Když Mirek Topolánek oznamoval na tiskové konferenci, že během několika dní skončí i ve funkci předsedy ODS, ani na okamžik nepřipustil, že by stranu mohl vést její první místopředseda David Vodrážka. Navzdory tomu, že by to bylo v souladu se stranickou hierarchií. Topolánek totiž má, ač se to mnohdy nezdá, zdravý rozum. A hlavně, ještě pořád to s ODS myslí (upřímně) dobře.
Celou dobu sice mluvil o zabránění dvoukolejnosti (volební lídr x předseda), ve skutečnosti však šlo jen o to, jak nesvěřit kormidlo nezkušenému, intelektuálně (jak se ukázalo v průběhu tvoření Vize 2020) slabšímu zástupci. Nečas v čele je pro ODS téměř určitě pozitivnější zpráva, než by byl Vodrážka, přestože sám Petr Nečas ještě před pár dny prohlásil, že odstoupí-li Topolánek, povede stranu právě první místopředseda. Topolánek tím sice dočasně „zachránil“ tvář ODS pro následující měsíce, možná tím ale do budoucna zasel jiný problém. Zpochybnil smysl funkce prvního místopředsedy, což napříště může uvnitř vedení strany zesílit boje, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost. Upřímně míněný krok, s okamžitým pozitivem a dlouhodobým problémem, to je pro odcházejícího Mirka Topolánka více než charakteristické, stejně jako to, že Davida Vodrážka do pozice prvního místopředsedy protlačil právě Topolánek.
Bylo to tak po celou dobu jeho panování občanským demokratům. Topolánek to vždycky myslel upřímně, vždycky chtěl dělat správné věci, reformy, které by posunuly Českou republiku dopředu. Když se stal předsedou ODS, měl obrovský potenciál nalákat voliče, které svým vyhraněným vystupováním odrazoval dnešní prezident Václav Klaus. Přitom ideje a názory Topolánek převzal právě od něj. A v podstatě v plném souladu s idejemi, které mu „otec zakladatel“ přenechal, vedl stranu až do té doby, než se stal premiérem.
Pak to začalo: souboj s hlavním tvůrcem programu ODS, Vlastimilem Tlustým, ale také s Alenou Páralovou a dalšími. Byli to lidé, kteří měli na mnoho věcí jiné názory než Topolánek, působili mu problémy, a proto se jich chtěl předseda zbavit. Ne snad proto, že by mu šlo primárně o funkci. Stručně řečeno, Topolánek nabyl přesvědčení, že mu prostě chtějí zabránit v konání dobra. A zdálo se, že na cestě k tomu dobru musí nejdříve odstranit tyto „překážky“. Jenže svými (spíše nešikovností způsobenými) boji se tak oslabil, že na konání dobra už mu nezbylo tolik síly. Při těchto bojích navíc poztrácel většinu programu ODS, čímž uvedl své vlastní řadové straníky ve zmatení. Podobně jako při obratu ve vztahu k Lisabonské smlouvě - obecněji k předávání pravomocí do Bruselu. Topolánek to myslel dobře. Lepší pozice Česka v EU se vyplatí, kompromisy aspoň něco přinesou. Kdybyste se ale teď zeptali členů ODS, jaký je postoj strany k Unii, zda budou napříště hlasovat pro další centralizaci, nebudou vědět. A ani nemohou. Nebudou ani vědět, jak je to s tou rovnou daní. Zda zůstane u jediné sazby daně z příjmu, či se pokusí dále se přiblížit k onomu konceptu, který nám slibovali před volbami v roce 2006. Topolánek svými kroky protkanými dobrým úmysly zanechal ve straně spoušť. Ztráta jednotících idejí a programu v největší pravicové straně se bude velmi špatně napravovat.
Jestliže bojoval s hlavními tvůrci někdejšího programu, čelo si naopak pomáhal udržet různými spojenectvími lidí, které chtěl dřív nebo později vystrnadit (Bém) nebo o kterých si nikdy nemyslel nic dobrého, ale jinou možnost neměl (kmotři a taky možná Ivan Langer?). Podobně jako v případě Davida Vodrážky, je jakoby nechtě vynesl vzhůru. Topolánek byl upřímně přesvědčen, že tato negativa dokáže převážit pozitivními reformami. Část z nich i prosadil. Po následujících parlamentních volbách z nich ale taky nemusí zůstat vůbec nic, jen rozvrácená ODS.
Mirek Topolánek může být posledním předsedou ODS, který to myslel upřímně (bez narážky na Stanislava Grosse). Na příštím kongresu se totiž může stát cokoliv, zájmové skupiny v ODS jsou už příliš silné. Příští předseda to bude mít ještě mnohem těžší, než to měl Topolánek. Pozornost také může vzbuzovat to, že za jeho koncem nestojí „dračí vejce“ Václava Klause, jak se obávali někteří, ale někdejší opory Mirka Topolánka Přemysl Sobotka a („neódeesák“) Alexandr Vondra. Pro prostořekého a neopatrného Topolánka je to vlastně typické.
