Johnova strana Věci veřejné obohatila volební kampaň o nový nápad: šest kandidátek se nechalo nafotit pro propagační kalendář způsobem, jaký je obvyklý pro časopis typu Playboy. Na jednu stranu je třeba panu Johnovi a jeho týmu pogratulovat (která jiná česká strana si to může dovolit!), na druhou stranu je nutné zaregistrovat, že pan John, který některým dobře obeznámeným odborníkům připomíná Huga Cháveze, kdežto jiní by sáhli spíše k příkladům z jižní Evropy v době po první světové válce (příklady nejsou od sebe tak daleko, jak by se na první pohled zdálo), obohatil tuto formu politiky o nový rozměr...
...Viděl jsem před časem v televizi jakousi bondovku (respektive viděl jsem jen její poslední třetinu, mám málo času a na zábavné filmy se dívám výjimečně), kde bodyguardy představoval dobře secvičený tým děvčat podobných těm z kalendáře pana Johna. Zbývá tedy už jen obléct je do černých košilek a náležitě je vyzbrojit.
Miloš Zeman doporučuje vymést čubčí syny z politiky. Na jeho místě bych byl opatrný, heslo by se mohlo snadno obrátit i proti němu samému.
Senát vyzval Radu Ústavu pro studium totalitních režimů, aby si nechala udělat odbornou právní analýzu, zda nový ředitel splňuje zákonem stanovené podmínky spolehlivosti a bezúhonnosti. Je ovšem problém, nakolik může Senát podle zákona zasahovat do práce Rady (může jí asi dávat nezávazná doporučení, to může každému). Rada si Pernese zvolila a zvolila by ho kdykoli znovu. O tom, zda byl v případě volby Pernese porušen zákon, by (snad) měl rozhodnout Ústavní soud. Pernes zatím nemá ještě ústav plně pod kontrolou, na veřejnost pronikla informace o tom, že sponzor ČSSD Melich spolupracoval s StB (údajně samozřejmě, jinak se s StB nespolupracuje). Pan Pernes se rozzuřenému Paroubkovi omluvil s tím, že nové vedení ÚSTR usiluje profilovat tuto instituci jako nestranickou. Pokud tomu dobře rozumím, tak kdo je napojen na nějakou stranu (zvlášť když je dost silná), bude hájená osoba. Ostatní mají smůlu. Vstupujte do ČSSD! Petr Uhl píše dnes v Právu ironicky, že Ústavní soud kdysi zamítl návrh poslanců ČSSD na zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů drtivou většinou 8 ku 7. V té souvislosti je dobré připomenout, že pan Žáček byl v Radě ÚSTR odvolán rovněž drtivou většinou 4 ku 3.
V rozhovoru s předsedou Ústavního soudu Rychetským mu dvě dámy, co s ním rozhovor dělaly, předhazují: „Jak se ubránit podezření, že soudci tak trochu mysleli i na vlastní důchody? Při jejich příjmech i věku?“ To ovšem můžou vytknout v téhle společnosti skoro každému, kdo má nějaké rozhodovací právo. Podle paní Adamičkové a Königové by bylo nejlepší, kdyby o výši důchodů rozhodovali houmlesáci: ty nikdo nemůže podezírat z podjatosti. Kdo chce podezírat, vždycky si nějaký klacek najde.
Polský publicista Domosławski z Gazety Wybroczí obhajuje svého kolegu Kapuscińského, který za totáče spolupracoval s polskou komunistickou rozvědkou: choval se prý k tehdejšímu Polsku jako ke své zemi, své vlasti. Novináři jsou samozřejmě povinni držet se od rozvědky co nejdál, píše, ale je třeba pamatovat, že v dobách studené války novináři obou stran železné opony spolupracovali s rozvědkami … To je neuvěřitelná blbost a drzost. Především není nejmenší důvod, proč by se novináři měli držet co nejdál od rozvědky své vlasti. Jenže „Polská lidová republika“ byla ruská kolonie, polská bolševická rozvědka byla útvar v rukou ruské koloniální správy a sloužil záměrům ruské koloniální správy. Je mi líto, ale pokud s ní pan Kapusciński spolupracoval, byl vlastizrádce zrovna tak jako ti, co s naší bolševickou rozvědkou (my jsme taky byli ruská kolonie) spolupracovali tady. Pan Domosławski se dvacet let po konci studené války staví do pozice nestranného sudího, který má rozsoudit „obě strany železné opony“. Jenže na jedné straně byly svobodné demokratické země Západu a na druhé ruská koloniální říše, která si říkala SSSR a vládl v ní zrůdný bolševický režim, a tzv. PLR byla jednou z jejích držav. A kromě toho: nevím, jak to bylo v Polsku, ale u nás „v době studené války“ spousta novinářů nesměla provozovat svou profesi, takže nejezdila po světě jako pan Kapusciński a nekamarádila se s nejrůznějšími bandity a teroristy typu Che Guevary.
V LN spekulují o tom, zda ČSSD nenastražila předsedovi PS Vlčkovi past, aby ho mohla stranicky zlikvidovat. Nejde mi do hlavy, proč by si k takové akci zvolili vrcholící předvolební kampaň, zvlášť když po vyhraných volbách by s panem Vlčkem mohli pohodlně zamést.
Luboš Palata píše v LN, že Budapešť prý vypadá jako před deseti, či dokonce dvaceti lety, je tu prý vidět chudoba a zanedbanost. „Tolik olysalých omítek, padajících balkónů, lešení a umolousaných výloh jako v Budapešti jen tak neuvidíte.“ Jezdím do Budapešti pravidelně víc než čtvrtstoletí a mohu s klidným svědomím prohlásit, že pan Palata lže. Budapešť má jediný problém: je příliš velká na tak malou zemi, jako je Maďarsko (Maďarsko má skoro stejně obyvatel jako ČR, Budapešť byla ještě před časem o něco větší než Vídeň, má skoro dva milióny obyvatel). Navíc byla velmi poničena ve druhé světové válce a v revoluci 1956. Její obnova probíhá pomaleji, nebyla před rokem 1989 srovnatelná se Západem, jak by se mohlo z Palatova textu zdát, a je na tom dnes o mnoho lépe než před změnou režimu: mezi Budapeští a Prahou není žádný dramatický rozdíl. Z Palaty mluví nesnesitelná česká nadutost.
O Maďarsku píše (o hodně rozumněji než Palata) v LN i Gabriel Sedlák. Nechápu jen, proč on (a dělá to nejen on) říká Jobbiku „náckové“. Jobbik je extremistická nacionalistická strana (jako např. u nás Národní strana). Ale nehlásí se k odkazu Adolfa Hitlera ani k nacistické ideologii. Mluvit hned u každého extremistického uskupení o „náccích“ mi připadá trochu přepjaté.
České noviny se věnují osobě a dílu Niklase Franka, syna „generálního guvernéra“ okupovaného Polska za druhé světové války Hanse Franka. Lidem, jako je pan Frank, nezávidím, musí to být strašné, být synem válečného zločince. Hlavně proto, že to, co je o otci veřejně známo, se dostává do přímého a tvrdého konfliktu s přikázáním „cti otce svého a matku svou“. Chápu, že někteří takto postižení lidé o tom zásadně odmítají mluvit — protože v podstatě nikomu nic není do toho, jak se člověk s tak hrozným problémem vypořádá. Nemohu se ale zbavit podezření, že pan Frank (a není nejspíš sám) si z toho udělal živnost. Tato směs fanatismu, exhibicionismu a pragmatismu mi připadá jednak typicky poválečně německá, jednak poněkud odpudivá.
ČSSD se podařilo obrátit aféru Vlček aspoň částečně v její prospěch: řešení bylo rázné a rychlé. Když včera večer předstoupil již exkomunikovaný hříšník ve společnosti přátel ze sociálně demokratické inkvizice před novináře, již bez odznaku cti (oranžová šála a růžice)), bylo zjevné, že je s ním konec. Paroubek oznámil jeho rezignaci a Vlček ji pak jednou větou potvrdil. V krátké pohřební řeči pak Paroubek ocenil rezignaci jako akt státnické vyspělosti, z níž by si měli vzít příklad všichni političtí konkurenti ČSSD, kteří jsou taky zralí na odstoupení. Techniku takového vykopnutí potížisty, jež vypadá jako bleskové, i když ve skutečnosti zase úplně bleskové není, ovládá ČSSD dokonale.
Taky se ukázalo, že se pomalu obnovují bezproblémové vztahy mezi Hradem a ODS a pan prezident už zase za svou stranu nenápadně lobbuje. Prohlásil, že se předseda PS více a více zaplétal do podivných historek a rezignace byla jediným možným východiskem. „Vlček neodchází jen tak na první ťuknutí, jeho rezignace byla výsledkem určitého procesu.“ Nechápu, proč se do věci má prezident plést, není to jeho problém.
„Naštvaní voliči na internetu“ vyzývají: bořte stranické kandidátky. Je třeba zmobilizovat slušné lidi, což jsou zjevně všichni kromě těch na kandidátkách. Zkorumpovaný establishment by měl odejít do důchodu. Naše příští poslance nebudeme volit, ale losovat. Tak se do Parlamentu dostanou lidé neposkvrnění politikou a všechno půjde hladce. Jako za Husáka. Tenkrát stačilo umět na povel vzpažit, teď je to složitější, je nutné ovládat hlasovací zařízení. Vyložené oligofreniky bude proto nutno nahradit schopnějšími (opět losováním). Losování je nejdokonalejší projev přímé demokracie. Bude jen zapotřebí dát dohromady dohlížející aparát. Protože losování probíhalo i za totáče a nemělo v drtivé většině ideologický charakter, je tu jakási tradice a kontinuita.
Václav Havel napsal pro MfD program jakési virtuální strany, o niž by usiloval, kdyby byl o čtyřicet let mladší. Program se zase až tak neliší od toho, co o politických stranách psal a říkal sám po převratu. K tématu se vrátím, pokud mi zbude čas (jsem v neděli časově zaneprázdněn), je to důležité.
Michal Musil srovnává Vlčkův případ s Ivanem Langrem (a jeho údajnými vazbami na Mrázka). Případ Langer vygenerovala MfD a od Vlčkova se velmi liší. Vychází z rozhovoru (podloudně uzmutého policii) mezi Mrázkem a podnikatelem, který Langra znal, a Mrázek o Langrovi mluvil jako o Íčku. Nechápu, jak si někdo může myslet, že je to nějaký důkaz. Z rozhovoru vůbec nelze vyvodit, že se Mrázek s Langrem znali. Jak mohl Langer ovlivnit to, jak ho bude Mrázek v rozhovoru s někým třetím nazývat? A proč z toho, že mu říká Íčko, vyplývá, že se osobně znali? To je nehorázně drzá spekulace. Z rozhovorů zveřejněných v MfD nevyplývá, pokud jde o Langra, vůbec nic, kdežto Vlček se přiznal, že porušil zákon, a přiznal se, že vědomě popřel, že zná svého asistenta (tj., jednoduše řečeno, lhal). Pokud chce MfD Langra dostat (Klaus má na něj nejspíš žízeň), bude muset vyštrachat něco jiného a přesvědčivějšího. Nejsem stoupencem pana Langra, jen upozorňuji, a to už dlouho, že to obvinění stojí na písku. Je to stejné jako případ Topolánek. Úporné lhaní, pokud se dělá vytrvale, může vypadat jako pravda. Ale jenom chvilku.
