému asijskému predátorovi? Vypadá to, že tentokrát budeme sežráni způsobem, na který nejsme zvyklí – bez toho, že by padl jediný výstřel.
