komunisti

komunisti Zdroj: Marco L

Zákaz popírání zločinů komunismu? Jsou to zločinci, ale ať si mluví

Česko a několik dalších států Evropské unie vyzvalo Evropskou komisi, aby připravila zákaz popírání zločinů komunismu. Dopis podepsal český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg spolu s kolegy z Bulharska, Maďarska, Lotyšska, Litvy a Rumunska. Je to asi myšleno dobře, ale jde celkem o zbytečnou pitomost.

 

Aby bylo jasno, komunistické režimy byly zločinné. Pokud jde o teror, nemají si s nacisty co vyčítat. Protože komunisté ovládali větší kus světa a mnohem déle, stačili toho napáchat mnohem víc. Přesto pro mnoho lidí být bývalý komunista není zdaleka taková ostuda jako být bývalý fašista. U nás bývalí komunisté zastávali a dodnes zastávají vysoké politické funkce. (Nejen u nás. I Francie měla komunistické ministry.) Komunistický režim máme dokonce zákonem označen za zločinný, jenom nějakou záhadou došlo k tomu, že se nepovedlo najít a potrestat ty zločince. Bývalí důstojníci Stb si v klidu užívají důchodu nebo podnikají, zatímco jejich oběti žijí mnohdy v nouzi, protože režim jim zničil život a ztráta desetiletí už se dohnat nedá. Z morálního hlediska je to devastující pohled, protože kdyby náhodou zase někdy nastoupil nějaký totalitní režim, lidé si mohou rovnou říci, že bojovat proti němu nemá velký smysl.

 

 

Jeden příklad z dávnější minulosti. Někdejší nejoblíbenější politik Vladimír Dlouhý byl dvanáct let členem KSČ, kromě toho ale stačil studovat koncem 70. let na Katolické univerzitě v Lovani. Po revoluci byl místopředsedou pravicové strany. Jaksi tak nějak vždycky "u toho". A ti, co byli proti režimu, na žádné studium v Lovani nemohli ani pomyslet, leda by prchli do exilu. Proto taky nesedí v různých dobře placených funkcích v mezinárodních institucích.

 

Jeden příklad ze současnosti. Předseda Senátu Milan Štěch v roce 2003 o svém členství v KSČ pravil: "Vstupoval jsem do ní v roce 1978, když mi nebylo ani třicet. Ta strana tady fungovala, a když mi ve fabrice nabídli jistou funkci, tak jsem do strany vstoupil. Tehdy to bylo běžné.“

 

To je řečeno moc hezky. „Ta strana tehdy fungovala.“ Co by taky dělala jiného. Jistě že fungovala. Jen pan soudruh Štěch lže, že to tehdy bylo běžné. Přijímat funkce bylo dobrovolné. Nemusel přijímat nic. A běžné to nebylo. Ve straně bylo asi deset procent populace ČSSR. To je hodně, ale znamená to i to, že 90 procent lidí ve straně nebylo. Jakmile měli voliči svobodnou možnost, dali komunistům tak 15 procent hlasů. Tak to jen k tomu, co bývalo „běžné“. Pokud je běžné to, co dělá 10 nebo 15 procent lidí, tak dejme tomu.

 

 

Ale zpět k tomu popírání zločinů komunismu. Chtít, aby něco takového bylo trestné, je pomýlené. Zřejmě jde o analogii k zákonům, které v některých evropských zemích trestají popírání holocaustu. Normálně by člověk řekl, že v rámci svobody slova může každý popírat, co chce. Lze ale respektovat, že vzhledem k hrůzám, které se staly, považují některé země za nepřípustné masové vraždy veřejně popírat. Z dlouhodobého hlediska ale takové zákony stejně nemají smysl. Ani když jde o holocaust, ani když jde o komunismus. Co když někdo řekne, že obětí holocaustu nebylo šest milionů, ale jen čtyři? Nebo co když někdo řekne, že obětí komunismu nebylo 70 milionů, jak kdesi píše Alexandr Solženicyn, ale třeba „jen“ dvacet milionů? Je to popírání? Mění to něco na zločinnosti dotyčných režimů?

 

Trestné by mělo být nabádání k holocaustu, ne jeho popírání. Trestné by mělo být nabádání ke zločinům spojovaným (právem) s komunistickými režimy. Tedy zabavování majetku, pronásledování lidí na základě příslušnosti k nějaké sociální třídě, zrušení svobody projevu a náboženské svobody a podobně. Zakážeme číst Karla Marxe? Chtít, abychom zakazovali popírání čehokoliv, je hloupé. Pravda se prosazuje vlastní silou a nakonec vyjde najevo. Jen je nechme, nácky, komunisty, stoupence vesmírných lidí atd. ať si žvaní, aspoň víme, co si myslí. Jak říká jedno židovské přísloví, „naším Bohem je pravda“. Nebudeme Boha regulovat evropskými předpisy, že ne?