nahoru

Novokřtěnci v Münsteru

Vít Vlnas 18. dubna 2002 • 14:44

Každá historická příručka nás poučí, že novokřtěnci čili křtěnci nebo též anabaptisté bylo původně hanlivé přízvisko radikálních heretiků (česky kacířů), kteří sice vyšli z ovzduší náboženské reformace 16. století, avšak Zwingli, Luther i Kalvín se jich velice rychle zřekli. Název pochází od nejnápadnějšího znaku jejich víry, totiž od křtu udělovaného pouze dospělým. Podle mínění katolických i reformovaných teologů šlo samozřejmě o smrtelný hřích, jímž se anabaptisté zříkali možnosti spasení.

JINÉ ČTENÍ

Od chvíle, kdy se skupinky sektářů poprvé zformovaly v polovině dvacátých let 16. století na území jižního Německa a Švýcarska, byli novokřtěnci pronásledováni, vyháněni, zavíráni, stínáni, věšeni, upalováni a topeni bez ohledu na náboženskou příslušnost svých soudců a katů. Jen málo měst a zemí (například předbělohorská Morava) jim bylo schopno a ochotno poskytnout azyl.

NEBE NA ZEMI

Přitom to byli vesměs lidé mírumilovní a spravedliví. Hlásali však myšlenky,jež byly pro jakýkoliv společenský systém těžko přijatelné: sociální rovnost, zrušení soukromého majetku, návrat k ideálním časům prvotní církve, zbytečnost a bezbožnost veškerých světských úřadů - zkrátka vše, co už staletí před nimi náleželo do ideového arzenálu středověkých chiliastů, radikální české husity nevyjímaje. Vzhledem k pronásledování, jemuž byli vystaveni, nevytvořili anabaptisté nikdy jednotnou církev a sdružovali se do tajných skupinek vedených jednotlivými charismatickými kazateli. Mezi těmito novokřtěneckými "biskupy" na sebe od sklonku dvacátých let 16. století stále častěji upozorňoval štrasburský blouznivec Melchior Hofmann. Hlásal, že už záhy, totiž na sklonku roku 1533, sestoupí na zem Antikrist. Po strašném boji bude přemožen a Kristovi proroci nastolí ve Štrasburku, tomto Novém Jeruzalémě, království Boží na zemi. To se stane základem vytoužené říše věčného míru.
Apokalypsa se nekonala. Roku 1533 se místo očekávaného Antikrista objevili jen městští biřici a odvedli bývalého kožešníka Melchiora Hofmanna do štrasburského vězení. A však "melchiorité", radikální spirituálové odkojení jeho učením, kázali dál. Na místě uvězněného proroka rázem povstal nový věštec, občanským jménem Jan Matthys, pekař z Haarlemu. Také on tvrdil, že je třeba urychleně vybudovat království svatých, v němž se vyvolení novokřtěnci budou moci úspěšně ubránit náporu bezbožníků. Městem, kde tato světová říše vezme svůj počátek, však už nebude nevděčný alsaský Štrasburk, nýbrž vestfálský Münster.
Proč právě Münster? Stručně řečeno proto, že v žádném jiném městě v oblasti dolního Rýna nebyly pro novokřtěnce tak příznivé podmínky jako právě zde. Kazatel Bernhard Rothmann tu uskutečnil za pomoci městského patriciátu a cechů svéráznou formu radikální reformace. Když se ve městě na přelomu let 1533 a 1534 objevil prorok Matthys se svými ovečkami, nalezl skvěle připravenou půdu pro uskutečnění vlastních vizí. V Münsteru vznikla během pár týdnů silná novokřtěnecká obec, která již v únoru 1534 převzala do svých rukou radnici. Další události získaly rychlý spád.

APOKALYPSA V TEORII A V PRAXI

Ze široké oblasti dolního Německa a Nizozemí rázem zamířily k Münsteru proudy novokřtěnců. Všichni chtěli být ve vyvoleném městě ještě před velikonocemi, na něž stanovil Jan Matthys alternativní konec světa a záhubu všech bezbožných. Zákonná vrchnost, reprezentovaná münsterským knížetem biskupem Franzem von Waldeckem, se samozřejmě s tímto vývojem událostí nehodlala smířit. Město brzy oblehly oddíly lancknechtů, ukázalo se však, že Münster má velice pevné hradby a mírumilovní anabaptisté umějí skvěle zacházet se zbraněmi. Obléhání nakonec trvalo takřka půldruhého roku.
Na Velikonoční neděli roku 1534 vyjel prorok Matthys s hloučkem věrných z brány ven, vstříc očekávanému příchodu Kristovu. Biskupovi žoldnéři ho pochopitelně ihned usmrtili a jeho hlavu nabodli na kůl. Nový omyl v předpovědi o konci světa kupodivu nijak nesnížil odhodlání vyvoleného lidu. Na Matthysovo místo okamžitě nastoupil charismatický prorok Jan z Leydenu, původním povoláním hospodský,krejčí a potulný herec. Vláda nad městem přešla do rukou nevolené a nesesaditelné rady dvanácti starších. O necelého půl roku později, v září 1534, Jan toto grémium odvolal a sám se prohlásil králem "nového Sionu", panovníkem předurčeným vládnout celému světu. Není třeba zdůrazňovat, že asketické zákony,které vyhlašoval pro druhé, nepovažoval král Jan za závazné pro svou osobu a pro okruh nejbližších dvořanů. Bizarní rituály a stále fantastičtější proroctví držely Leydenovu vládu u moci až do hořkého konce. Stupňující se teror,založený na nelítostné "starozákonní" spravedlnosti, nesl své plody.V červnu roku 1535 padlo zcela vyhladovělé město zradou vlastních obyvatel do rukou biskupa Waldecka. Svérázný komunismus münsterských novokřtěnců pochopitelně vzrušoval fantazii současníků i potomků. Hned po svém nástupu provedli anabaptisté v bohatém biskupském městě důslednou obrazoboreckou "očistu" všech kostelů. Soukromé vlastnictví bylo prohlášeno za zrušené. Všichni obyvatelé museli pod trestem smrti odevzdat peníze a předměty ze vzácných kovů. Zakázán byl veškerý luxus, světské marnosti, zábavy a hry,dokonce i knihy s výjimkou bible. Peněžní hospodářství nadále neexistovalo: výrobci odevzdávali své produkty zdarma komuně a komuna jim na oplátku přidělovala, co potřebovali.
Největší proslulost zajistilo sionskému království zavedení mnohoženství po vzoru starozákonních patriarchů. Dívkám, vdovám, ba i bývalým řeholnicím Jan z Leydenu sdělil, že se mohou vdát, za koho chtějí, bez ohledu na to, zda je jejich vyvolený již jednou či vícekrát ženatý.Samotnému králi nebylo možné vyčítat, že by svá slova nenaplnil skutky: před koncem münsterského království se počet jeho legitimních partnerek rozrostl na šestnáct. "Místodržící" Bernd Knipperdolling se mohl pyšnit dokonce sedmnáctičlenným harémem, zatímco pilný ideologický pracovník Rothmann se spokojil s devíti manželkami.

DRUHÝ ŽIVOT PŘÍBĚHU

Je málo historií, které by se tak často vracely na stránky krásné literatury, na divadelní jeviště a samozřejmě i na výpravná historická plátna jako tato epizoda z dějin německé reformace. Málokdo už by si dnes vzpomněl na fanatickou náboženskou sektu a její krátké světské panování ve městě Münsteru, kdyby se do tohoto příběhu znovu a naléhavě neprolínaly problémy důvěrně známé z naší vlastní zkušenosti: otázky tolerance a násilí, fenomén komunismu a totalitárních režimů vůbec, náboženský extremismus a fundamentalismus. Snad každá generace historiků a umělců si v posledních dvou stoletích nalezla k münsterským novokřtěncům zvláštní vztah, přičemž tento poměr se zakládal jak na osobních prožitcích, tak na proměnách společně sdíleného povědomí o dějinách. Svérázný stát vestfálských sektářů dodnes ožívá například v Meyerbeerově opeře Prorok (1849), romantický nádech obestírá tutéž látku ve Strážcích koruny z pera Achima von Arnima, nelítostná ironie pak prostupuje hořkou komedii Friedricha Dürrenmatta Novokřtěnci z roku 1967. Nedokončené drama na stejné téma vytvořil slavný Gerhart Hauptmann, již dávno před ním ale táhli münsterští kacíři vítězně německými jevišti ve hře z pera Goethova švagra Christiana Vulpia (který byl mimochodem komerčně mnohem úspěšnější nežli autor Fausta). A to zmiňujeme pouze jména slavná a nejslavnější; desítky "novokřtěneckých" autorů upadly během staletí v zapomenutí tak dokonalé, že je literární vědci musí křísit k životu bezmála archeologickými metodami.

KRÁL SIONSKÝ

V posledních desetiletích 19. století znali středoevropští vzdělanci historii münsterských novokřtěnců především ze stránek monumentálního novoromantického eposu Král sionský (1868). Jeho autorem byl tehdy slavný rakouský básník Robert Hamerling (1830-1889), který vtiskl celému příběhu nový smysl. Hamerlinga naprosto nezajímaly teologické aspekty anabaptistického hnutí a byl mu na hony vzdálen bizarní mikrokosmos středověkého města, zmítaného mesianistickým nadšením a obklíčeného neprostupným prstencem nepřátelského ležení. Módní poeta vídeňských neorenesančních salónů, mistr světelných efektů a perlivých metafor hned v prvním zpěvu vypráví, jak musel "namočit štětec do chladných barev severu". Avšak zvonivý klasický hexametr,sofistikované milostné zápletky a žhavý dech "vestfálských" nocí, to vše jasně ukazuje, že Král sionský zůstal dítětem básnického jihu.
Děj Hamerlingovy velebásně (do češtiny ji mimochodem přeložila Eliška Krásnohorská) sleduje historické reálie pouze v detailech. Hlavní důraz je zde kladen na příběh sionského království jako nenaplněného snu o ideální říši lásky,spravedlnosti a míru. Jan z Leydenu není v básníkově podání tak jako u předchozích autorů ani klinickým šílencem, ani bezostyšným demagogem. Hamerling přivádí na scénu naopak ryzího idealistu, zmítaného rozpory mezi povinnostmi vůči společnosti, náboženskou vírou a osobními city.Interpreti, kteří porovnávali titulní postavu eposu s historickým králem sionským, shodně konstatují, že v hlavním hrdinovi zobrazil autor sám sebe.
Především tato skutečnost učinila z Krále sionského kulturní událost (spíše ovšem ve Vídni než v Německu) a zahájila novou epochu vývoje literární adaptace novokřtěneckého tématu. Popisné historické obrazy natrvalo ustoupily psychologickým podobenstvím, která v říši novokřtěnců spatřovala metaforu pro zápasy a rozpory moderního světa.

ZBLÁZNĚNÉ KLUBKO MOUČNÝCH ČERVŮ

V lednu 1887 zapůsobila na pražskou kulturní veřejnost jako zjevení výstava malíře a kreslíře Hanuše Schwaigera. Jindřichohradecký rodák tehdy působil hlavně ve Vídni a nebyl dosud v Čechách příliš známý. Pouze zasvěcení věděli, že tenhle mladík je uznávaným žákem slavného Hanse Makarta a že jeho obraz Novokřtěnci v Münsteru, který nyní fascinoval pražské diváky, si získal již předtím obdiv znalců umění v Mnichově. Proslulý malíř Franz von Lenbach měl tehdy uznale prohlásit, že je to "zblázněné klubko moučných červů" a že Schwaiger to v budoucnu někam dotáhne. Výtvarný kritik Vilém Weitenweber napsal: "Kdyby Schwaiger za celý svůj život nenamaloval více než Novokřtěnce v Münsteru, byl by historik českého umění povinen učiniti o něm velice čestnou zmínku, a kdyby celá jeho výstava neobsahovala nic jiného než jediné toto dílo s náležitými k němu studiemi, byla by dosti zajímava pro každého, kdo dovede uměleckou činnosť ceniti bez obvyklé šablony."
Schwaigerovi Novokřtěnci, kteří se stali kdysi pražskou senzací a poutají zájem diváků dodnes, samozřejmě vycházejí námětově z Hamerlingova eposu. Nejsou však ani zdaleka pouhou ilustrací slavné básně, nýbrž jdou za ni a domýšlejí některé její aspekty do větší hloubky.Základní kompoziční myšlenku malíř nalezl na obrazech Pietra Brueghela st., které znal z vídeňské galerie. Vedle charakteristické nadhledové perspektivy odtud převzal i důmyslnou režii davové scény,v níž je ústřední výjev jakoby skryt, odsunut na okraj kompozice, ale přesto dostatečně zdůrazněn. Schwaiger zvýraznil spektakulární ráz příběhu anabaptistů, který ostatně dramatická literatura od počátku pojímala jako "divadlo na divadle". Nejvyšší představitelé sionského království tu hrají trapnou a nedůstojnou komedii před tváří lidu. Ústřední scéna, jež se odehrává kolem trůnu "nového krále Davida", představuje roztržku mezi Janem z Leydenu a jeho místodržícím Berndem Knipperdollingem. Je to motiv,který známe i z historických pramenů.
Hanuš Schwaiger zasadil spor o trůn do souvislosti tristní situace v hladovějícím obleženém městě těsně před pádem anabaptistického království. Toto originální pojetí umožnilo autorovi ukázat formou dramatické zkratky jak genezi sionské tragédie, tak i její vyústění. Ironický komentář o "dni rovnosti a bratrství", kterým malíř označil jednu z variant díla (kompozice existovala původně ve čtyřech verzích), platí Schwaigerově vlastní době. Době, v níž se z rovnosti stává pusté egalitářství a bratrství se mění v bratrovražedný boj. O třetím z ideálů Velké revoluce, o svobodě, tu už nemůže být ani řeči.
Identifikace historických postav na obraze není složitá. Jan z Leydenu se pokouší přimět Bernda Knipperdollinga, aby vstal z trůnu, u jehož paty jasně rozeznáváme kazatele Rothmanna. Proslulé mnohoženství münsterských sektářů naznačuje radniční lodžie zaplněná královými manželkami. Jana z Leydenu doprovázejí dvě pážata, nesoucí na poduškách meč a knihu (Starý zákon). Žoldnéři, kteří vcházejí v sevřených řadách na náměstí, tvoří součást královské družiny.Ze zdánlivě chaotického davu, zaplavujícího dlažbu náměstí, při bližším pohledu jasně vystupují charakteristické skupiny a jednotlivé postavy. Ztělesňují veškeré negativní stereotypy,tradičně spojované s münsterskou komunitou. Nalezneme zde až didaktické odkazy na anarchii a rozvrat právního pořádku (motiv ničení městských knih a dalších úředních dokumentů), na obrazoborectví a svatokrádeže i na herezi a chiliasmus (blázen s holubicí Ducha svatého, což je současně narážka na Knipperdollingovo falešné vizionářství). Skupinka vpravo od kašny je obžalobou mnohoženství: muž zavrhl svou původní monogamní manželku i s dítětem a nahradil ji v souladu se zákony sionského království několika mladšími partnerkami. Také ostatní dílčí výjevy ilustrují jednotlivé fáze mravního rozvratu münsterské teokratické říše.

KRÁL A MALÍŘ

Schwaigerovo pojetí tématu Jana z Leydenu nelze odvodit pouze z literárního předobrazu, jímž byla Hamerlingova báseň. Zpětné sledování výtvarné tradice dovedlo umělce k proslulému portrétu sionského krále od renesančního rytce Heinricha Aldegrevera. V obecnější rovině lze tuto podobiznu interpretovat i jako podobenství o nestálosti štěstí a marnosti pozemské slávy.
O tom, že Hanuše Schwaigera Leydenův příběh počátkem osmdesátých let 19. století opravdu zaujal, svědčí nejlépe autoportrétní kresba z roku 1882. Malíř tu zachytil sám sebe jako nešťastného krále sionského. Detaily renesančního šatu věrně napodobují ústroj muže z Aldegreverovy podobizny. Kolem krku si umělec dokonce "pověsil" nejslavnější šperk vládce novokřtěnců, zlatý královský řetěz s říšským jablkem protnutým dvěma meči, symboly světské a duchovní vlády. Sebeztotožnění s Janem z Leydenu je logickým předstupněm začlenění tvůrcova autoportrétu do obou velkých verzí Novo křtěnců. Scéna, na níž malíř v davu anabaptistů tančí se Smrtí, která mu nastavuje zrcadlo, představuje další variaci na motiv vzájemné podobnosti umělce s divadelním králem, apokalyptickým vládcem nového Sionu. Stylizace Schwaigera do postavy krysaře tu nalézá osobitý významový protějšek.
Rozsáhlý epický aparát obrazu, jeho výpravné historizující kulisy,vnějškové atributy Hamerlingovy básně i rafinované citace starších výtvarných děl - to vše snad tvoří pouhé pozadí pro ironickou vizi umělce jako jednotlivce, který se (sám herec hrající herce) handrkuje o divadelní trůn a tančí v náruči smrti tváří v tvář netečnému davu, propadlému mravní i fyzické záhubě.

AUTOR PRACUJE V NÁRODNÍ GALERII

PŘÍŠTĚ: WOODY ALLEN - JINÁ ŽENA

Vít Vlnas


Kurzy měn
25,300
20,490
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře