Stačí se podívat na stránky světových novin, projít si internetové servery a všude dnes najdeme fotografie klečících a modlících se Poláků. Ať už na místě samotné nehody, nebo před rakví prezidenta.
Zpráva o smrti polské delegace se rozšířila po světě stejnou rychlostí, jako se lidé v Polsku rozeběhli do svých kostelů. I ti, kteří do chrámu možná už dávno zapomněli cestu, hledají na těchto místech útěchu. Ani si nedokážu představit, jak jinak a na kterém jiném místě bychom se mohli sejít, abychom společně přestáli tyto tragické chvíle. Víra, modlitba a kostel jsou pevnými součástmi života každého člověka v Polsku. Církev byla a je tu silně propojena s dennodenním životem.
Důkazem dennodenně opakované teorie je i Katyň. Tam nezahynuly jen tisíce polských důstojníků, přestavitelů polské inteligence, ale i stovky duchovních. Není ku podivu, že mezi 96 důležitými polskými cestujícími zahynulo i deset polských duchovních. Mimo jiné dva biskupové, hlavní polský vojenský kaplan i pravoslavný biskup Miron Chodakowski. Dále tu zahynul evangelický duchovní Adam Pilch a také osobní kaplan prezidenta Kaczyńského Roman Indrzejczyk, který ho doprovázel na všech cestách a denně sloužil mše v kapli prezidentského paláce.
Polská církev se vždy snažila sjednocovat národ a v nejhorších chvílích se národ skutečně sjednocoval v kostelích. Není náhodou, že první nezávislé odborové hnutí, u něhož stál vedle Lecha Wałęsy i Lech Kaczyński, se jmenovalo Solidarita. Ta patří mezi zásadní pojmy křesťanské víry. Od této hodnoty jsme se my, Poláci, za minulá léta bohužel dost vzdálili. Tak jak se názorově rozcházeli zakladatelé Solidarity, tak se rozštěpila celá polská politická a společenská scéna. Význam a hodnotu solidarity si s celou silou znovu uvědomujeme v posledních dnech.
Je zajímavé, jak tuto tragédii všichni společně prožíváme. Najednou jsme zase jeden národ. Za to uvědomění jsme bohužel zaplatili až příliš velkou cenu. Jako většina věřících Poláků jsem se ponořil do smutku, ale ne do zoufalství. Přišli jsme o prezidenta a další osobnosti, jež tvořily výkvět polského národa. Vlajky jsou staženy na půl žerdi, jako by sestoupily do hrobu. Ale jako věřící vím, že z hrobu vede cesta k životu, že po smrti přichází vzkříšení. Až zase tyto vlajky vystoupají vzhůru, věřím, že s nimi vstane z mrtvých i nová polská naděje v ještě krásnější budoucnost. Věřím, že Bůh požehná mé zemi a tuto tragédii v dobro promění. Věřím, že se z této bolesti dostaneme a nakonec nás posílí. Bez víry by to bylo hrozně těžké.
Zbigniew Czendlik
Autor je lanškrounský kněz polského původu
