nahoru

V Timaru

JAN ZVELEBIL 18. dubna 2002 • 16:38

Rodačka z Uherského Hradiště Gabra Drgová (30) žila na Novém Zélandu dva roky. Prvních sedm měsíců pomáhala na ovčí farmě, pak pracovala v baru a učila angličtinu v malém městě na východním pobřeží jižního ostrova. "život tam nebyl jednoduchý," tvrdí, "ale klady převažovaly. Ať šlo o přírodu, nebo o lidi. Těžko se mi odtamtud vracelo a těžko se mi zůstává."

Foto
JAK NA TO

Pro Zéland mě nadchly kamarádky odtamtud. Potkala jsem je, když jsem se počátkem devadesátých let čirou náhodou ocitla na školení charitativní organizace Moral Re-Armament ve Švýcarsku. Pro tuhle charitu jsem pak rok pracovala v Anglii a rok v Austrálii. Tam už jsem odjela s plánem, že to bude jen zastávka, Nový Zéland mi připadal už jen o kousek dál.
Ve skutečnosti to bylo ještě tři a půl hodiny letu. Letenka nebyla nejlevnější a na zpáteční už mi nezbylo. Vlastně mi už nezbylo skoro na nic, během roku v Anglii nám charita dávala jen malé kapesné a v Austrálii se dělalo jen za byt a stravu. Po příletu na Nový Zéland mi z úspor zbylo všeho všudy tři sta novozélandských dolarů a jen cesta do hlavního města stála stovku.
Přes zmíněné kamarádky jsem se uchytila na farmě jednoho jejich známého. Přijela jsem na měsíc a zůstala sedm. Dokonce mi tam za práci i trochu platili. Jinak jsem ale objela farem víc, ale to bylo jen na pár dní, za trochu práce na oplátku. Je to tam úplně přirozené. "Bezva," řeknou, když večer přijedete na tip od známého. "Snídaně je v půl osmý. Jak dlouho se můžeš zdržet?" A ráno se stejnou samozřejmostí leží hned vedle snídaně seznam úkolů, které na vás během pobytu čekají. Tahle bezprostřednost mi vyhovovala.
Po sedmi měsících, kdy mi vypršelo prodloužené povolení k pobytu, jsem už mohla zůstat déle jen na pracovní povolení. Dostat ho je obtížné asi jako v Anglii. Pro legální práci musíte mít kvalifikaci a zaměstnavatel ještě musí prokazovat, že nemohl přijmout někoho místního. S diplomem z "pajdáku" jsem mohla zkusit jen výuku angličtiny. Češka, která bude na Novém Zélandu učit jejich mateřštinu? Připadala jsem si jako Mongol, který by přijel do Prahy vykládat češtinu. Ale nebylo zbytí. Z vysněné země jsem toho ještě moc neviděla. A taky jsem pořád neměla peníze na zpáteční letenku.

Foto
CO ZA TO

V městečku Timaru jsem učila v malé mezinárodní škole pro cizince, nebylo to ani na celý úvazek. Ale dostala jsem povolení. A o to šlo. Po večerech jsem si pak ještě přivydělávala za pultem v nedalekém baru. Jako plat se na Zélandu uvádí částka za hodinu, v měsících nikdo neuvažuje. Průměr je asi patnáct novozélandských dolarů. Učitelek si ale velmi považují a plat tomu odpovídal. Měla jsem dvacet čtyři dolary na hodinu. V baru to naopak bylo jen devět, ale tahle práce byla můj další splněný sen a hrozně mě bavila. Navíc, když se oba částečné úvazky sečetly, nebylo to vůbec špatné. Mohla jsem si pronajmout docela velký byt - za tři sta čtyřicet dolarů měsíčně - a bydlet v něm sama. Na rozdíl od tamějších vrstevníků. Ti většinou bydlí společně a na nájem se skládají.

DÁLKY ZBLÍZKA

V jazyce Maorů, kteří jsou dnes jen patnáctiprocentní menšinou, se Nový Zéland jmenuje Aotearoa - Země dlouhého bílého mraku. Hlavní město a tři čtvrtiny z necelých čtyř miliónů obyvatel sídlí na Severním ostrově. Jižní, kde jsem žila já, je přitom ten větší. Představte si zemi velikou jako dvě třetiny Británie, kde jedete krajinou třeba dvě hodiny a potkáte jediné auto. Oba ostrovy dohromady zabírají tak velkou plochu, že rozdíly teplot dosahují až patnácti stupňů. Zprávy o počasí v televizi vypadají tak, že vyjede mapa Nového Zélandu a údaje se hlásí postupně, podle měst.
Televizní vysílání je vůbec zvláštní. Takové venkovštější, jako ostatně všechno. Film vysílají jedinkrát týdně, v sobotu večer. A jinak pořád jen půlhodinové sitcomy. A pořady o vaření a zahradničení, občas nějaký dokument. Když někde dojde k vraždě nebo se pohřešuje dítě, ve zprávách tomu věnují prvních deset minut a v novinách je to na první straně. Než případ skončí, propírá se to zepředu dozadu. Palcové titulky, rozhovory s příbuznými... Jména obětí znám dodnes nazpaměť.
Spolu s britskou královnou jako formální hlavou země si Zéland ponechal i zvyk čepovat pivo bez pěny až po vrchol sklenice. A taky jezdit po silnicích vlevo. Bez auta je to tam nemožné, takže jsem se přizpůsobila, ale byly to nervy. Mimo jiné i proto, že Novozélanďané řídí strašně. Kromě alkoholu, kterého se řidiči moc neodříkají, za to asi může i způsob, jakým se - už od patnácti let! - vydávají řidičáky. Žádná autoškola neexistuje. Prostě přijdete, že už všechno umíte a chcete složit zkoušky. Kde jste se naučili jezdit? Pochopitelně na silnici. Lidi bez průkazů mohou jezdit kdekoli. Zákon pouze vyžaduje, aby měli na autě vylepené písmeno L - jako, že se to učí -, a vedle nich musí sedět někdo, komu je přes dvacet a má průkaz nejméně dva roky.

O ZVYCÍCH A LIDECH

Když jsem se před lety nadchla pro Zéland, nezpůsobily to jen snímky tamější přírody, zaujaly mě také Novozélanďanky, které mi je ukazovaly. Ty holky byly hrozně pohodové, vstřícné, se zájmem o lidi a pozitivním přístupem k životu. Po příjezdu jsem zjistila, že je to na Zélandu normální. Oproti nám jsou tam lidi ochotnější, upřímnější, víc se zajímají o člověka než o to, jak je oblečený (v šortkách se tam chodí i do kostela) a jaký má doma pořádek (před návštěvou tam nikdo neuklízí). Většinou se nemají o moc líp než my, ale rozhodně si nedělají takovou hlavu s kariérou a penězi. Dovedou nechat práci za dveřmi a relaxovat.
Po čem se mi občas zastesklo, to byla galantnost našich kluků. A jistá romantika, která u nás při dobývání vyvolené dívky pořád ještě existuje. Tam není zvykem ani pomoct holce s kufrem nebo ji pustit do dveří. Natož vzít ji třeba při procházce za ruku. Tamní hoši mají ve zvyku jít rychle na věc a tomu jsem se nedovedla přizpůsobit ani ve dvou případech, kdy se mi ti kluci docela líbili. Místní holky, jichž bylo v Timaru výrazně víc než kluků, jsem někdy trochu litovala. Své idoly si musely až nedůstojně předcházet. Dokonce za ně platily i v baru. Nad tím jsem dost dlouho kroutila hlavou. Stejně jako nad počtem svobodných matek. Podle statistiky je jich třetina.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Chyběly mi domácí vánoce. Nazdobené, pokorné, intimní. Tam je to jeden velký mejdan. Pořád se někde rožní maso a pije se spousta piva. Co ostatně jiného, když je třicet stupňů ve stínu.
Naučila jsem se učit angličtinu anglicky. Nepomáhat si při výkladu češtinou. Zpočátku to drhlo, z Čech jsem byla zvyklá pomoci si při vysvětlování mateřštinou, ale tam jsem učila samé Asiaty, hlavně Japonce, Thajce a Číňany. Některým jsem zpočátku nerozuměla, ani když něco řekli správně. Ale chytila jsem se a byla to fantastická zkušenost.

TIP

Chraňte se před slunkem. Hned po příjezdu jsem viděla dokument o tom, co dovede, a pohled na ty obrovské nádory nezapomenu do smrti. Většina Novozélanďanů se před sluncem až úzkostlivě chrání, a přesto je síla slunečních paprsků znát na každém. Vypadají o dost starší, než jsou, ve dvaceti třeba na pětatřicet.
Neztrácejte moc času na Severním ostrově. Jižní je méně civilizovaný a je tam víc přírodních krás, od ledovců až po krásné fjordy na západním pobřeží.

JAN ZVELEBIL


Kurzy měn
25,290
20,530
28,550
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře