Ústavním činitelům se bude znovu navrhovat snížit platy, Topolánek spojuje Vondru s nákupem transportérů ČSSD hledá nediskriminační kompromis.
Věci veřejné narážejí na hranice svých radikálních projektů. Ministr John navrhoval rotaci ve vedoucích policejních funkcích v jednotlivých regionech, protože jinak se vytvářejí vazby mezi regionálním vedením policie a podnikateli, někdy i vazby na zločinecká uskupení v regionu. To zní přesvědčivě. Ukázalo se však, že opatření by přišlo velmi draho a musí se spíš šetřit, což zní taky přesvědčivě. Politika je složitá věc a prostoru pro jednoduchý, voličsky „transparentní“ populismus je v politické praxi poměrně málo.
Bývalý předseda ODS Topolánek řekl před pár dny v rozhovoru pro Právo, že na něj nynější ministr obrany Vondra v minulosti naléhal ve věci „druhého kontraktu“ při nákupu transportérů. Vondra na to reagoval tím, že se Topolánek dosud nedokázal vyrovnat se svým odvoláním z předsednické funkce. To je opravdu argument jako skála. Vondry se zastává senátor Dryml (ČSSD), nabádá svou stranu, že by ministra měla podporovat. Nevím jak Vondra, ale já bych na takovou podporu dvakrát pyšný nebyl.
Koalice hodlá znovu přijít s návrhem na snížení platů všem ústavním činitelům včetně soudců. S návrhem nesouhlasil Ústavní i Nejvyšší správní soud, ÚS příslušné paragrafy již platného zákona zrušil. Teď to bude prý poslanecký, nikoli vládní návrh. Nevím přesně, co ta chytristika znamená, ale zjevné je, že má jít o jakousi vzpouru zákonodárné moci proti moci soudní, přičemž vláda bude tentokrát z obliga. Má to být tak, že se proti soudcům postaví sám pracující lid, reprezentovaný svými poslanci? To by byla jakési lidové povstání proti utlačovatelům podle bolševického vzoru. Pozor prosím, v této věci jde o daleko významnější věci než jsou soudcovské platy, o podstatu demokracie, která není vládou lidu, nýbrž vládou spravedlnosti. To neznamená, že je v rukou „soudcokracie“, ale že soudní moc tu má své nezastupitelné místo, a teď jde komusi o to, to místo omezit jakousi „občanskou neposlušností“ (přičemž občany zastupují ti, které si občané zvolili, skoro to vypadá, že omylem). Je to primitivní a odpudivá demagogie, na kterou můžeme šeredně doplatit.
Poté, co se z vedení ČSSD vytratil kaprálský duch, vládne tam situace, která by se dala vyjádřit parafrází známého výroku národního klasika „Karlovo náměstí a na každém stromě jeden sociální demokrat bez disciplíny“ (rozuměj sedí!). Vedení přikázalo mostecké organizaci změnit billboard, který by mohl vzbuzovat rasové (rozuměj protiromské) ressentimenty, mostečtí to nejprve odmítli zásadně, pak ustoupili s tím, že nezmění billboard, ale některá slova (nebo snad jen písmena) v nápise. Problém je v tom, že vedení potřebuje zachovat lidskou tvář před oponenty, kdežto mostečtí potřebují ve svém městě vyhrát volby. Najít kompromis je v této situaci v ČSSD velmi těžké. Nápis sám nebo jeho část („Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou“ je poněkud buransky nadsazený, ale musím se přiznat, že pohnutky těch, kteří na něj uslyší, tak trochu chápu – většina nemusí mít vždy a ve všem pravdu, ale o menšině to platí taky).
Petr Uhl si bere v Právu v celostránkovém článku na paškál Demokratickou iniciativu. Pochopitelně se k němu vrátím.
Mám jakousi nechuť vyjadřovat se k papežově návštěvě ve Velké Británii. Přesto se nemůžu zbavit dvou dojmů: za prvé, Angličané nemají papeže rádi, protože je katolík a snad navíc ještě Němec (není ve Velké Británii ještě přítomna zbytková nenávist z války, která skončila před 65 lety? Někteří lidé to tvrdí). A za druhé, katolická církev je dnes v Evropě pojímána především jako instituce pro šíření pedofile. Tak jako nacisté organizovali holocaust, organizoval Vatikán pedofilii. Než o tom vůbec začnu přemýšlet, viděl bych rád např. nějaké srovnání: byla v nekatolických školských internátech pedofile méně rozšířena, a o kolik? Jak jsou na tom jiné církve? Příslušník národa, který dal světu, a tomu křesťanskému zvláště, biskupa Bicana, má právo na jisté pochybnosti. Jsou totiž věci, za které se omlouvat musíme, a věci, za které se naopak omlouvat nesmíme, protože se tím hodnota něčeho tak vážného a zavazujícího, jako je omluva, devalvuje. V obrovských vlnách všelijakého omlouvání počínaje křižáckými válkami (obávám se, zda se neděje mj. proto, aby se zamluvily věci, za které bylo radno se omlouvat už dávno, například: Němci na počátku války barbarsky zpustošili leteckými nálety Londýn a řadu britských měst v době, kdy byla Velká Británie ještě skoro bezbranná; Britové proměnili na konci války, když už bylo skoro bezbranné zase Německo, Německo v hromadu trosek; Německo se za válku, kterou rozpoutalo, omlouvá už šedesát pět let; nebylo by na druhé straně místo na něco dejme tomu skromnějšího, co by ale bylo přece jen trochu víc než tichounké bů), tedy v obrovských vlnách všelijakého omlouvání by působilo například osvěživě a osvobodivě, kdyby intenzívně masírovaný potenciální kajícník řekl nahlas a rozhodně „trhněte si nohou“? (Nepřihřívám si vlastní polívčičku, nejsem katolík).
Středoevropan Palata mi jde zase mimořádně na nervy. Jeho středoevropanství se projevuje tím, že nestydatě buzeruje středoevropské národy, nevím, kde k tomu ten člověk bere drzost. Tentokrát jsou na paškále Slováci za to, že nejen odmítli sanovat řecké hospodářské hýření (považuji to na rozdíl od Středoevropana za projev jakési odvahy, která je docela na místě), ale dokonce, místo aby se styděli poté, co bylo Slovensko pokáráno samotnou německou spolkovou kancléřkou (chápu, že Němci mají jakési problémy s tím, že řecké hýření dlouhou dobu nevědomky podporovali a živili), se ke svému postoji ústy své premiérky hrdě hlásí: „Slovenská republika se chová víc než zodpovědně a myslím si, že slova o nezodpovědnosti měla nesprávného adresáta.“ Chce se mi tedy na okraj článečku pana Palaty z dnešních LN zvolat směrem na východ: Milí slovenskí bratia! (to je lehce patetická nadsázka) Nevšímejte si prosím toho, co píše ten (jedno slovo zabaveno). Máte recht, držím Vám palce a doufám, že tady nejsem sám.
