Ministr financí Miroslav Kalousek, ještě donedávna považovaný za člověka s více než benevolentním vztahem k našim daním, si našel nový fetiš: každý den nás potěšit nějakým škrtem ve státním rozpočtu.
Nic proti šetření, po uši zadlužený český stát — jestli ještě něco takového existuje — ho jistě potřebuje. Příliš dlouho nás politici včetně Kalouska upláceli našimi daněmi tak bezostyšně, až nyní všichni dlužíme zhruba jeden Kalouskův měsíční ministerský plat, aniž bychom si kdy půjčili jedinou korunu. Záleží ovšem, kde a jak šetříte.
Na chemiku Kalouskovi, jenž se dlouho specializoval spíš na armádní padáky než na složitosti státního rozpočtu, jsou fascinující dvě věci: za prvé, jak rychle a snadno se stal de facto premiérem, co drží zbytek vlády pevně pod krkem, protože bez peněz můžete ministrovat leda tak v televizi, když se nikdo nedívá; a za druhé, jak málo odborné debaty si jeho plošné škrty zatím vysloužily.
Před volbami Kalousek správně akcentoval strukturální deficit, náš hlavní mor; tedy perverze, které politici do rozpočtu propašovali kvůli permanentnímu nákupu voličů, takže bez razantních změn jeho dluh roste, až skončí v podobně obludných cifrách jako bankrotující Lidový dům, jen s více nulami. Navíc státní bankrot nevyřešíte tak snadno tím, že jako Jiří Paroubek prostě zmizíte na dovolenou. Z Česka by nás mizelo deset miliónů a toho by si Rakušané i Němci jistě všimli.
Samozřejmě jde především o sociální oblast, tradičně největší rozpočtovou díru. Za ni můžeme nejvíc poděkovat levici včetně Kalouskových lidovců; i milí moravští bratři si před volbami rádi hráli na ochránce rodiny a vehementně rozdávali z peněz jiných, čímž si skoro vždy koupili místo ve vládě. Tvrdé přiškrcení a nutné reformy budou něco jako Kalouskovo vykoupení.
Jenže po volbách jako by se neoficiální šéf Top 09 utrhl ze řetězu. Prožíráním budoucnosti jsou podle něj i nutné investice, jimž stejně neutečeme — tedy nechceme-li skončit s albánskou dopravní infrastrukturou a uzbeckými nemocnicemi: například stavba dálnic a městských obchvatů či opravy silnic. Jejich hromadné zastavení pošle spoustu lidí na úřady práce, pro státní podporu a současně Kalousek může zapomenout na jejich daně. S prázdnou kapsou navíc méně utratí.
Proč místo toho opravdu neseškrtat výdaje Poslanecké sněmovny, Senátu či Kanceláře prezidenta republiky? Naši poslanci nepotřebují žádné asistenty, úplně stačí oni sami. A prezident, jenž má tak rád svou zemi jako Václav Klaus, bude určitě jen rád, když tady s námi stráví trochu víc času. Ještě lépe nám porozumí a aspoň nás ušetří svých latinskoamerických chlapeckých zápisníků.
Deník Financial Times nedávno otiskl skvělou debatní sérii ekonomů, centrálních bankéřů i dalších odborníků ohledně razantních státních škrtů, či naopak dalších finančních stimulů v době vachrlatého hospodářského oživení, kdy i jedna věta ze země jako Maďarsko pošle burzy ke dnu. Ano, jejím výsledkem je neshoda, většina oslovených tvrdě hájí své pozice. Přesto je to lepší než žádná debata jako u nás.
