nahoru

Krátká perská pohádka

Jaromír Červenka 18. dubna 2002 • 14:14

Zachrastění klíčů, vrata jsou najednou dokořán a v nich stojí urostlý důstojník íránské armády. V perfektně padnoucím stejnokroji a s botami vyleštěnými do podoby zrcadla. Rovnýma nohama jsem se ocitl v moderní perské pohádce.

Foto
RIJÁLY A KLID

Sotva jsem se přehoupl přes kopec a místním příhraničním taxíkem dorazil do městečka Maku, začal opravdový kolotoč.
Právě tady jsou totiž v provozu neoficiální směnárny - lépe řečeno, neoficiální íránské finanční trhy.
Jakmile taxikář zabrzdí před jednou z mnoha zdejších čajoven, tedy směnáren, vyrojí se ven hlouček veksláků a vtáhne mě dovnitř, do šeré místnosti stíněné žaluziemi. Naráz promluví alespoň desítka kalkulaček. Kurs na všech displejích je ale naprosto stejný. A proti oficiálnímu kursu také víc než výhodný. Minimálně o celou polovinu.
Nejvyšší bankovkou v Íránské islámské republice je desetitisícirijálovka, rovnající se asi dvěma a půl dolaru. A tak můj vekslák vytáhl s profesionálním úsměvem desítky svazků přepáskovaných bankovek a zaplnil jimi skoro celý stůl. Žádné podrazy se ovšem nekonají. Je jenom na mně, kolik si chci vyměnit. Když se pak omámen a s kapsami nadutými hromadou peněz vypotácím do prudkého slunce, mám dojem, že jsem si právě zahrál jednu z hlavních rolí v nejnovějším íránském filmu Rijály a klid.

Foto
BENZÍN SKORO ZADARMO

Írán je v podstatě ostrovem plovoucím v moři ropy a zemního plynu. Ropná ložiska patří k největším na světě, odhadují se asi na jedenáct miliard tun. A tak je přirozené, že ropné produkty tu jsou k dostání za ceny víc než směšné. Podle toho taky vypadá zdejší ovzduší. Zvlášť je to poznat na městských autobusových nádražích. Benzín i nafta se prodávají za dvě až tři koruny za litr, a tak je pro dopravce nerentabilní vypínat motor, dojedou-li na místo určení. Nejpozději za hodinku přece v cestě pokračují.
Motor spokojeně bručí, výfuk vyfukuje kvanta zplodin a v dusivých oblacích černého dýmu mi palubní stevard vyhledal sedadlo. Poté všechny včetně mě pro jistotu několikrát přesadil a nakonec, těsně před odjezdem, přišel správný čas na orientální tradici, která se opakuje znovu a znovu, na každé důležitější zastávce. Je jí kolektivní polévání kolínskou vodou. Ruce a obličej voní všem cestujícím bez rozdílu - taková je íránská demokracie.

NAHÉ MEŠITY A ČÁDORY

Mešity se v Íránu stavějí prakticky nepřetržitě a všude. Ve městech i na vesnicích, na samotách i mezi íránskými paneláky. Používá se ale už moderní technologie - skelet z valeného a pnutého betonu a navrch přijdou tradiční dlaždice. Na ty se ovšem čeká, často i několik měsíců. A tak tu nahé betonové mešity stojí jen tak, jak je člověk stvořil, a šedivějí a šedivějí.
Foto
Ale nejen modlitbou je živ obyvatel Íránu. Pořád ještě platí, že většina žen chodí na veřejnosti zahalena v tmavém čádoru a svůj čas dělí mezi starost o domácnost a děti, nákupy na bazaru a nezbytné návštěvy mešity. Je ale také pravda, že mnoho mladých žen ve městě už skoro neví, jak vlastně opravdový čádor vypadá. Vystavují na odiv svou krásu a s ženskou rafinovaností k tomu využívají - krom barviček a malovátek - i těch několika více než ležérně oblečených kousků tradičního íránského oděvu.
Po téhle zkušenosti už pro mě není překvapením, že výkladní skříně v centrech měst jsou plné módního zboží - všech těch botiček, sáček, svetříků, šátků a samozřejmě také šperků. A kolem mě se před těmi nasvícenými výklady v pomalu houstnoucím íránském soumraku míhá a tlačí stále více zvědavých, a hlavně dychtivých čádorů.

ČAS, KTERÝ SE NEPOČÍTÁ

Celý islámský svět je doslova prošpikován čajovnami všeho druhu. Čajovnami různé úrovně, od honosných, a tudíž pokrytých od podlahy po strop drahými koberci, po špeluňky, kam vkročit znamená pokoušet se o lov hned několika bobříků najednou.
Do čajovny se nikdy nechodí na "pět minut". Nikdo tu nekřičí a nevedou se zde žádné hlasité hádky. Lidé tu v klidu sedí, pomalu usrkávají svůj "čáj", klábosí anebo jen tak hledí do prázdna. Íránské čajovny patří určitě k těm lepším. Výběrem čajů, tradičními sladkostmi, čistotou, pohodlím, a jak jinak, všudypřítomnou vodní dýmkou. Říká se, že čas strávený nad vodní dýmkou se nepočítá. A tak jich správný Íránec vykouří během dne i šest či sedm.

Foto
HLAVNÍ MĚSTO SMOGU

První, co z Teheránu uvidíte - pokud se vám ovšem podaří rozehnat rukama smogový závoj -, je obří hrouda betonu se spoustou prosklených dveří. Teheránský terminál, hlavní autobusové nádraží. Po zastávce v Tabrízu a dalších malých městech, jež jsem cestou míjel, je tady najednou všechno až příliš veliké a hlučné. A čím víc se blížím do centra, smogu i rámusu jen přibývá.
Ohavná architektura lemující pouliční dopravou přecpané bulváry je většinou výsledkem rychlé dostavby po skončení irácko-íránského konfliktu (1980-1988). Tehdy v obou válčících metropolích - Teheránu i Bagdádu - nezůstal po bombardování kámen na kameni. Ale ne vždycky vládla nenávist mezi dvěma asijskými obry. Byly časy, kdy Saddám Husajn osobně věnoval imámu Chomejnímu dar nad jiné vzácný - pozlacený samopal značky Kalašnikov. Dodnes je k vidění ve velkém vojenském muzeu v horách nad Teheránem.
Ale i v mnohamiliónovém hlavním městě smogu lze nalézt pár původních částí. Jednou z nich je Bázár-e Tehran, snad nejrozsáhlejší kryté tržiště, jaké jsem kdy spatřil. Je to vlastně celá jedna čtvrť umně skrytá v obrovském bloku. Labyrint plný chodeb, uliček, zákoutí a dvorků. Že se na bazaru prodává i kupuje snad všechno, co na světě existuje, není potřeba zvlášť zdůrazňovat. Ale vládne tu naplno i islámská pohostinnost. Nabídky na čaj se jen hrnou. A těžko se odmítá. Jenže tři desítky čajů a deset obědů za jediný den, to by nezvládl ani český Otesánek.

Foto
ČARODĚJNÝ POLYGLOT

Na jih od Teheránu leží jedna z bývalých metro polí perské říše. Údajně nejkrásnější íránské město - Isfahán. Jen počet mešit přesahuje v tomhle kouzelném městě dvě stovky. K tomu připočtěte ještě pár desítek náboženských škol - medres.
Uprostřed Isfahánu se nachází také pozoruhodné náměstí. Emäm Khomeiní se jmenuje. Svou velikostí - 550x180m - je prý po pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) druhým největším na světě. Ale protože jsem měl to štěstí a mohl se procházet na obou místech, tvrdím: Emäm Khomeiní je mnohem krásnější. Náměstí i jeho široké okolí jsou pořád plné místních lidí. Jen před poledním horkem se všichni ukryjí do stínu podloubí. Sotvaže se však přiblíží večer, trávníky kolem fontán se znovu zaplní koberci, na kterých se jí, pije a vypráví. Sedávají tu celé rodiny, mnohdy i několik generací najednou. A znovu přichází pozvání za pozváním, jako by tenhle večer měl být nekonečný. Teprve hluboko po půlnoci zmizí z náměstí bryčky tažené koňmi a lidé se začnou pomalu rozcházet. Právě tady, v Isfahánu, jsem se nad konvicí čaje seznámil s mladým Íráncem, básníkem a polyglotem. Napsal pro mne, rovnou u miniaturního stolečku, surrealistickou báseň v češtině. Krásnou a gramaticky skoro bezchybnou. Přestože se prý učí česky - jen tak podomácku - necelé tři týdny. Kouzlo je prostě kouzlo. Stejně jako je dozajista pravda, že koberce z isfahánského bazaru samy od sebe létají.
Vůbec se tu dějí divné věci. Další lekci jsem utržil před vchodem do mešity v Šírázu, městě básníků. Prodavač uměleckých miniatur se mnou jen tak mimochodem zavedl řeč na problematiku druhé světové války v Evropě. Když zjistil, odkud jsem, plynule přešel k fenoménu heydrichiády - že prý má drobné nejasnosti ve jménech parašutistů-atentátníků ze skupiny Anthropoid, vyslané ve dvaačtyřicátém roce z Londýna. Pomalu jsem začínal věřit, že jsem v perské pohádce.

Jaromír Červenka


Kurzy měn
25,280
20,500
28,600
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře