Exposlanec Schwippel zažil hořké zklamání. Přišel do Poslanecké sněmovny kdysi z ministerstva zahraničí a zaměstnavatel má ze zákona povinnost držet odšedšímu místo po celou dobu trvání mandátů a ještě rok poté. Pan Schwippel shodil spolu s Tlustým Topolánkovu vládu a domníval se, že má na rok po skončení volebního období vystaráno. Jenže ministr Schwarzenberg ho ve svém úřadě nechce (podivín, že) a předsedkyně Sněmovny může učinit v případě hodném zvláštního zřetele pro bývalého poslance výjimku. Schwarzenberg o ni zažádal a předsedkyně se k ní zatím „kloní“. Řekl bych, že ve jménu vyššího morálního principu by se měla nakonec doklonit, pan Schwippel je tak výrazná postava, že si výjimečné pojednání zasluhuje.

 

 

WikiLeaks zveřejnil depeši ministryně Clintonové, obsahující výčet objektů a prvků infrastruktury, jejichž ztráta by okamžitě postihla veřejné zdravotnictví, ekonomickou bezpečnost a/nebo národní a vnitřní bezpečnost Spojených států. Z reference a titulku v Právu (jde o “klíčové objekty zájmu USA ve světě“) se zdá vyplývat, že američtí imperialisté chtějí opět vztáhnout své špinavé pracky na něco, co jim nepatří. Ve skutečnosti jde o objekty, které USA považují za vhodné cíle pro teroristy a jejichž zničení by tak či onak zasáhlo i Spojené státy. Že zveřejnit takové informace (pod záminkou boje za maximální otevřenost) je zvěrstvo, zůstává mimo diskusi. Německé ministerstvo zahraničí v souvislosti s aférou vyvolanou WikiLeaks vyzvalo své diplomaty, aby svá hlášení psali vyváženě (!) a věcně. Měli by se spíš starat o to, aby se ta hlášení nedostala do nepovolaných rukou a ti, co je přesto zveřejní, za mříže. Proč se má vycházet z toho, že všechno někdo dřív či později ukradne? V takovém světě se přece nedá žít. Je třeba se starat o to, aby zloději dostali zahulit (tak se to aspoň dělalo doposud, v čase „před WikiLeaks“).

 

Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, z něhož vyplynulo, kdo způsobil v létě jeho Pyrrhovo volební vítězství. Byli to všichni jeho spolupracovníci. Někteří byli přitroublí („diletanti“), jiní byli podrazníci. Častá je kombinace obojího. V každém případe se k ničemu moc nehodili, a za své pobývání v nejvyšším patře politiky vděčí výhradně jemu. Zároveň pan Paroubek nevyloučil návrat na český politický Olymp. Jak z rozhovoru vyplývá, bude si však muset zvolit zcela nový tým. Po to, co řekl, je jasné, že z podle jeho názoru je ten stávající pro něho nepoužitelný a zároveň nikdo z něho nebude po tomto zhodnocení o spolupráci s panem Paroubkem stát.

 

 

„Hlas ulice zařval“, píše v titulku svého článku s jistým zalíbením Vladimír Kučera. Aby nedošlo k mýlce, text se týká demonstrací proti pražské koalici. Nemám nic proti demonstracím, ale řvaní na ulici samo o sobě ještě nikdy nic nevyřešilo, naopak, následky bývají strašidelné. „Když nesouhlasíš se stavem věcí veřejných a chceš ho změnit, vstup do zavedení strany a začni dělat pořádek“, tvrdí prý podle pana Kučery „papaláši“. Vida, poprvé se mi dostalo titulu papaláš. Problém je v tom, že v našich stranách bývají ve většině bezohlední štrébři, ale pak je tam (na nižší úrovni) spousta slušných lidí, kteří jsou se stavem partaje zoufale a upřímně nespokojení a potřebovali by pomoc. Pokud všichni odejdou řvát na ulici, posílí se neblahý charakter našich politických stran. Když Masaryk mluvil o „politické práci drobné“, měl na mysli práci v politických stranách, a to v tomhle smyslu. Strany jsou špatné, protože lidi na ně kašlou a považují politické stranictví za špatné. To tu zavedl svého času Václav Havel a jeho garnitura. (Není od pana Kučery hezké, když - také o mně, jak nemůžu nevyrozumět, Havla jsem vždycky kritizoval - píše, že jsem „se staženými kalhotami budoval svoji kariéru ve sféře mírného pokroku v rámci vedoucí úlohy KSČ, není to pravda). Představa, že by někoho mohli vyhodit z práce nebo šikanovat v práci za to, že demonstroval na Mariánském náměstí, mi připadá poněkud paranoidní. Ostatně, od čeho jsou tu odbory (kromě toho, aby pomáhaly ČSSD svrhnout vládu coby organizovaný řvoucí hlas ulice – v tomhle směru jasem velmi zvědavý na článek „Hlas ulice zařval II.“, týkající se středeční odborářské stávky).