Kdo chce psa bít … Slovenská vláda předvolebně běsní nad chystaným novým maďarským zákonem o státním občanství. V současné době mohou mít maďarské státní občanství všichni Maďaři žijící v zahraničí kromě těch, kteří žijí v sousedních státech. Tento právní stav je obludná blbost. Proč v sousedních zemích ne? Totiž je jasné proč - protože se v sousedních státech pořád počítá s tím, že se z „jejich“ Maďarů stanou postupně potichu Slováci, Rumuni, Srbové, Ukrajinci etc. EU by se to asi taky líbilo, i když to přímo neřekne, nemá ráda zbytečné komplikace. Je tedy možné buď státní občanství Maďarům, kteří mají i jiné, vzít (tj. zakázat dvojí občanství), ale to znamená připravit je o kousek svobody. Nebo výjimku pro sousední státy, která je absurdní a ničím nezdůvodnitelná, zrušit. Pokud se druhé řešení slovenským politikům nelíbí, neměli by hýkat, řvát a skučet, ale snažit se vysvětlit, proč je současný stav OK. Na to vysvětlení bych byl velmi zvědav. Anebo se snažit o politickou dohodu s Maďarskem. A politické dohody se, jak známo, nejlépe dosahují slušnou komunikací — pokud teď zrovna Slováci nevyhráli nějakou válku s Maďarskem, a toho jsem si nevšiml.
Senátor ODS Nedoma, kterému na podzim vyprší mandát a už nekandiduje, dostal prý nabídku od jakéhosi zprostředkovatele, který shání vhodné kandidáty pro různé strany, mj. Věci Veřejné a TOP 09. Dotyčný mu nabídl nejen plné uhrazení volebních výdajů, ale i „podíl na finanční odměně státu za výsledek voleb“ (cituji podle Práva). Historka vypadá krajně nepravděpodobně, nabídka podílu na odměně za volby mi připadá nesmyslná a nechce se mi věřit, že by o zájemce pracovat či spíše sedět v Senátu byl v „nových“ stranách tak malý zájem, aby musely po vojensku verbovat mezi těmi, co právě ze Senátu vypadli a o jejichž politické úspěšnosti lze mít pochybnosti.
Jiří Paroubek hodlá na poslední chvíli prosadit do volebního programu své strany některé velmi přitažlivé prvky. Tak například na kandidátkách stran pro příští volby musí být minimálně třetina žen. Dalo by se ještě rozhojnit: dále třetina plešatých (asi jenom z celkového počtu mužů, pokud to ovšem genderoví aktivisté nebudou považovat za projev sexismu), proporční zastoupení blonďáků a blonďaček (podle toho, jak jsou zastoupeni ve společnosti). Možná by bylo užitečné, kdyby svého zástupce měli i analfabeti, jsou-li u nás ještě takoví. Dalším pozoruhodným návrhem je vytvoření Rady konsensu. Tato rada by měla zajistit vznik „férového mechanismu“ komunikace mezi vládou a opozičními stranami stejně jako neparlamentními stranami. Návrh vychází ze specifické situace, kdy předsedou nejsilnější strany je individuum, které si existenci takové instituce typem své psýchy přímo vyžaduje, ba vzhledem k jeho specifikům by se mělo vlastně jednat spíš o tým dobře secvičených svalovců, ovládajících nejen nuance psychologie (poučit by se mohli ze zkušenosti antikonfliktních týmů Policie ČR), ale pro všechny případy taky hmaty a chvaty. Vzhledem k úsilí ČSSD o proporční zastoupení mužů a žen by v týmu měly být zastoupeny i dámy vybavené podobně jako hrdinka známého seriálu Xena – princezna bojovnice (slovo princezna je třeba vypustit, mám dojem, že odporuje našim zákonům).
Je překvapivé, že české noviny komentují výsledky průzkumu Factum Invenio, o nichž jsem psal včera, jako „vítězství pravice“. Odkud vědí, že Věci veřejné jsou „pravice“? Věci veřejné jsou strana, která svou orientaci přizpůsobí momentálním politickým okolnostem. To je jediná konstanta, na niž je u ní možné se spolehnout.
V Izraeli panuje tradiční přesvědčení, že Češi (tj. Československo) pomohli Izraeli v těžkých chvílích před vznikem státu, a v té souvislosti vděčnost. To by, myslím, chtělo trochu korigovat: Gottwaldova ČSR pomohla Izraeli, protože to dostala od Stalina befelem, a Gottwaldova a postgottwaldovská ČSR, později ČSSR, pomáhala rovněž na ruský befel všemi silami jeho arabským nepřátelům. Mluvím o československém státu, ne o obyvatelích, ti do toho neměli co mluvit. Já jsem naopak vděčen Izraeli za to, jak v roce 1967 ukázkově nařezal stonásobné arabské přesile (vyzbrojené taky československými zbraněmi) a dokázal, že i bolševik (který Araby vyhecoval a vyzbrojil) a jeho spojenci mohou dostat pořádně do kožichu. Byl to po kubánské krizi další signál smrtelnosti „třetího Říma“, další světýlko naděje v tunelu „reálného socialismu“.
Odvolaný „předjarní ředitel“ Ústavu pro studium totality Pernes je, jak plyne z rozhovoru pro LN, pln hořkosti: Mmouřenín udělal svou práci a může jít,“ prohlásil. Poté, co vyhodil, koho bylo třeba vyhodit, vyletěl sám. To je zasloužený úděl lidí, kteří se neštítí brát na sebe takové úkoly. Vzpomínám si, jak kdysi na prahu normalizace potkal jeden můj kolega známého profesora rusistiky, věrného nohsleda režimu od samého začátku, který během čistek rovněž vyletěl, protože se na stará kolena pokusil o lidskou tvář. Stěžoval si mu trpce: „Tolik let jsem jim sloužil, a oni se mi takhle odvděčili.“ Zaujala mne odzbrojující upřímnost toho vyznání. Pan Pernes může být tedy rád – dopadl relativně dobře, protože v tomto případě „jim“ (samozřejmě jiným „jim“, ale je ten rozdíl nějak významný?) sloužil jen pár týdnů.
Bohumil Doležal, bohumildolezal.lidovky.cz
