nahoru

Baráky v hlavě

Petr Volf 2. dubna 2005 • 00:13

Architektka ALENA ŠRÁMKOVÁ (72) je každým coulem originální žena. Má respekt svých kolegů a sportovního ducha. Je jedním z tvůrců první české stavby v postmoderním stylu - domu ČKD v Praze na Můstku, ale také pražského hlavního nádraží. Vyhrála v celé řadě architektonických soutěží. Jako profesorka působí na škole architektury ČVUT. Netaktizuje, říká, co si myslí.

Foto
Uznávaný architekt Emil Přikryl se o ní vyjádřil: "... nemůže mluvit s každým. Patřím k nemnoha, kteří mají to privilegium. A chodím s pokorou načerpat tu drze a přímo říkanou pravdu. Nesnášíme přímost, neslyšíme moudrost, nechceme čerstvost. Kdyby její domy stály, narovnávaly by náš hřbet. Na to nejsme dost chytří; nestály by naše. Začarovaný kruh..."

Máte jméno, jste záruka kvality, vyhráváte soutěže, ale nakonec se stane, že se k zakázce nedostanete. Čím to podle vás je?
Tím, že jsem ženská. O zakázkách nakonec rozhodují muži a ti si ještě nedokážou představit, že by žena mohla rozhodovat o jejich penězích. Je to pitomá vlastnost tohohle národa.

Jste kvůli tomu feministka?
Ale kdepak. Jen mi to přijde směšný. Já nemám pocit, že bych chtěla bojovat za ženský práva, mně je to prostě jen trapný. V Americe už by se to stát nemohlo.

Jak to tedy nesete?
V klidu. Prohrávat, to já umím. Sportovala jsem, a jestli jsem si z toho něco odnesla, tak to, že jsem se naučila prohrávat. Nesložím se z toho. Za hodinu je to za mnou. Na to je sport nejlepší. Nenahraditelný.

Foto
Které sporty jste si oblíbila?
Já jsem jako holka vyrůstala na Slovensku a asi jsem bývala dost střelená. Jezdila jsem slovenská mistrovství na lyžích a hrála první ligu ve volejbale. V lyžování jsem se dostala do širšího slovenského re prezentačního mančaftu. Ono nás tam ale bylo málo. Když dvě spadly, já vyhrála. Ve volejbalu to byl větší záhul.

V padesátých letech jsme patřili k nejlepším na světě.
Nejlepší byli naši kluci, v holkách zase Rusky. Vzpomínám si na Čudinovou. To byla třída. Jednou jsem proti ní hrála, to byl volejbal jako z jiného světa. Byla jako mužskej, tehdy měřila metr osmdesát pět, to bylo na tu dobu hodně, takže to klidně tloukla přes bloky. Rusky se válely po zemi, skákaly za balóny a my ještě hrály všechno prstama, měly jsme z toho vylomený palce. Mít míč v ruce - to je pro mě možná ještě větší hec než sedět u stolu a kreslit. Měla jsem i kursy Horské služby. Dělala jsem jednu sezónu nosiče v Tatrách, tahala jsem na hřbetu konzervy s hráškem a uhlí.

Chtěla jste se od dětství stát architektkou?
Ne hned, asi až někdy po gymplu. Já jsem byla divné dítě. Když mi za války měřili inteligenci - oni si na to Němci potrpěli -, dosáhla jsem překvapivých výsledků. Měla jsem dobrý úsudek, šla mi hlavně matematika, přírodní vědy. Tatínek mě fackoval a říkal, že bych měla být raději průměrná, jinak že budu v životě nešťastná. Maturovala jsem v šestnácti letech. Pak jsem se naučila truhlářské řemeslo a až potom jsem se přihlásila na bratislavskou techniku. Školou jsem prolezla hladce, až příliš hladce. Cítila jsem, že ještě nic neumím, tak jsem šla na pražskou Akademii výtvarných umění. Byla jsem první holka, kterou profesor Fragner přijal.

A po Akademii jste už byla tak říkajíc hotová architektka?
Kdepak. Ani po tý akádě mi nebylo jasný, kam se s tou architekturou chci vydat. Člověku se rozsvítí až ve čtyřiceti. Architekt asi musí zrát. Ale teď učím mladý kluky na ČVUT a ti jsou hodně dobří. Vědí ve svém věku o architektuře mnohem víc, než jsem věděla já. Mají možnost nejenom svobodně cestovat, ale k mání jsou odborné časopisy z celého světa, knížky o architektuře, kvalitní stavby jsou publikované na Internetu.

Foto
Odkud jste čerpala vy?
Z ničeho. Jenom ze sebe. Taky neumím moc sledovat literaturu, v tomhle směru jsem takový negramota, ani si nepamatuju, kde jsem co viděla, hned se mi to vypaří z hlavy, takže mi nezbývá než se obracet k sobě.

Vedete se studenty dialog?
Ovšem. Ani dělat neumím sama. Už po Akademii jsem začala mít kolem sebe spolupracovníky. Vždycky někoho, kdo přišel zrovna ze školy. Mělo to výhodu v tom, že ke mně byli upřímní, polemizovali se mnou. Například: "A není ten váš názor ještě z Rakouska-Uherska?"

Drzost...
Ale člověku pomáhá. Dostanete sice pár facek, ale třeba zjistíte, že mají v ledasčems pravdu. Takový byl Lábus, Kohout nebo Sborwitz, s nimi jsem udělala několik baráků. Ti mě dost kopali. V dobrým. Filozoficky mi vyhovovali, a ještě uměli říct, když jsem podle nich blbla. Já si upřímnosti cením. Od chytrých lidí, samozřejmě. Taky všude moje spolupracovníky uvádím - není to nějaký anonymní kolektiv, ale jde o opravdové spolutvůrce. Spolupráce na plné pecky a výsledkem jsou věci vzešlé z dialogu.

Jaké hodnoty jste se snažila v architektuře vidět?
Jsem asi mravokárce. Myslím, že každá doba potřebuje nějak rozdílně vychovávat k morálce. Někdy to s sebou nese směřování k větší skromnosti, jindy to chce více pravdy a v architektuře se to pak projevuje v jejích tvarech, kompozici, materiálech. Lidi v tom bydlej, tak se to na ně nějak nalepí a architektura je může vychovávat. Nevím, jestli to není blbost, ale opravdu si myslím, že dobré umění kladně působí na člověka, i když to člověk ani netuší. Když děti vyrůstají v malých prostorách, nemohou být dost velkorysé a já velkorysost považuju za strašně důležitou pro život. Když lidi vyrůstají v titěrných okytičkovaných sentimentalitách, budou sentimentální. Chci dávat lidem to, o čem jsem přesvědčena, že jim prospěje na duši. V tom je pro mě architektura službou společnosti.

Foto
Může být morální ustrojení architekta čitelné z jeho staveb? Může gauner postavit kvalitní, ušlechtile vyhlížející dům?
Myslím, že může. To je jako v celém umění, vždyť někteří vynikající malíři jsou gauneři, stačí si přečíst nějaké životopisy. Nerozumím tomu.

Architekt Josef Pleskot vzpomíná, jak jste mu kdysi dala několik rad a jedna z nich zněla: "Nespoléhej se na nápad." Ale není snad dobrý nápad základem všeho?

Nápady jsou užitečné, ale jenom tehdy, když jich dost vyhodíte. To je princip mé práce. Dát dohromady nápady a těch nejhezčích nebo nejnápaditějších se zbavit. Dům musí stát na něčem pevnějším, než je jen nápad. Nápad - to je dát do toho něco neobvyklého, co není běžné. Já si myslím, že se to nemá dělat, že se věci mají dělat co možná nejobyčejnější. Ani to ale ještě neumím. Ráda bych docílila toho, kdyby se dům skládal z naprosto obyčejných věcí, které by se nakonec spojily v perfektní a samozřejmý celek.

Vy nesnášíte okázalost.
Jsem prudce proti okázalosti! V obyčejnosti je strašně velká síla, jen ji umět použít. Zeď je zeď, okno je okno. Nic nehraje na něco, co by jako mělo být. Nemusí být nerezové kliky, není nutné mít nejlepší kování, které existuje. Naopak. Mám ráda běžnější materiály.

Ale špičkové materiály stárnou pomaleji.
Já si taky nemyslím, že je nutné stavět domy, které tu budou nafurt.

Myslel jsem, že tohle "nafurt" je snem každého architekta?
Ne. Dům má mít svoji životnost. Když se přežije a je památkově chráněný, ať se klidně hezky zrekonstruuje, ale jinak... Jsem hrozně nerada, když se věci dělají pracněji, než si zaslouží. Lidi nemají pracovat víc, než je nutné. Já jsem v zásadě líná a jsem přesvědčena, že se má pracovat a věnovat se věci tak akorát - dům není živý, je to jen dům. Taky kvalita domu nestoupá jeho cenou. Já si myslím, že velké dílo se dá uplácat i z bláta.

Sochař Bedřich Stefan sloh definoval jako jistotu výrazu. Proč se už dlouho neobjevil žádný nový architektonický nebo umělecký sloh?
Já to tak nevidím, věřím, že se nějaký nový sloh právě rodí, jde jenom o to, kdy to lidi pochopí. Je to svým způsobem druh nové jednoduchosti, není to funkce ani noblesa šedesátých let, je to doslova... prostší. Mám z toho radost. Dobré světové věci takové jsou. Ne Gehryho rozevláté domy, to je spíš zábava, show, ani Nouvelovy baráky - ty jsou krásnými fasádami v šedesátých letech. Já domy neumím brát jako zábavu, beru je vážně, i když říkám, že nemají dát příliš mnoho práce, tak mi dají zabrat. Teď si mladí architekti hodně libují v přepečlivých detailech, ale ta pracnost by na tom aspoň neměla být vidět.

Celek se ale přece skládá právě ze souhrnu precizních maličkostí.
Já jsem pro pečlivost detailů, ale nesmí se nad jedním sedět měsíc, věřte, nemá to tu cenu, místo toho se mají číst knížky nebo hrát na klavír.

Co prožíváte, když vidíte domy, které jste v minulosti postavila? Hodnotíte je, nebo jsou vám lhostejné?
Já jsem třeba pod mým domem na Můstku pár let nevystoupila z metra, protože ten barák dole strašně znehodnotili. Ale mám ho ráda, navíc ho teď předělávám, protože klient, který ho koupil, chce dole dělat obchod. Dům se očistí, předělají se vnitřky. To místo svádělo k tomu, že do něj chodili jenom veksláci a takový podobný póvl. Těším se na tu práci. Nejdřív jsem se toho projektu bála, protože člověk se neumí po čase dívat na svoje věci, to je těžké, ale už jsem si na to zvykla a mám pocit, že domu pomáhám.

Není to výjimečné, že budete upravovat dům, který jste navrhla?
To je díky tomu, že už je památkově chráněný. Památkáři tudíž neschválí nic bez mého souhlasu, v tom je ten zákon dobrý.

Myslel jsem, že s památkáři příliš dobře nevycházíte.
Kdepak, já za ně bojuju! Jsem přesvědčena, že se díky nim pokazilo mnohem míň, než kdyby nebyli. Oni většinou nemají pravdu, ale aspoň se věci třikrát prověří, než se definitivně udělají. To je dobré. Na meče jsem s nimi byla, když se ten dům stavěl, nechtěli mi ho povolit.

Jak se díváte na vstup současné architektury do historických částí?
Má právo být soudobá. Co právo - má povinnost být soudobá, ale musí držet měřítko místa. Proto se mi nelíbí, co se děje na Smíchově, tam ti kluci vylezli s měřítkem příliš. Ono se to může - ale jen malinko. Můstek své měřítko taky trošku zvětšil, ale to bylo nutné, protože tam byla malá parcela, a navíc ten dům uzavíral Václavské náměstí. Kdežto na Smíchově je to měřítko čtyřikrát větší.

Dům na Můstku jste navrhovala spolu s manželem, architektem Janem Šrámkem, ale on zemřel předčasně, hotový ho bohužel nemohl vidět. Jaký jste spolu měli pracovní vztah?
On mi věřil. Víte, byl velmi hodnej, laskavej - i v architektuře, on nebyl tak přísnej jako já. Třeba londýnskou ambasádu, která byla na konci šedesátých let vyhlášená nejlepší stavbou v Anglii od zahraničního architekta, dělal v době panujícího brutalismu, ale stejně je velmi vkusná... On se vždycky líbil a nesnesl by vymýšlet si něco, co by bylo proti obecnému vkusu. To se mnou je to naopak, ale přesto mě nechal dělat na společných projektech, kolem kterých všechno vyjednával a prosazoval. Nebýt jeho, já bych to nedělala, mně by to nezadali.

Soudím, že na rozdíl od vás uměl jednat s lidmi...
Skvěle to uměl! On byl hodný a tak nějak taktní, to mně se nedařilo a pořád nedaří. No - měl to prostě v krvi. Lidi ho respektovali, aniž by se musel zamračit.

Pomáhal vám s domácností?
Kdepak, to já jsem mu pomáhala.

Jak vymýšlíte projekt nového domu?
Tak, že na to myslím, kudy chodím, v noci se pak budím nebo vůbec nemůžu usnout. Pořád mám baráky v hlavě. Je to jako zvláštní druh těhotenství. Stejně nemám nic jiného na práci.

Má ve vašem uvažování místo náhoda?
Dřív jsem si to myslela. Říkala jsem si, že půjdu do soutěže a buď mě něco do určitého data napadne, a když ne, tak to nebudu dělat, protože bych to nezvládla. Pro mě jsou totiž termíny svatý, já mám všechno dřív hotový, než je třeba. Ale na náhodu se nespoléhám, je to všechno jenom práce a musí se u toho sedět tak dlouho, jak je potřeba. A soustředit se. To umím perfektně. Manžel dělal v noci, aby měl klid na přemýšlení. Mně to bylo jedno, mohla jsem ráno, odpoledne. Já neslyším, mám od narození jedno ucho k ničemu, takže ke mně spousta zbytečných podnětů ani nedojde.

Jak na vás působí současná česká architektura?
Po revoluci se to hodně zlepšilo. Je tady plno kvalitních autorů.

Ale není to příliš vidět...
Ty projekty nejsou bohužel často zrealizované. Ale zlepšuje se to. Už přešly všechny ty výstřelky, schválnosti typu "všechno jde, když se chce", asi jsme si tím museli projít, šikmé stěny za každou cenu. Teď se objevují jednoduchý dobrý poctivý baráky, který neadorují peníze. Tahle společnost to potřebuje, aby netrpěla tím, že není bohatá, a byla spokojena s tím, co má. A lidi se taky začínají zajímat o to, jak by měl vypadat kvalitní barák. Přibyla střední vrstva, která si poctivě naspořila peníze, a nejsou to jenom veksláci a bolševici, co stavěli předtím. Některé obce mají skvělé starosty, kteří zadávají sociální stavby, domy důchodců, to jsou vesměs pozoruhodné stavby. Ještě že obce něco stavějí, stát neinvestuje vůbec, stát je vůl, ani Senát si nepostaví a místo toho pokazí Malou Stranu.

Čeho by se měl architekt vyvarovat?
Největší chyba architektů je stát se slavnými, protože potom nedělají nic jiného než to, kvůli čemu se stali slavnými. Stagnují, nejdou dopředu.

Sníte o nějakém domu, který byste chtěla postavit?
Já jsem vděčna za jakoukoliv zakázku. Všechno je to pro mě pořád výzva. Teď zrovna nemám do čeho píchnout, tak si možná konečně nakreslím dům pro sebe.

Prof. ing. akad. arch. ALENA ŠRÁMKOVÁ se narodila 20. června 1929 v Praze. V letech 1947 až 1952 studovala na Vysoké škole technické v Bratislavě, v letech 1955 až 1958 na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1989 až 1992 byla předsedkyní Obce architektů. V roce 1994 jí Obec architektů udělila cenu Osobnost české architektury. Samostatné výstavy: Praha (1988), Mnichov (1991), Praha (1991), Brno (1994), Praha (1996), Cheb (1997), Barcelona (1999), Ostrava (2001). V letech 1994 až 2001 se se svými spolupracovníky devětkrát zúčastnila architektonické soutěže, z toho pětkrát zvítězila: meteorologická stanice Šerák (1996), dostavba divadla J. Cimrmana, Praha (1998), dům s pečovatelskou službou, Horažďovice (1998), lávka pro pěší Holešovice-Karlín (2000), zástavba Spálená-Charvátova, Praha (2001).

Petr Volf


Kurzy měn
25,300
20,480
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře