Sud piva

Sud piva Zdroj: ČTK

Sud piva prvovoličům

Pivovar Bernard slibuje každé třídě střední školy, kde se aspoň osmdesát žáků-prvovoličů zaváže, že půjdou volit, sud piva (odměněno bude prvních 250 tříd, které se přihlásí). Pro podobnou individuální soutěž prvovoličů je vyhrazeno tisíc bas piv. Odměnění si mohou vybrat mezi alkoholickým a nealkoholickým pivem, volba bude, řekl bych, snadná. Ředitel humpoleckého gymnázia (kde pivovar sídlí) považuje spojení podpory volební účasti s alkoholem za nešťastné. Proč? V téhle zemi je bez alkoholu těžko žít, člověk na to většinou přijde až v době, když už se musí drasticky omezovat (vždycky když vidím v televizi pana Paroubka nebo jeho choť, zmocňuje se mě skoro nepřekonatelná chuť dát si tři panáky. Bohužel nemohu.). Pokud tu chce aktivní člověk s jakousi politickou zodpovědností vydržet, musí se občas zmastit (to ještě není to nejhorší, protože pokud chce někdo takový vydržet např. v Rusku, musí se stát notorákem).

 

Lichtenštejnské knížecí rodině bylo laskavě povoleno, aby na své útraty opravila chátrající rodinnou hrobku (je v ní pohřebeno asi 50 členů rodiny). Hrobka patří všemu československému lidu na rozdíl od Svatovítské katedrály jen ideálně, formálněprávně patří řádu paulánů, kteří právo Lichtenštejnů na vlastní hrob jako křesťané respektují (to je ovšem jejich soukromá záležitost, státu do toho nic není). Financovat opravu nebude Lichtenštejnské knížectví, nýbrž jen Lichtenštejnové jako soukromé osoby. Veškerý lichtenštejnský majetek byl u nás zabaven na základě Benešových dekretů, ačkoli Lichtenštejnové nebyli němečtí státní příslušníci, nýbrž lichtenštejnští státní příslušníci. Zde se prezident Beneš a spol. dopustili ovšem jisté nedůslednosti, kterou by měl teď jeho dnešní velký nástupce na Pražském hradě napravit a zabavit podle Benešových dekretů celé Lichtenštejnské knížectví. Mohl by tam pak jezdit zadarmo lyžovat.

 

„Volič, který nepochopí Kalouskovu složenku, se asi nevyzná v žádném z těch témat, a je tedy zcela bezmocný proti kanonádě primitivní politické reklamy, jejíž ubohost většinu lidí pobuřuje,“ píše dnes v MfD Karel Steigerwald. Řekl bych navíc, že člověk, který nepochopí Kalouskovu složenku, zjevně v životě žádnou složenku neviděl, nedostal ani nevyplňoval.

 

Rovněž v Právu píší, že premiér Fischer musel zrušit cestu do Šanghaje, protože by ho tam nepřijal ani starosta (Fischer si totiž dovolil před časem dát najevo nespokojenost s porušováním lidských práv v Tibetu). No a co má být? Dáme si kvůli tomu nohu za krk? Čína nás jistě k životu nepotřebuje, ale my ji taky až tak moc ne. Ne natolik, abychom se kvůli ní chovali jako kurvy.

 

Středoevropan Luboš Palata se činí. Maďarská menšina prý vadí „i mnoha českým nacionalistům, protože až dosud ukazovala, že to šlo po válce udělat i jinak než vysídlit a vyhnat tři milióny českých Němců“. To je třeba si upřesnit, jak jinak: za prvé, na všechny slovenské Maďary se vztahovaly Benešovy dekrety se vším všudy. Divoké vyhnání probíhalo podobně jako v českých zemích. S vyhnáním „klidným“ bylo třeba počkat na rozhodnutí pařížské mírové konference z r. 1946, jejímž úkolem bylo uzavřít mírové smlouvy s Hitlerovými spojenci (což se taky stalo). Tam se proti českému a slovenskému požadavku na „odsun“ Maďarů ze Slovenska postavili ostře západní spojenci, zejména USA, a ani Rusové nebyli moc nadšeni, už jim bylo jasné, že schramstnou jak ČSR, tak Maďarsko, a proč si komplikovat situaci stěhováním otroků jedné své kolonie do druhé. A tak byli „Čechoslováci“ odkázáni na dvoustranné jednání s Maďarskem o tzv. výměně obyvatelstva: výměna probíhala tak, že za každého Slováka z Maďarska, který se dobrovolně přihlásil k repatriaci (jeho slovenství se zvlášť důkladně nezkoumalo, a tak té příležitosti využila spousta Maďarů, kteří měli máslo na hlavě z doby Szálasiho diktatury), byl násilím deportován do Maďarska jeden slovenský Maďar. Protože byly takto „vyměňovány“ celé rodiny, převýšil počet vyhnaných Maďarů počet „slovenských navrátilců“ (teoreticky by tomu bylo mohlo být i naopak, v praxi se to kupodivu v takových případech nestává) a dosáhl počtu zhruba 90 000 lidí. Dále bylo podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováno asi 45 tisíc Maďarů do českých zemí, hlavně do tzv. pohraničí (tak se po r. 1945 říká Sudetům) na nucené práce. Byli deportováni dočasně, ovšem na neurčitou dobu, po roce 1949 se směli formálně vrátit, vrátila se asi polovina, tj. ti, jejichž majetek nebyl mezitím úplně rozkraden. Pouze jedno opatření bylo ve srovnání s tím, co se dělo v českých zemích, „liberální“ (zjevně je to to, co Středoevropan Palata dává „českým nacionalistům“ za vzor): každý Maďar, který v sobě pod tlakem okolností (nezapomínejme, že svoboda je poznaná nutnost, že, pane Palato) objevil slovenské kořeny, mohl se přihlásit za Slováka (tj. etnického Slováka). Pokud byla jeho žádost shledána oprávněnou, byl přijat do slovenského národa, obdržel slovenskou národnost a přestaly se na něho vztahovat Benešovy dekrety. Čili, šlo to jinak, ale jednak to nebylo nic moc, jednak to bylo proto, že „odsun“ neschválily velmoci. Vzhledem ke všem těmto okolnostem bych se tím moc nechlubil.

 

Paroubkově předvolební koalici se podařilo protlačit Poslaneckou sněmovnou tzv. protikorupční balíček, umožňující státním orgánům, aby provokovaly a následně postihovaly trestnou činnost, podobně jako to dělala StB za totáče, a zajišťující beztrestnost zločincům – práskačům. S návrhem nesouhlasil dosud žádný právník (ani nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti), a dokonce ani Petr Uhl. Jde ovšem víceméně o gesto, Senát návrh nejspíš vrátí a sněmovna už ho nestihne do voleb projednat. Ale není to gesto prázdné, ukazuje, pro co všechno najde Paroubek podporu u lidovců a zelených (o přeběhlicích ani nemluvě).

 

Bohumil Doležal, bohumildolezal.lidovky.cz