Doteď jsem věřil, že Miroslav Kalousek nevěří tomu, co říká, a jen si z nás utahuje. Po plamenném projevu na adresu Alexandra Vondry se bojím, že svým slovům uvěřil. Není nic nebezpečnějšího.
Ministr financí a faktický šéf TOP 09, jehož nikdo nikdy nepodezříval z přílišné poctivosti, evidentně prodělal nemilou duševní proměnu – snad něco na způsob raného Václava Klause: jednou večer stojíte před zrcadlem, obdivujete se, v uších vám libozvučně hrají vlastní velká slova a zničehonic uvěříte svému osudovému poslání… Druhý den se zamilujete do Ladislava Bátory.
Stejná choroba teď zřejmě postihla i Kalouska. Vidět a slyšet někoho jako on, jak v Parlamentu pateticky horlí o pokání a pokoře a vyzývá ministra z jiné strany k rezignaci, aniž by se aspoň trochu styděl, je jako poslouchat lekci z demokracie od Muammara Kaddáfího, jen bez plukovníkova lehce vykolejeného charismatu a mladých sestřiček.
Na druhou stranu Kalouska, jenž se po pár deci vína rád chlubí, kolikrát byl u policejního výslechu, celkem chápu; poté, co se z politika, co pouští našim daním bezstarostně žilou, přetvořil na politika, jenž bedlivě střeží každou naši korunu, mu už nestačí být jen ministrem financí: lidé mu ve volbách dali necelých sedmnáct procent, takže se tajně cítí i jako premiér. Snad proto nevidí nic divného na tom nakazovat premiérovi, kterého ministra má vyhodit - navíc z jeho vlastní strany.
Možná by měl Petr Nečas po návratu z Bruselu rovnou zamířit k parlamentnímu mikrofonu, trochu zatřást bradou, sám sebe utopit ve falešném patosu a vyzvat Kalouska, aby se přihlásil k vlastní pokoře a pokání a vrátil se do Bechyně. Jde přece o čest, nebo ne?
