Ústavní soud vyhověl stížnosti invalidního důchodce na současný systém výpočtu penzí, který podle názoru stěžovatele diskriminuje lidi s vysokými příjmy (stěžovatel měl posledních dvaceti letech předtím, než mu byl přiznán důchod 13 000 Kč, průměrný měsíční příjem skoro 70 000 Kč...
...Poukazoval na to, že jeho důchod činí pouze 19% jeho průměrného příjmu, zatímco průměrný důchod činí 44% příjmu. Cítil se být krácen ve svých právech. ÚS mu vyhověl a zrušil v příslušnému zákoně dosavadní způsob výpočtu důchodů, ovšem až k 30. září 2011 (odstranění diskriminace přísluší politikům, ponechává jim na to rok a půl času). Základní argument soudu je, že stávající systém absolutizuje princip solidarity a prakticky potlačuje princip zásluhovosti, tedy míru odvádění příspěvku do důchodového systému (lidé kteří vydělávali měsíčně do 10 500 Kč, dostávají jako důchod plnou výši té sumy, z výdělků nad tuto hranici po 27 000 Kč už jen 30% a ze všeho nad 27 000 Kč pouze 10%). Princip je tedy podobný kursu, v němž se vyměňovaly peníze za tzv. měnové reformy v roce 1953 (ten byl taky po výtce solidární, pro provedené akci měli všichni s odpuštěním hovno). Rozhodnutí narazilo u prezidenta (ÚS není v této věci kompetentní, nechápe, co je veřejný statek, jde o posun celé naší země a našeho společenského systému někam jinam od parlamentní demokracie). Klausův s stoupenec, a předseda ministrany Strana svobodných občanů, Mach mluví v MfD, kde ovšem vystupuje jako poradce důchodové komise, ještě určitěji o soudcokracii (oblíbený Klausův termín). Nevlídně ho přijal i předseda ČSSD Paroubek (mluví o tom, že Ústavní soud se tváří jako třetí komora parlamentu, kdyby aspoň, když už Klause papouškuje, ho aspoň výslovně ocitoval). ÚS opatrně podpořily ODS a TOP09. Za prezidenta se postavili novináři ofouknutí větrem z hradních výšin. Tak třeba Martin Weiss píše o tom, že ÚS má sice pravdu v tom, že náš důchodový systém je vychýlený v neprospěch občanů s vyššími příjmy, což vidí každý, kdo se na něj podívá. Jistě, ale právo a povinnost Ústavního soudu je na to upozornit a v rámci svých možností moment nespravedlivosti ze zákonů eliminovat, pokud je v rozporu s Ústavou. To, že výše důchodů se stanovuje politicky, na základě toho, co lidi čekají a na co máme, a že vyměřovací formulky se tomu přizpůsobí, se v demokratickém státě smí dělat odtud až potud, a ÚS a soudy vůbec jsou tu od toho, aby nezavládl všeobecný pragmatismus podle hesla „co lidi čekají a na co máme“. Prý jsme vychováváni v pocitu, píše pan Weiss, že čím víc práv máme, tím je náš život kvalitnější a zajištěnější. Ve skutečnosti jsme daleko skromnější: chceme jen určité záruky k tomu, aby s námi různí syčáci nemohli podle hesla „co lidi čekají a na co máme“ zametat úplně podle své libosti. Člověk proti nim musí mít ve chvíli tísně možnost odvolání. Tím se liší demokracie od různých autokratických systémů, které, jak víme, se dovedou docela pěkně schovávat za „lidi“. Ústavní soud udělal to, co měl, upozornil na nedůslednost v zákoně a v rámci své kompetence stanovil, že má být napravena. Jak, to je problém těch, kteří se odvolávají na „lidi“ (dřív se říkalo „lid“, resp. „pracující lid“). Že jsou tu určité limity a že kvůli spravedlnosti není možné zbourat zeměkouli, je jasné. Ale taky není možné se na to předem vyčůraně vymlouvat. (Rozhodnutí ÚS nebude mít retroaktivní účinek a neplyne z něho, že by se měly měnit penze již vyměřené. Generální sekretář ÚS ovšem nevylučuje, že zde může vzniknout pro zákonodárce problém.). Penzijní reforma je ovšem problém nad problémy v jednom ohledu. Současné průběžné pojištění větší spravedlivost v důchodech velmi komplikuje. Nemohu se ale zbavit dojmu, že všechny formy spoluúčasti pojištěnců vyžadují takovou důvěru v (současný) stát, kterou na základě historických zkušeností z posledních sta let může u nás sotvakdo mít. Jako laik bych použil formulaci: jediná možnost je všechno honem vybrat a hned rozdělit, dokud to někdo neukradne. Překonat tuto nedůvěru bude nesmírně těžké.
Spor o kocoura Mikeše končí smírem, píší v LN. Zřejmě se organizace Roma Realia, která protestovala, polekala zuřivé reakce české veřejnosti a nesouhlasu dalších romských spolků (mám dojem že těch spolků je příliš moc na to, aby mohly být opravdu silné a aby je tedy někdo mohl brát vážně). Mně se ten smír zase až tak úplně nezdá. Pan Miko (předseda Roma Realia), který podal stížnost, to sice pořádně přepískl, to se společenstvím postiženým emancipační horečkou stává, ale že by tu nebyl jakýsi reálný problém, to bych si říci netroufl.
V rozhovoru s Danielem Kaiserem říká polský historik Andrzej Nowak mj., že Baracku Obamovi „se loni úspěšně podařilo urazit velkou většinu Poláků … tím, že svoje rozhodnutí odstoupit od protiraketového deštníku zveřejnil 17. září, v den 70. výročí sovětské agrese.“ Je mi líto, každý den je nějaké výročí. Rozhodnutí prezidenta Obamy je možné jistě kritizovat, ale věcně, a ne podle toho, v jaký den bylo proneseno. To dělají zamindrákovaní hlupáci, kteří, jakmile si někdo troufne udělat něco, co jim nejde pod nos, hledají záminku, proč se urazit. Ostatně, když už se chtějí urážet, mají Poláci věcně právo zlobit se na nás Čechy. Ten projekt jsme zhatili my, tím, že se drtivá většina českého obyvatelstva s populistickou rusofilní levicí v čele - a nikdo mi nevymluví, že za mohutné podpory z Moskvy, která neměla jen čistě spirituální charakter - proti části projektu (radaru v Brdech) postavila, takže premiér Topolánek se již připravenou smlouvu vůbec neodvážil parlamentu předložit (a 17. září to prosím nebylo, což na věci nic nemění). A bez radaru systém nemá smysl. Pan Nowak dále píše: „Dokud bude Rusko účelově vyzdvihovat zvláštní vztahy s Německem na úkor států mezi nimi, není narovnání mezi Moskvou a Varšavou možné. To je od pana Nowaka velmi pěkné, jen je třeba to doplnit: a pokud bude Varšava soustavně a drze provokovat Německo (demokratické, na rozdíl od Ruska), musí se smířit s tím, že každá německá vláda bude v pokušení dohodnout se přes jejich hlavy s Rusy.
Guvernér ČNB Zdeněk Tůma rezignoval na svou funkci skoro rok předtím, než mu vypršelo jeho druhé období. Považuje prý za rozumné, aby byl v příštím období mandát guvernéra časově oddělen od ostatních členů bankovní rady. Nehodlá se angažovat v politice, zvažuje spíš byznys nebo akademickou sféru. Práce v cizině „by mu nevadila“. Pokud to lze vykládat tak, že pan Tůma hodlá oddělit své příští působení od ČR, je to rozhodnutí racionální a pragmatické. Skoro bych řekl: blaze těm, kdo mají takovou možnost.
S tím volně souvisí to, co řekl Alexandr Vondra při prezentaci programu ODS: ČSSD jde prý jen o moc a usiluje vládnout společně s komunistickou stranou. Hodlá špiclovat lidi, organizovat odposlechy, trestat úspěšné či kriminalizovat své odpůrce a mlátit mladé lidi na koncertech. Představuje hrozbu pro svobodu. (Zaorálek s Paroubkem vzápětí protestovali a žádají omluvu). Na tom, co říká Vondra, něco je (pouze např. nechápu, proč si myslí, že hodlají mlátit mladé lidi jen na koncertech). To, s čím přijde ČSSD, nebude mít mnoho společného s komunistickou diktaturou. Právě proto to může být taky o hodně horší (např. poučenější, efektivnější). Jistě, může, nemusí (může to být taky o něco lepší než minulý režim, záleží na okolnostech). Ale bude to něco o dost jiného, než co jsme zažívali od listopadu 1989 do dneška. Právě proto bych byl rád, kdyby ti, kteří svou soustavnou a významnou účastí v aktivní politice od pádu starého režimu, a k nim pan Vondra patří, mocně přispěli k této potupné koncovce české polistopadové politiky, neskončili jako pan Tůma v nějaké vznešené britské nebo americké instituci, ale pěkně si to tu s námi užili.
A konečně třetí související věc: jak má ČSSD k tomu, aby se takhle uplatnila, blízko. Dnes byl zveřejněn průzkum STEM, pochází z první dekády dubna. Je ho třeba brát s jistou rezervou, STEM má k ČSSD velmi blízko. Ale jeho výsledky se dramaticky neliší od toho, s čím přišly ostatní agentury. ČSSD mírně posílila, ODS výrazněji oslabila. Posílila i TOP09 a Věci veřejné (od těch si ovšem nelze nic slibovat a navíc ztráty ODS nevyváží). Do PS by se už jen jako malý ocásek dostali lidovci. ČSSD by s podporou KSČM v zádech dala dohromady 104 hlasů, což jí bude k tomu, co chce provozovat, bohatě stačit (však on se v případě potřeby ještě někdo přidá). Paroubek je v pasti, malé strany nezíská, radují se v MfD. Podle tohoto průzkumu je nebude potřebovat. Zdá se, že kalkul děkabristů z ODS zatím nevyšel. Nepotvrdilo se, že Topolánek byl žába na prameni stranických preferencí a že jeho odstranění postačí. Na všechno další není už dost času. A odstranění předsedy strany na počátku volební kampaně (byl to vlastně první trumf), protože to zrovna technicky šlo (jeho kolegové měli plné kalhoty, že je táhne do záhuby, akce s „rozhovorem“ pro LUI byla zjevně naaranžovaná), nejspíš měla, jak dá rozum, sebevražednou povahu. Kdyby byl Topolánek setrval, asi by si moc nepomohli. Takhle to zatím vypadá, že si spíš uškodili. A na to, aby všechno napravili, mají velmi málo času. (O tom, jaký byl nebo nebyl podíl Hradních výšin na Sarajevském atentátu II. se jistě během času veřejnost doví více. Prezentaci ODS ukončil Ivan Mládek písní Jožin z bažin, která v poslední době prožila jakousi východoevropskou renesanci. Měl to být tentokrát nekrolog za Topolánka?)
Předseda Věcí Veřejných John začal usilovně přesvědčovat veřejnost, že se nechce ušpinit koaliční spoluprací. Nejen s ČSSD (k níž má po všech stránkách podezřele blízko), ale vůbec s nikým. „Pro nás je klíčové snížit korupci, zastavit zadlužování a provést důchodovou zdravotní reformu“. Je těžké představit si stranu, která by to nechtěla. Paroubek počítá ne snad s nějakou institucializovanou spoluprací s komunisty, ale s tzv. podporou „napříč spektrem“. Johnovy VV budou stranou, které se neušpiní žádnou koaliční spoluprací, jen budou v případě potřeby podporu „napříč spektrem“ poskytovat. Zase něco trochu nového.
Jiří Paroubek prohlásil, že volební prezentace ODS je „dílem z dílny Jaroslava Haška“. O „negativní kampani“ ČSSD vůči ODS platí totéž: narychlo vyrobené antireklamy týkající se Petra Nečase silně připomínají Haškovo angažmá v jakési volební kampani na Vinohradech, kde dělal, jak se dnes říká, PR zároveň sociálním demokratům i národním sociálům (obě strany bojovaly o tutéž parketu). Na jednom zdařilém plakátu byl předseda Národních sociálů Klofáč v anarchistickém širáku a s kulatou bombou v ruce a pod tím nápis: „zvolte mne a vyhodím celé Vinohrady do povětří“. Když se to ještě jenom trochu zestupidní, může to fungovat. Na lidi nezabírají vtipné obrázky ohledně ranního vstávání a návratu Elvise. Chtějí přímou a brutální dávku nenávisti. Je to jako s televizní reklamou. Když je vtipná (např. ta o tatínkovi, holčičce, kradení vánočního stromečku a kňourovi), story vás upoutá natolik, že si pořádně nevšimnete, čeho se vlastně reklama týká. Když je náležitě stupidní (viz různé ty personifikace hypoték), podstata věci vám neunikne.
Volební manažer ČSSD Tvrdík prý rozesílá zprávy o tom, že Miloš Zeman je tragikomickou postavou, jež se snaží vymoci účast v televizní debatě, přičemž každý přece ví, že má kolem čtyř procent. Ty čtyři procenta bych, být jím, nebral na lehkou váhu, mohou Paroubkovi dost chybět.
