nahoru

OSN je odpovědná za masakr

MILAN NIČ 18. dubna 2002 • 14:50

Nizozemský institut pro válečnou dokumentaci vydal minulý týden zprávu o zřejmě největším evropském masakru od konce druhé světové války, který se v červnu 1995 odehrál v bosenském městečku Srebrenica. Jeho závěry potvrdily ta nejhorší podezření.

Foto
Srebrenica byla v roce 1995 jako muslimská enkláva obklíčená bosenskosrbskou armádou prohlášena za bezpečnou zónu OSN. Představitelé světové organizace a vlády v Paříži a Londýně, které tehdy ovládaly evropskou politiku vůči Jugoslávii, se domnívali, že tak v závěru války zastaví úsilí radikálního vedení bosenských Srbů o změnu hranic. Připojení souvislých etnicky vyčištěných území Bosny a Hercegoviny k srbskému státu překážely už jen poslední muslimské enklávy (Bihać, Žepa, Goražde a Srebrenica) a rozdělené Sarajevo. Ochranu nad nimi formálně převzala OSN, jenže ve skutečnosti je neměl kdo bránit. Ano, byla tu hrozba leteckých útoků NATO, ale některé vlivné západní země - zejména Francie - byly proti jejímu naplnění. Na jaře 1995 se něco takového zřejmě příčilo pacifistickému založení a naivním představám části evropských politiků o světě po konci studené války.
Do Srebrenice, ukryté v hlubokém horském údolí, se stáhlo muslimské obyvatelstvo ze širokého okolí. Dál nebylo kam ustoupit. Bosenskosrbské jednotky generála Mladiće sevřely město do kleští a nizozemský oddíl modrých přileb OSN ho vydal bez nejmenšího odporu. Následoval masakr sedmi a půl tisíce muslimských mužů a chlapců.

Foto
ZÁCHRANA BYLA MOŽNÁ

Zpráva Institutu pro válečnou dokumentaci uvádí, že velitel nizozemského oddílu den před útokem odmítl návrh generála Mladiće na dobrovolnou evakuaci všech Muslimů ze Srebrenice. Jak se zanedlouho ukázalo, fakticky tím zabránil jejich záchraně. Na jeho obhajobu je ale třeba říct, že od hlavního velení modrých přileb nedostal ani v tomto případě jasné instrukce. Spoluodpovědnost tak padá i na hlavního velitele, francouzského generála Bernarda Janviera, jenž navíc v kritickém okamžiku odmítl žádost nizozemského velícího důstojníka o letecké útoky NATO. Ty zřejmě mohly Mladićovu armádu zastavit.
Podle zprávy nebyly popravy srebrenických mužů a chlapců předem plánovány. Šlo spíš o spontánní "akt pomsty, který se vymkl kontrole". Rozsah a průběh vraždění na druhou stranu potvrdily, že k němu došlo rychle a organizovaně. Vojáci postupovali podle rozkazů shora, místa poprav byla pečlivě vybrána a doprava koordinována. Hlavním hybatelem zvěrstev byl tak jako v jiných případech vrchní velitel bosenskosrbské armády generál Ratko Mladić. Autoři zprávy naopak tvrdí, že brutální akce v Srebrenici nebyla nijak konzultována s politickým vedením bosenských Srbů v čele s Radovanem Karadžićem ani se srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem. To může přispět k jejich obhajobě před haagským tribunálem OSN.

NÁRODNÍ TRAUMA

Dokument se také zabývá odpovědností tehdejší nizozemské vlády. Ta poslala své vojáky do Bosny na nejasnou misi, bez potřebného výcviku a nutných zpravodajských informací. Odmítla dokonce pomoc americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), která nabízela zavedení odposlechů telefonických hovorů bosenskosrbských generálů v oblasti Srebrenice.
Kritici v Nizozemsku již dříve zdůrazňovali, že vojáci jiných národů - například Britové - by se dobrovolně nestáhli, naopak postavili by se Mladićovi na odpor. Americký specialista na mírové operace John Clark s tím nesouhlasí: "Šlo o operaci k prosazení míru - peace enforcement -, avšak OSN při ní uplatnila pravidla pro operaci na udržování míru - peace keeping. V tom je samozřejmě podstatný rozdíl."
Přesto se spoluodpovědnost důstojníků a vojáků špatně vyzbrojeného dvousetčlenného kontingentu modrých přileb a v širším smyslu inizozemských politiků za masakr v Srebrenici stala pro tuto tolerantní západoevropskou zemi traumatem. Dion van den Berg, jenž vedl neoficiální vyšetřování pro Mezicírkevní mírovou radu, tvrdí, že Srebrenica otřásla vžitým obrazem Holanďanů o sobě samých. "Hlavně proto, že sami sebe považujeme za tradičního hlasatele lidských práv a zásad mezinárodního práva."

EVROPSKÉ VELMOCI MINULOST NEZAJÍMÁ

Avšak Nizozemsko se - byť po ostrých debatách a veřejném tlaku - dokázalo podívat pravdě do očí. To nelze říci o jiných státech, zejména Francii a Velké Británii. Možná jim v tom brání pověstná velmocenská hrdost nebo obava z jejich slábnoucí role ve světové politice. A tak se až dosud snažily tyto tradiční evropské mocnosti vše zamést pod koberec. Francouzský generál Janvier byl obžalován, že se v květnu 1995 - tedy měsíc před masakrem v Srebrenici - tajně domluvil s bosenskými Srby na propuštění uvězněných vojáků OSN výměnou za slib, že nevydá rozkaz k leteckým útokům na obranu bezpečnostních zón, soud ho ale osvobodil. Ve slepé uličce nerozhodné, naivní a farizejské politiky evropských velmocí, kterou uplatňovaly během války v bývalé Jugoslávii, tak nakonec skončil jen malý oddíl nizozemských vojáků. Je to smutné, ale i o tom je (nebo byla?) evropská integrace.

AUTOR JE REDAKTOREM SLOVENSKÉHO VYSÍLÁNÍ RÁDIA SVOBODNÁ EVROPA

MILAN NIČ


Kurzy měn
25,330
20,550
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře