Bohuslav Svoboda

Bohuslav Svoboda Zdroj: Tomáš Tesař

Bohuslav Svoboda je nejsmutnější pražský primátor

Bohuslav Svoboda si splnil sen, stal se pražským primátorem. Je to ironie: když jsem ho v den volby poslouchal v rádiu, zněl jako někdo, kdo svou korunovaci upřímně nenávidí. Právem.

 

Kolem pražské koalice ODS s ČSSD a zdejších voleb panuje několik mýtů. Například proč lidé tolik nekřičeli, když se stejná koalice chopila moci i v jiných městech; jednoduše asi proto, že jim v těchto městech tolik nevadí. I to je demokracie.

 

 

Nebo proč jsme se nebouřili, když v opozici skončila po vzoru pražské Top 09 i ČSSD, vítěz parlamentních voleb; asi proto, že si její vládu přáli pouze voliči ČSSD a KSČM, a ti se tradičně bouří jen u výše sociálních dávek, případně v hospodě u lahve zelené. Tedy pokud tam vůbec ještě dojdou.

 

 

Anebo jestli byly volby v Praze, ODS účelově rozdělené na sedm obvodů, demokratické; ano byly. Přesně jako je demokratická spousta jiných špatností, které prostě nejsou nelegální - v tomto případě ústavně. Viz třeba zázračné akcie Stanislava Grosse, jestli si mladého českého makléře a advokáta s prostším výrazem ve tváři ještě pamatujete.

 

Ale zpět je Svobodovi. Vinohradský gynekolog stále nepochopil pravidla velké hry za padesát miliard ročně, do níž se podle svých vlastních slov ochotně před časem sám namočil. Uraženým, hysterickým hlasem se v rádiu litoval, proč mu lidi nadávají do krys, když za sebou má šestašedesát let bezúhonného života?

 

Řekněme, že pro každého z nás bývají jisté ošklivější věci poprvé. Dětští dealeři pervitinu v Karlíně, kde bydlím, za sebou mívají bezúhonných jedenáct let. Násilník z Ostravy, co si nedělal legraci, když rapoval o tom, že nenávidí svět, takže nakonec opravdu pobodal několik kluků, za sebou měl šestnáct bezúhonných let. Nebo téměř bezúhonných, jak se nyní dozvídáme.

 

 

Čímž samozřejmě nechci lékaře Svobodu přirovnávat k drogovým dealerům či násilníkům s nožem, jde pouze o metaforu. Jde však o to, že i Svobodu-politika lidé nyní posuzují výhradně podle politických skutků a ne podle romantických chlapeckých let či dosavadní počestné práce gynekologa.

 

A ty jsou bohužel o něco ošklivější: znamenají posvěcení vrcholného politického cynismu. Někteří lidé oponují, proč nedáme Svobodovi šanci, jíž obvykle dáváme novým vládám či ministrům, pokud se úřadu nechopí jako Radek John? Prostě proto, že si sám Svoboda vybral ke spolupráci nejdřív zdiskreditovanou pražskou ODS a poté i její dvojče, pražskou ČSSD.

 

Jako všichni politici včetně Baracka Obamy kandidoval i Svoboda se „změnou“. Nakonec ale provedl tzv. změnu změny – neboli řečeno s prezidentem Václavem Klausem tzv. „nezměnu“: jede dál v podstatě se stejnými lidmi, občas uklizenými na menší pražské radnice či do politického chládku. Proč by mu tedy měli lidé věřit?