Vít Bárta šéfuje dvěma ministerstvům. John chodí do TV

Začněme Bártou a Johnem, hlavními protagonisty. Papírově jsou oba vládní ministři; první z nich dopravy, druhý vnitra. Problém je, že Bártu, ještě donedávna majitele největší bezpečnostní agentury v Česku, jíž kvůli politice dočasně zaparkoval u mladšího bratra, nikdy nezajímaly vlaky, silnice či dálnice. Když máte titul z policejní akademie, nechcete svůj talent utápět látováním děravých okrsek.

Ostatně zámožný Bárta nejradši jezdí v maserati a jak sám upřímně řekl, české silnice a superrychlá auta nejdou moc dohromady, občas vám dokonce upadne značka. A jak jsem pochopil z jeho dosavadního ministrování plného škrtů dopravních staveb, hned tak se na tom ani nic nezmění.

Ego Bártu vždy táhlo na vnitro, nejsilovější resort; jen ten znamená skutečnou moc, obvyklou obsesi mužů se skřípnutým hlasem, sexuální deviací či mesiášskými sklony. Viz Ivan „Íčko“ Langer ve své finální fázi: než ho voliči vykroužkovali, nebylo ani pro nejbližší okolí radno si s ním zahrávat.

I proto nyní už víme, že Bárta řídí ministerstvo vnitra za Johna, stejně jako celou stranu, největší kamufláž posledních let: on rozhoduje, John chodí do televize. Říkejme tomu třeba demokratická dělba práce. Možná se už brzy dozvíme, že si to tak v internetovém referendu odhlasovali véčkaři.

Neméně originální je ale i případ poslance VV Stanislava Humla. Starší bývalý komunista, někdejší příslušník SNB a stejně jako Bárta absolvent policejní akademie, se s vlastní partají rozhádal kvůli bratrům Mašínům, kteří komunisty neměli příliš v lásce. Ještě před hlasováním o důvěře vládě pohrozil vypovězením legračního sedmimiliónového úpisu, jímž vybraní kandidáti VV před volbami slibovali věrnost Bártovi, i kdyby se jednoho dne rozhodl ovládnout všechna ministerstva a kašpárka Johna zamkl na pár let do sklepa letenské kachlíkárny.

I to Bárta vyřešil velmi autenticky: jednou ráno Huml vylovil ze schránky třístránkový dodatek k úpisu, takže tajný slib prý už neodporuje ústavě. Hurá! I Huml konečně může vykonávat svou poslaneckou práci podle svého nejlepšího vědomí i svědomí - nebo jak zní onen závazek, který polistopadoví tvůrci ústavy určitě sepisovali u třetí láhve sklepmistra, kdy kolem sebe viděli vznešené demokratické ideály.

„Nikdo se mnou nemluví,“ postěžoval si nicméně bývalý policista ohledně komunikace ve straně.

Sakra! Jako by někdejší komunista nevěděl, jak to chodí v určitých politických stranách. V pondělí si stěžujete, ve středu vylovíte ze schránky dopis a v pátek….