Pan Ladislav Bátora, co kdysi kandidoval za Národní stranu a pak za paní Bobošíkovou, se konečně dočkal. Stal se ekonomickým poradcem ministra školství. Předtím nevyšel pokus udělat ho na ministerstvu prvním náměstkem, což rozechvělo prezidenta Klause strachem o osud české demokracie.
Pan Bátora teď MF DNES poskytl rozhovor, kde vysvětluje, proč kdysi kandidoval za Národní stranu. Říká: „Bylo to gesto, protest proti bezvýchodnosti.“ Do strany prý ale nevstoupil. Proč? „Protože jsem s ní neměl nic společného.“ A co kdyby se do parlamentu nakonec dostal? „Nepodepsal jsem žádný závazek z hlediska plnění volebního programu či stranické příslušnosti.“ A dodává, že ničeho nelituje.
Předně je potřeba ocenit, že je konzistentní a nesype si popel na hlavu jen proto, že by to pro něj bylo třeba výhodné. Pokud jde o jeho názory na Unii a vůbec na cokoli, má mít právo je vyslovit. Pokud jde o jeho angažmá v politice nebo státní správě, neměl by být nijak diskriminován, protože není známo, že by kdy spáchal nějaký trestný čin. O to však celou dobu vůbec nešlo. Problém byl v tom, jestli člověk, který se zapletl s Národní stranou, má být prvním náměstkem na ministerstvu školství. Bátorovi stoupenci – hlavou státu počínaje – totiž oplývají nedostatkem vkusu. Přirovnat zádrhely něčí úřednické kariéry s případem Leopolda Hilsnera, kterému šlo o krk, protože byl obviněn z rituální vraždy, to už chce silný žaludek, nebo značné zatemnění mysli. Stavět se do role disidenta kvůli kritice Unie, když dnes Unii nemiluje většina občanů, je komedie. Bátora a Klaus nejsou disidenti, co bojují proti proudu. Oba a další plují pohodlně s mohutným proudem, byť je třeba uznat, že tam někde vpředu a že jsou chytřejší než ten dav za nimi.
Jen perlička nakonec. Ladislav Bátora vysvětlitl, co ho spojuje s Václavem Klausem. Vyjmenoval pozoruhodnou řadu: „Odmítáme oba humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, positivní diskriminaci, homosexualismus, takzvanou Pravdu a lásku.“
Trochu mi to připomíná podobný výčet, který má Josef Škvorecký v povídce Dobře prověřená Lizetka. Tam zase učinil výčet toho, za co napadal komunistický básník Nacamec jiné autory v dobách, kdy byli komunisté ještě při síle: „Z kosmopolitismu, buržoazního nacionalismu, sionismu, mendel-morganismu, formalismu, poklonkování před buržoazní kulturou, později ze slánštiny, titoismu, naturalismu, freudismu, idealismu, spiritualismu, oportunismu, revisionismu, surrealismu a ze znalosti angličtiny, a to v soukromí, na schůzích, v kádrových posudcích a zčásti i veřejně tiskem.“
