Demonstrace, Praha, 30. 11. 2010

Demonstrace, Praha, 30. 11. 2010 Zdroj: Tomáš Tesař

Proč jsou polibky exprezidenta Václava Havla smrtící

Lid obsadil pražský magistrát a Václav Havel seděl v místnosti v první řadě. To je samozřejmě v pořádku. Od prezidenta, zvláště bývalého a ohledy nesvázaného, čekáme, že bude tam, kde se něco děje. Je však až pozoruhodné, jak se Havlovi nic nedaří, když se pustí do vnitrostátní politiky. Tu pražskou čeká nejspíš totéž.

 

Stalo se až příslovečným, že když Havel někoho politicky podpořil, byl to polibek smrti. Zelení a všelijaké občanské iniciativy by o tom mohly vyprávět. S jednotlivci na tom byl stejně. Když označil za mladé nadějné politiky Grosse, Buzkovou, Mlynáře a Lobkowicze, zavřela se nad nimi po čase politická voda a zřejmě navždy.

 

 

Není to přitom tím, že by Havlův úsudek selhával vždycky. Pokud šlo o zahraniční politiku, jeho instinkt byl dobrý. Na tom nic nemění pokřik všelijakých internetových estébáckých klonů, co tvrdí, že země nemá patřit ani pod Ameriku, ani pod Rusko, což v praxi znamená, že by podle nich měla patřit pod Rusko. Havel se však nikdy nemohl doma opřít o reálnou politickou sílu. Občanské fórum mu za bezmocného přihlížení organizačně bezradných disidentů sebral Václav Klaus. Pak už mu zbyla jen různá „hnutí“ a „iniciativy“, což byla uskupení, která měla krátkodobou mobilizační schopnost, čímž to skončilo. Ne že by byla úplně neúspěšná, nebýt televizní krize, měli bychom dnes možná Bobošíkovou jako šéfku zpravodajství, takže si dodnes myslím, že lidu se vyplatilo na Kavčích horách mrznout. Navíc se protestovalo ve skutečnosti hlavně proti opoziční smlouvě, což bylo taky dobře. Ale jinak se žádný větší zázrak nestal.

 

Problém všech opozic označovaných dnes jako iniciativy pravdy a lásky byl v tom, že jejich představitelé málo sledovali filmy s Jamesem Bondem. Především si nevzali k srdci dvě klasické rady, které Q dal Bondovi: "Nikdy tě nesmí vidět krvácet. Vždycky musíš mít připravenou únikovou cestu."

 

 

S tím krvácením je to jen obrazné. V podstatě jde o to, že příliš mnoho proher vzbuzuje pachuť a posměch. A ta úniková cesta je v postatě plán B. „Co se stane, když." Demonstranti před magistrátem dokázali na sebe strhnout pozornost, upozornili na problém, ale nejsou organizovanou politickou silou, takže z toho zase nic nebude.

 

Je to marné. Politika znamená spoustu nudného organizování, shánění prachů, mluvení, zjednodušování a kompromisů. Je málo jemných intelektuálů, kteří na to mají talent. Vlastně skoro nikdo. Jsou jako křehká popínavá rostlina, která se potřebuje kolem někoho vinout.

 

Možná mohla i česká politika vypadat jinak, kdyby se intelektuálové nevykašlali na technologii moci. Ale třeba to ani jinak být nemůže. Z pávů honicí psy prostě neuděláte.