Devadesát tisíc stránek tajných informací o Afghánistánu, které se objevily v červenci na stránkách organizace WikiLeaks, rozpoutaly celosvětovou bouři. WikiLeaks jsou jistě skvělá služba pro zveřejňování citlivých věcí, problematické ale je, že neexistuje žádný prostředek k odstranění případných škod způsobených publikovanou informací, jež není pravdivá.
V dubnu například vypustily WikiLeaks dnes již legendární video Collateral Murder, které dokumentovalo, jak američtí vojáci v Iráku z helikoptéry pozabíjeli dvanáct civilistů včetně dvou místních reportérů Reuters. V červenci se pak objevilo 91 731 dokumentů o afghánské válce z doby od ledna 2004 do prosince 2009. Mnohé z nich ovšem popisují něco, co je dávno známo a o čem se léta hovoří. Například to, že pákistánské tajné služby podporují islamistické hnutí Tálibán.
Na svém kontě mají ale WikiLeaks i manuál Standard Operating Procedures for Camp Delta, což je protokol, podle něhož postupují zaměstnanci americké základny na Guantánamu, na níž jsou zadržováni občané mnoha zemí podezřelí z terorismu. Mezi sledované úniky informací patřila i mailová pošta Sarah Palinové, americké republikánské kandidátky na viceprezidentku, či přísně tajná bible scientologů, která popisuje osm úrovní vědomí a cestu k jejich dosáhnutí.
Organizace WikiLeaks odhalila za pouhé tři roky své existence více věcí než mnoho tradičních médií za desítky let. Kdo ale stojí za WikiLeaks? Jak WikiLeaks fungují? A jak ověřují autenticitu informací?
Je to mezinárodní organizace se sídlem ve Švédsku, která zveřejňuje anonymně zaslané dokumenty, jež nejsou běžně dostupné. Julian Assange, bývalý australský hacker, ji založil v roce 2007. Nyní WikiLeaks zaměstnávají přibližně 800 dobrovolníků, mezi nimiž je i spousta špičkových právníků a expertů na ochranu dat na Internetu. Své právníky poskytuje i známá agentura AP či Los Angeles Times. WikiLeaks fungují skutečně naprosto profesionálně. Jenže například Daniel Ellsberg, bývalý analytik Pentagonu, který byl v roce 1971 odpovědný za únik velkého množství informací ohledně vietnamské války, říká, že WikiLeaks mohou být pouze mucholapka amerických tajných služeb, jež nabízí zcela smyšlená data za účelem zmatení cizích výzvědných institucí.
Poslat materiály WikiLeaks může absolutně každý. Poté, co je tento server obdrží, dobrovolníci prozkoumají jejich autenticitu. Lidi z WikiLeaks pak balí dokumenty posílané přes švédské servery do vrstev nesmyslných dat, která efektivně skryjí reálnou velikost dokumentu i jeho původ.
Aby WikiLeaks byly ještě nedotknutelnější, hostují v mnoha zemích, takže je nemožné, aby jedna samotná vláda či korporace zabránila publikování citlivé informace, neřkuli donutila odstranit informace z tohoto webu.
Lidé, kteří vypouštějí citlivé dokumenty (v angličtině pro to mají krásný termín „whistleblower“ – člověk pískající na píšťalku), mohou mít pro své jednání různé motivy, některé osvícené, některé méně. V minulosti měl monopol na vypouštění citlivých informací tisk. Editoři rozhodovali, jaké informace otisknout a jaké nechat ležet ladem. Teď ale v roli editorů rozhoduje nedosažitelná obskurní skupina dobrovolníků z WikiLeaks. Těm může být jedno, jestli někoho pomluví, jestli omylem vypustí falzum, jestli poruší zákon nebo jestli budou mluvit proti svým inzerentům nebo majitelům. Není žádným způsobem dosažitelná, nikdo ji nemůže přivést k odpovědnosti. WikiLeaks mohou namítnout, že mají jen ten nejlepší úmysl. Ale to, jestli existuje nějaká forma obrany pro případ, že se úmysl neukáže být tak urozený, zůstává v tomto případě zcela nejasné.
