Dekorativní předseda Radek John: Naprosto si nedůvěřujeme | Reflex.cz
reklama
nahoru
Politický deník Bohumila Doležala

Dekorativní předseda Radek John: Naprosto si nedůvěřujeme

Bohumil Doležal24. června 2011 • 09:19
Dekorativní předseda Radek John: Naprosto si nedůvěřujeme
Věci veřejné, Radek John
• foto: 
Tomáš Tesař

Stojí nás korupce až sto miliard ročně? Čeká nás další odborářská stávka? A hlavně – byl Klaus zhypnotizovaný?

reklama

 

„Naprosto si nedůvěřujeme a chceme mít znovu potvrzeno, že se věci realizují“, těmito slovy zdůvodnil dekorativní předseda VV Radek John v souvislosti se včerejším jednání K9, aby zdůvodnil potřebu dodatku ke kolektivní smlouvě. Nejlepší řešení v situaci, kdy si koaliční partneři nedůvěřují, nejsou dodatky ke koaliční smlouvě, ale prostý a jednoduchý rozchod. Navíc nedůvěra (kohokoli) k Věcem veřejným je věc zcela přirozená, kdežto člověk vykazující důvěru by byl zajímavým případem pro psychiatra. Moc zajímavé by bylo jen to, do jaké míry by pak, po rozchodu, přežila ostentativně projevovaná nedůvěra špiček ČSSD k „veverkám“. Neshledali by na nich najednou něco levicově sympatického? Ale řekl bych, že spíš by převážil realismus (zradil si svého kaisara, zradil bys i mne, řekl prý sultán Mehmed II. jakémusi zrádci, který mu během obléhání Cařihradu otevřel hlavní bránu cařihradského opevnění v očekávání odměny a zajištěné budoucnosti; pak ho nechal popravit. Sultán byl politický realista. Sobotka by volil mírnější prostředky a nechal by Bártu a jeho chobotničky jejich osudu).

 

 

Korupce ročně obere státní kasu o 40 až 100 miliard, zní titulek v Právu. Plynulo by z něho, že stačí zatočit s korupcí, a náš chudý stát bude v balíku. Ve skutečnosti boj s korupcí je věčný, jsou úspěchy a regrese, a radovat se můžeme, když následující rok obere korupce státní kasu jen o osmdesát miliard. Představa, že porazíme korupci na hlavu a stát se napakuje o sto miliard, je nesmyslná trochu podobně, jako že když okrademe všechny bohaté, sami zbohatneme.

 

Po celkem poklidném průběhu stávky se už odboroví papaláši vzpamatovali a začínají řinčet zbraněmi. Spočítali si nejspíš, že ač jejich podpora není masová, mají v rukou účinné instrumenty na totální ochromení každodenního provozu země. Nejde taky o to, aby je „masy“ zuřivě podporovaly, stačí, když se jim do toho nebudou zbytečně plést. Tématu se týká naše dnešní glosa.

 

Nejvyšší soud zrušil rozsudek bolševického soudu z roku 1973, jímž byli odsouzeni Ivan M. Jirous, Evžen Brikcius, Jiří Daníček a Jaroslav Kořán natvrdo do basy za nesocialistické chování v hospodě. Zpívali známou sokolskou píseň s obměněným protiruským textem, práskl je přítomný důstojník StB (v civilu a mimo službu). Nejprve je napomínal a opatřil lichotivým atributem „špinaví vlasatci“, oni se mu odvděčili verši „bolševiku plešatý, dej nám píku, my tě píchnem do pupíku“. Jejich jednání bylo kvalifikováno jako útok na socialistické zřízení, na ruský národ a na příslušníky komunistické strany. První a třetí věc byla chvályhodná, ta prostřední je demagogické překroucení slov „zahnat Rusy vrahy“, nešlo o ruský národ, ale o ruské okupační jednotky v „ČSSR“. Nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že „tehdejší jednání nevykazovalo žádnou společenskou nebezpečnost“ je obezlička, bylo, vzato o sobě, společenský pozitivní. Právní kontinuita by neměla spočívat ne v tom, že se jaksi zmírní rozsudek z roku 1973, nýbrž v tom, že ti, co tehdy rozsudek vynesli (a jejich vykutálený svědek) nebudou pověšeni za koule do průvanu. Taky řízení nemělo trvat od listopadu 12 let, ale nanejvýš pár měsíců.

 

 

Jana Bendová obhajuje plán na postupné oddalování odchodu do důchodu (součást dnešní důchodové reformy) slovy: „Pokrok se zrychluje. V roce 2065 se jako na středověk budou lidé dívati na náš rok 2011. A budou-li se mít tak báječně, že budou moci jít do penze dřív než v 70, rádi si penzijní věk sníží. Půjde to natotata.“ To je krásná optimistická vize. Já ve vládně reformním věštění vidím nebezpečí docela opačného průběhu, pěkně ho v závěru své knížky na téma „Přežije Sovětský svaz rok 1984?“ popsal Andrej Amalrik (jeho slova v následujícím parafrázuji, knihu nemám k dispozici): v prvním století po Kristu se v Římě stavěly čtyřpatrové domy. Z toho by někdo mohl usoudit, že za čtyři sta let se tam budou stavět mrakodrapy. Jenže za čtyři sta let se na římském Kapitolu pásly kozy, stejně jako zde, pod mými okny na vesnici.

 

V dnešních LN vyšla ohnivá obhajoba Václava Klause před jeho tupiteli. Je to jakýsi zrcadlový obraz článků Jiřího Pehe. Kdyby se to dalo dohromady a zmuchlalo, udělá to prásk, navzájem se to vyruší a nezbude nic, ani trochu popela. Zaujal mne jen jeden detail. Autor, historik umění Pavel Kalina, píše o způsobu, jakým Klaus v Chile privatizoval „protokolární pero“. „Vysvětlení, že klip vznikl náhodou, lze těžko uvěřit.“ Proboha, jak se tomu má rozumět! Navedli snad autoři klipu prezidenta, aby pero šlohnul? Nebo ho zhypnotizovali? Nebo je to všechno počítačová simulace? Já bych tu věc nijak nedémonizoval, připadala mi jenom ohromně srandovní. A je fuk, zda klip vznikl náhodou nebo schválně. Sama akce byla ještě podstatně zábavnější, než když kdysi rockové zpěvačce nedopatřením vyklouzlo při produkci ňadro z podprsenky. Na to je hezký pohled, ale gentleman by to měl nejspíš taktně přehlídnout. Je konfiskace pera stejný případ?



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama