Ludmila Havránková náhle onemocněla. Může přijít o svoje pozemky.

Ludmila Havránková náhle onemocněla. Může přijít o svoje pozemky. Zdroj: ČTK

Sláva statkářce Havránkové! Udělejte z ní ombudsmanku

O předvolebním boji v ČSSD, o bezmála vídeňském Paroubkovi a o setrvalém Nečasovi, tedy pardon, vlastně nečase.

 

V ČSSD zuří vnitrostranický předvolební boj: středočeský krajský velitel Rath odmítl poobědvat s tak odporným individuem, jako je předseda ODS (a předseda vlády) Nečas. Prohlásil, že by se mu mohlo udělat nevolno. Ostatním krajským hejtmanům (značná část z nich patří k civilizovanější části sociálně demokratické věrchušky) se to hrubě nelíbilo. A protože se Rath účastní jednání asociace krajských hejtmanů jen sporadicky, zrušili mu funkci místopředsedy. Je to ovšem jen symbolické gesto. Rath bojuje o své politické přežití, je to jeden z posledních představitelů paroubkismu-zemanismu v ČSSD a vypadá to, že se bude snažit přežít i za cenu toho, že by odtrhl Středočeský kraj od ČR. Ale i kdyby se mu podařilo jen poškodit ČSSD v předvolební kampani, bude si to moci zaknihovat jako úspěch. ČSSD udělala velkou chybu, že ještě před volbami neupozadila ve straně Paroubka a Ratha. Ale šlo to vůbec? Neštěstím ČSSD nejsou její stranické špičky (je mezi nimi nepochybně dost schopných a slušných lidí), ale, jak to tak vypadá, její členstvo, kterého se vedení příliš bálo, než aby sáhlo k zářijovému sjezdu. Měli by si tedy zvolit členstvo nové, jak kdysi doporučoval Bert Brecht SED.

 

Senát pokračoval ve volbě ombudsmana druhým pokusem. Anna Šabatová, na níž se původně shodla ČSSD s TOP09, vypadla v prvním kole volby, postupují někdejší ústavní soudce Varvařovský a předseda pražské židovské obce Bányai. To, že je ombudsman, jak se zdá, nezvolitelný, vypovídá něco o užitečnosti této funkce.

 

Zprávy, že do vedení ÚSTR se vrátí bývalý ředitel Žáček, se ukázaly být neopodstatněné. Vrátí se, ale jako poradce nového ředitele Hermana. Je to trochu lepší, než kdyby tam dělal portýra. Ústav je dokonale znormalizovaný a vypadá to, že by měl být zrušen. Měl být institucí s ústavním krytím, která se bude moci zabývat případy, na něž se předposrané vědecké instituce kvůli politickým tlakům netroufnou. Ukázalo se, že je proti politickým tlakům zcela bezbranný. Politické tlaky u nás v téhle oblasti fungují jako za totáče (v té nejliberálnější době, za Novotného; stejně to není nic moc; chtěli jsme demokracii, vylezl nám z toho Novotný).

 

Jednou z nejvlivnějších osobností našeho veřejného života je statkářka Havránková. Prosadila se nikoli tím, že by jí snad někdo volil, ale pouhou vahou svého dobře umístěného pozemkového vlastnictví. Připomíná to doby ranného feudalismu. Teď s ní jednal ministr Bárta. Brzy s ní bude jednat premiér, prezident, a pak možná i předseda VS OSN. Nehodila by se snad ta paní na funkci ombudsmana? Je to v oblasti podnikání (svérázné odvětí podnikání, totiž blokace velkých státních projektů) jakýsi pendant k lidem jako David Rath, Jaromír Dušek nebo Jiří Paroubek. Sláva jí!

 

Jiří Paroubek prý odmítl křeslo velvyslance ve Vídni, které mu chtěli vyjednat jeho straničtí přátelé (jde o oficiální titul v ČSSD, ne o charakteristiku vztahu). Válka s Rakouskem tedy do budoucna nehrozí. Zato se hodlá postavit do čela boje proti státním maturitám. Získá na svou stranu někdejší vrhače vajíček?

 

Pokud jde o válku s Rakouskem, převzal iniciativu premiér Nečas - možná by se byli s Paroubkem vhodně doplňovali. Zahajovat další diskuse mezi státy o Temelínu nebo o Benešových dekretech je podle něho zbytečné. Žádné diskuse s Rakouskem tedy nebudou. Bude válka, naštěstí jen studená: setrvalý nečas v politických vztazích mezi námi a našimi jižními sousedy.

 

Ještě malá poznámka ke včerejšku: Petr Zídek píše v LN: „Den po svém zvolení do čela Ústavu pro studium totalitních režimů vykládal Daniel Herman kdekomu, že není spojen se žádnou z klik, které v ústavu bojují o moc, že chce spolupracovat s každým a přináší smíření. To byl pátek. V pondělí nastoupil do úřadu a začal ho čistit. Okamžitě uvedl zpět do funkcí věrné druhy bývalého ředitele Pavla Žáčka, Reného Schreiera a Patrika Košického. Vše nasvědčuje tomu, že Herman byl od počátku trojským koněm, skrze nějž skupina kolem Pavla Žáčka a Patrika Bendy znovu ovládne ústav. Řeči o smíření byly jen kouřovou clonou.“ Jednak si myslím, že pan Zídek se vzteká zbytečně, ve skutečnosti vyhrál on a žádná klika Žáček – Benda. Taky bych řekl, že čištění bylo to, co prováděli lidé, s nimiž sympatizuje, a ne nesmělé a polovičaté pokusy o návrat ke statu quo ante. Ale přesto: je velmi příjemné vidět, jak se pan Zídek vzteká.

 

V LN (v rubrice Horizont) citují z pamětí spisovatele a dlouholetého politického vězně Ladislava Jehličky. Citují z toho, co řekl k Masarykovi. V lecčems (např. v kritice Masarykova pojetí náboženství) má nepochybně pravdu. Jiné jeho výroky mi připadají pořádně ujeté: „Masaryk nám byl protivný jako činže. V tom jsme se dojemně shodovali s naprostou většinou českého národa, kterému až do 28. října 1918 byl profesor Masaryk – až na nepatrný houfek jeho stoupenců – taktéž protivný jako činže… neodcházel do boje proti Rakousku jako uznávaný vůdce a představitel národa, ale jako outsider, jako politický nýmand, který sice nadělal trochu hluku, ale kterého nikdo nebral vážně.“ Nemyslím si, že by Masaryk byl před rokem 1918 protivný naprosté většině národa, protože většina národa ho vůbec neznala. A nemohu si odpustit poznámku, že tu dávno před Masarykem taky byl jeden, kterého většina národa (tenkrát ne českého) až na nepatrný houfek jeho stoupenců neznala, outsider, politický nýmand, který sice doma nadělal trochu hluku, ale kterého nikdo nebral vážně. Totiž za jeho života nebral vážně. Neuteklo mnoho času a z kamene, který stavitelé odvrhli, se stal kámen úhelný. Mnoho lidí včetně mne (a samozřejmě i pana Jehličky) ho považovalo a považuje za svého Spasitele. Nechci srovnávat Masaryka s Ježíšem, jen na výrazném příkladě předvést, že když za sebou někdo hned neshromáždí zástupy, je pro mnoho současníků outsider a politický nýmand, nemusí to vůbec nic znamenat tak říkajíc pro věčnost (což samozřejmě neznamená, že mnoho nýmandů a politických outsiderů nezůstane nýmandy a politickými outsidery natrvalo). A za druhé, mnoho českých „osobností katolicko-konzervativního ražení“ se do Masaryka a Beneše pustilo s mimořádnou chutí v době druhé republiky. Jistě, kritizovali je i předtím. Ale kopat do někoho, kdo je v tu chvíli už na zemi po knockautu, natož ve velmi nekorektním zápase, je poněkud ohavné. Ještě když jsem studoval na FF UK, dostal se mi do rukou katolický časopis Řád z té doby, a nemohl jsem věřit vlastním očím. Ti lidé byli upřímně přesvědčeni, že poté, co Masarykův a Benešův projekt ztroskotal, je třeba vybudovat nový český stát na katolickém a korporativním základě, něco na způsob Francova Španělska – tj. provést druhou rekatolizaci Čechů, ovšemže s lidskou tváří, Nebyli to žádní stoupenci Hitlera a kolaboranti, ale nad blbostí tohoto nápadu – v době druhé republiky - zůstává rozum stát. Samozřejmě, že se za to nezavírá a že komunisté se na těch lidech hnusně provinili. Ale zároveň je třeba otevřeně konstatovat, že ten projekt byla kolosální hloupost, nadto s amorálními rysy.

 

http://bohumildolezal.lidovky.cz/