Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se podle médií pustil do prošetřování pochybných praktik na úřadech práce. Problém je ale hlubší. Do věci je zapojena mafie a obětmi jsou desetitisíce cizinců.
"Úředníkům dal Bůh ruce, aby brali." Takhle glosoval diskusní příspěvek jeden ze série mých článků, v nichž jsem uplynulý rok a půl v Lidových novinách popisoval fungování úřednicko-mafiánské chobotnice, do jejíchž spárů padají desetitisíce zahraničních dělníků, kteří v Česku žijí v otřesných podmínkách.
I když zpovědi vykořisťovaných dělníků českých továren byly děsivé a odhalení, jaká korupce bují na cizinecké policii nebo úřadech práce, šokující, úředníci a policisté se kryjí navzájem a vesele berou dál. Ač ale zejména ministerstvo práce své korupčnické podřízené s vervou hájí, na začátku června Hospodářské noviny přinesly zprávu, že Útvar pro odhalování organizovaného zločinu „vyšetřuje případy, v nichž je důvodné podezření, že pracovníci úřadů práce spolupracují s agenturami práce zprostředkujícími zaměstnání cizincům a jdou jim na ruku“.
Řečeno eufemisticky. Skutečnost je mnohem horší – nejde totiž o to, že pár vynalézavých úředníků na trhu práce „zvýhodňuje“ oproti českým uchazečům o zaměstnání cizince, jak z článku v HN vyplývá, ale o dlouholetý promyšlený miliardový byznys, kde mafiáni a úředníci nezřídka jedno jsou. Jak říkají mimo záznam někteří vysocí státní úředníci a policisté, drogy a zbraně jsou oproti tomu jen „drobné“.
Dělník, jenž přijel do Česka z Ukrajiny, Mongolska nebo Vietnamu, se musí podrobit zavedené síti takzvaných zprostředkovatelů napojených na české úřady a ambasády – bez nich by nedostal ani vízum a pracovní povolení (ceny od tří do čtrnácti tisíc dolarů). Je jen pěšák, sám na českém úřadě ani ambasádě v životě nebyl. Ani nemohl. Když byly ale tisíce dělníků kvůli krizi propuštěny, dovoz lidí přibrzděn a stát přestal vydávat pracovní povolení cizincům a začal tyto zprostředkovatelské agentury alespoň minimálně kontrolovat, zprostředkovatelé a úředníci vynalezli jiný způsob, jak nepřijít o své zisky. Z dělníků udělali podnikatele nebo družstevníky a úřadují na základě plných mocí. Aby se zahraniční dělník mohl stát „podnikatelem“, musí mít na účtu zhruba 120 tisíc. Žádný problém, boss půjčí. Chvíli nato ale cizinec vrací sto padesát. Co na tom, že jde stále o stejný kufr peněz a že je nad slunce jasné, že nikdo podnikat nebude.
Propuštěný dělník tak skončil oklikou ve stejné továrně, odkud ho propustili, nebo otročí na stavbách či v zemědělství, jen ho to stálo pár desítek tisíc a namísto alespoň poloviny platu, ze které mu pod různými záminkami dle libosti strhávala agentura, pracuje de facto zadarmo, neboť není v žádném pracovněprávním vztahu. Zprostředkovatel prostě a jednoduše popadne igelitku s pasy a obálkou, nechá si podepsat nebo zfalšuje plnou moc, vyrazí přímo na úřad, kde zaparkuje svůj sporťák, bez čekání zaběhne za svým spřízněným úředníkem a za půl hodinky je hotovo. Rozdělí také patřičné obnosy, aby, nedej bože, nepřišla nějaká ta kontrola, případně aby o ní věděl alespoň tři dny dopředu.
Asi nejlépe celý systém popsal jeden Ukrajinec, říkejme mu třeba Andrej. Loni v únoru mu nebylo prodlouženo pracovní povolení, i když práce pro něj podle jeho agentury byla. Zaplatil tak stejně jako jeho kamarádi patnáct tisíc jinému zprostředkovateli, svému krajanovi. Díky němu povolení od úřadu práce bez problémů dostal („chodí tam každý den a zařídí cokoli“) a nastoupil do jedné významné firmy v Plzni, kde musejí mít dělníci zdravotní průkaz. Důkladná zdravotní prohlídka? Kdeže, každý mafián má i „svého“ doktora. Strhli mu dva tisíce a kartičku prostě přinesli, aniž by doktora vůbec kdy spatřil.
Stejným způsobem si Andrej platil zdravotní pojištění. Dostal sice kartičku pojištěnce, zjistil ale, že je neplatná. Mafiáni totiž kartičku seženou, ale za dva týdny pojištění zruší a pojistné si nechají, takže má dělník v ruce jen kus plastu. To kdyby náhodou přišla kontrola cizinecké policie, která se platnost dokladu samozřejmě ani nepokouší ověřit.
Když se dělníků zeptáte, jestli to řekli policii, podívají se na vás všichni jako na blázna: „Vždyť si tykají.“
Výmluvný obrázek nabídla první celostátní konference k integraci cizinců, jež se konala s velkou pompou loni v září v Plzni. Kdyby mohly pohledy zabíjet, byl jsem na místě mrtev. Pozváni nebyli pro jistotu žádní potížisté, kteří by snad problematice přespříliš rozuměli a pokoušeli se úspěšný systém rozvrátit, ale vesměs žvanilové typu šéfa cizinecké policie Husáka, kteří si dělali vlastní PR. Korunu všemu nasadila ředitelka odboru realizace služeb zaměstnanosti ministerstva práce a sociálních věcí, jež „nejpodnikavější“ plzeňský úřad práce vychválila jako ze všech nejschopnější, který ostatním úřadům dávají za vzor. Těžko říct, jestli šlo o takovou míru cynismu, nebo nekompetentnosti. A když se metodička pro oblast sociálních služeb z pořádajícího plzeňského magistrátu pokusila o vtip poté, co odpadla z programu jedna přestávka („kdyby ti cizinci viděli, jak tady kvůli nim trpíme …“), bylo hotovo. Pak se úředníci a policisté poplácali po ramenou, pochválili si vzájemnou „úžasnou spolupráci“ a odebrali se spokojeně na velkolepý raut.
