Důchodce. V žádném případě. Zvednou se mi spotřební daně, jídlo i pití bude dražší a perspektiva? Snad jedině smrt.

Státní zaměstnanec? Proč ne, ale takový ráj, jaký jsem zažil v době, kdy vládli ti, které jsem volil, už nezažiju. Dokonce se může stát (pravděpodobnost sice ta 1:8 000 000), že přijdu kvůli nějakým hloupým reformám o místo a budu se muset živit nějak poctivě.

Školák, student. Blázníte? Bude státní maturita, nebude státní maturita? Chystají na mně testování znalostí, školné… fuj!

Učitel. Nechat se čtyřicet let terorizovat zpovykanou a rozmazlenou mládeží za dvacet až třicet tisíc korun měsíčně? Blázníte?

Pacient. Více peněz, méně peněz, poplatky, úhrady, spoluúčasti – kdo se v tom má vyznat? A vůbec, býti pacientem není dobré za žádné vlády, ne?

Rodina s dětmi. Vláda sice chce daňově podporovat rodinu s malými dětmi, ale ať se vláda snaží sebevíc, ty děcka vám budou viset na krku nejméně dvacet let a vděku se od nich nedočkáte.

Umělec. Jistá naděje zlepšení tady kyne. Ministr své práci nerozumí a tak by mohlo něco bokem z jeho ministerstva vytéct do mé kapsy. Ale spolehněte se na to.

Podnikatel. Na první pohled samé krásné věci – žádné zvýšení daní, snazší propouštění z práce, vymahatelnost práva. Jenže – přijdou nové volby, po nich nová vláda… všechno bude naopak a já se stanu štvanou zvěří.

Zaměstnanec. To, co se zamlouvá podnikateli, logicky se nemůže zamlouvat mně. Nejistota, samá nejistota.

Stanislav Gross. Víte co? Ten se bude mít vždycky nejlépe.