Máme za sebou jaro padlých veličin. O místo přišlo několik předsedů stran a desítky poslanců. Politický život v Česku začal připomínat hřbitov, na kterém je tlačenice politických mrtvol.
Protože je všechno ještě čerstvé, média samozřejmě sledují počiny odsunutých otců lidu a mezi lidem někdy zazní námitka, že do mrtvol se přece nekope.
Ano, to je dobrá zásada. Tak, jako se nemá na veřejnosti nadávat ženám a při jídle mluvit o tom, jaké poměry panují na jatkách, není slušné se vozit po tom, kdo je dole. Jenže tady jde o to, jestli je mrtvola dostatečně mrtvá. V evropských končinách máme totiž docela bohaté zkušenosti s tím, že někdo vypadá jako mrtvola, a přitom je to ve skutečnosti upír, který se pravidelně objevuje a montuje do světa živých a dál škodí. Pak je třeba použít běžné a osvědčené procedury s probodnutím srdce kůlem a podobně. Slabší povahy mohou aspoň použít minimalistickou prevenci, jež spočívá v tom, že pověsíte nad vchod česnek a nezvete upíra domů, jinak vám tam vleze a budete se ho těžko zbavovat. Světskou variantou je domnělou politickou mrtvolu ignorovat a její okolí taky. Nevolit, nečíst, nevšímat si.
Není to tak, že bychom my, mediální hyeny, někoho tahaly z věčného spánku pod drnem — my máme ve skutečnosti rády maso čerstvé, ale v tomto případě je to sama ona podivná bytost, která nepochopila, že už je po ní, a sápe se z podsvětí ven. Že bude takový Jiří Paroubek v klidu spočívat někde v kryptě pod Lidovým domem, to bylo od počátku nepravděpodobné. A už je to tady. Nějakou tu funkci by to prý pro něj chtělo, jinak hrozí, že napíše paměti. Mně to může být jedno, protože na mě nic neví, ale jsou lidé, jimž by taková literární činnost třeba mohla vadit.
Faktem je, že konce našich vysoce postavených politiků nejsou vždycky moc lákavé, takže se té zombí urputnosti nelze divit. Jen když si probereme osudy našich premiérů za poslední tři čtvrtě století, je to nevábná historie.
Rudolfa Berana po válce zavřeli, protože prý kolaboroval s nacisty, a on pak umřel ve vězení. Exilového premiéra Jana Šrámka, který byl proti nacistům, komunisté také zavřeli — a on pak umřel v internaci. Premiéra Aloise Eliáše popravili nacisté. Kdyby to neudělali oni, zavřeli by ho nejspíš opět komunisté, protože by řekli, že s Němci kolaboroval. Premiéra z doby po mnichovské zradě Jana Syrového po válce zabásli na třináct let, i když ten člověk s okupanty celkem nic neměl. Předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí umřel ve vězení.
Komunistického premiéra z 50. let Viliama Širokého z funkce odeslali pryč a jeho nástupce Jozefa Lenárta komunisté nakonec vyloučili ze strany. Za demokracie byl v 90. letech obviněn z vlastizrady, což se mu kupodivu neprokázalo, byť být celý život komunista je samo o sobě vlastizrada. Premiéra z doby pražského jara 1968 Oldřicha Černíka sesadili. Lubomíra Štrougala sesadili. Jana Adamce svrhla revoluce roku 1989. Janu Stráskému zrušili stát, on naštěstí věděl, že mu ho zruší, a tak přešel na šéfování turistů. Miloš Zeman nahlédl, že další volby by nemusely dopadnout dobře, a fingoval odchod z politiky. Pak se chvíli tvářil jako Přemysl Oráč a generál de Gaulle dohromady a nechal se lidem povolat zpět, ale jeho prezidentská kandidatura dopadla špatně, protože jeho vlastní ho nechtěli. Vladimíra Špidlu sesadili stejně jako Stanislava Grosse. Václav Klaus byl odstraněn z čela strany, kterou založil, a posléze byl umístěn na Hrad, takže jeho konec se poněkud oddálil.
Topolánka svrhli, Paroubek rezignoval. Oba chodí a trousí řeči. Dobře je jen Stanislavu Grossovi, ten si na nic nestěžuje. To se dá vysvětlit jen tím, že mu na té funkci tolik nezáleželo. Je jen otázka, jestli je to spíš dobře, nebo špatně. Jisté je, že z bývalých premiérů jsou v klidu ti, jimž se dostalo velkých trafik. Gross se o ni postaral sám, Špidlovi a Klausovi je opatřily jejich strany. Frustrovaná trojice Zeman, Paroubek a Topolánek ale nebyla nijak saturovaná. Zeman své zkázonosné dílo odvedl a je nutno uznat, že vlastně neodchází jako trapný poražený. Nedosáhl sice deklarovaného cíle, ale splnil cíl číslo dvě – Paroubek je řadový poslanec. Navíc lze očekávat, že specifická mysl expředsedy Paroubka bude pokračovat v odhalování dalších a dalších zaprodanců. Ten člověk má skutečně smůlu, že vrchol jeho politické kariéry nebyl tak před šedesáti lety, to by si mohl jako člověk, kterému v hlavě pořád bzučí přeludy nepřátel, život skutečně užít.
Je to samozřejmě obtížný úkol, rozhodnout co s nimi. Nabízí se prý diplomacie a nějaký ten vyslanecký post. Vybavuje se mi ohledně kvalifikace těch pánů pasáž ze Škvoreckého povídky Dobře prověřená Lizetka. To byla taková vnadná slečna z Vysočan. „Na sjezdu spisovatelů se seznámila s někým ze zamini. Za měsíc nato byla jmenována kulturním přidělencem v Rio de Janeiru místo nějakého Hrubeše, který se kvůli tomu pět let učil portugalsky. Já vím, je to neuvěřitelné, ale je to fakt, ačkoliv se tomu rozum vzpírá. Neboť je mnoho věcí mezi nebem a zemí. A protože kádrové posudky, třídní původ, brigádnické hodiny a zásluhy jsou jedna věc a pěkná ňadra, zadek a zelené oči jsou druhá věc.“
Tak co s nimi? Umí Paroubek portugalsky? Má Topolánek zelené oči? Máme ambasádu v Ohňové zemi nebo na Měsíci?
