nahoru

Moulin Rouge

JIŘÍ ŽÁK 28. března 2002 • 16:49

Film Moulin Rouge australského režiséra Baze Luhrmana se vydal na vítěznou pouť světem. Nicole Kidmanová a Ewan McGregor v tomto postmoderním "spektakulárním spektáklu" tančí a zpívají jako o život, zní v něm písničky Madonny, Davida Bowieho, Queen i Stinga a divákovy unešené oči přecházejí nad všemi těmi barvami, kostýmy a světly. Ale pokud filmový slogan říká, že nás "fascinující, pikantní a tragikomický příběh" zavádí do slavného pařížského nočního podniku v roce 1900 mezi bohémy, malíře a tanečnice, není to tak docela pravda. Film totiž s tím, čím byl Moulin Rouge v roce 1900, nemá mnoho společného.

Foto
Je ovšem nutné dodat, že ani Moulin Rouge, jemuž se dodnes obdivují davy turistů na montmartreském place Blanche, nemá s původní tančírnou společného nic. Nejde jen o samotnou budovu - ta samozřejmě během let prošla řadou úprav - ale o atmosféru celé zdejší čtvrti. Červený mlýn dnes mezi všemi těmi sexshopy, sexodromy a pornokiny přece jen působí poněkud archaicky. Montmartre už dávno ztratil svůj folklór a ohavné sklolaminátové monstrum amerického Quicku, stojícího vedle Moulin Rouge v místech, kde se kdysi nacházela slavná hospoda Cyrano (chodili do ní surrealisté v čele s Bretonem), dnes jaksi symbolicky převzalo vládu nad čtvrtí. Ta ještě v polovině minulého století působila napůl venkovsky a napůl jako velký, veselý jarmark. Kdysi se v těchto místech město zastavilo ve svém rozletu, aby se nadechlo a pobavilo. Dnes se tu žene kolem v nepředstavitelné kakofonii zvuků a naprosto bezohledně válcuje všechno, co by snad mohlo aspoň vzdáleně připomínat zašlé časy. Ale navzdory všem proměnám Červený mlýn i nadále omílá čas a připomíná všem, že tady se symbolem Paříže nestal intelekt Louvru či bohatství Champs-Elysées, ale půvabná dívčí noha v černé punčoše a s červenými podvazky, kterou zachytil malířův štětec navždy strnulou uprostřed pohybu. A to je fakt, na kterém nemůže nic změnit ani sebedokonalejší hollywoodská podívaná.

Foto
ZROZENÍ MONTMARTRU

V devatenáctém století se Paříž začala díky baronu Hausmannovi a jeho grandiózní přestavbě roztahovat do šířky a pohlcovat okolní vesnice. Zároveň s tímto rozvojem se začala přemisťovat centra zábavy ze středu města k jeho okrajům. To, co se později odehrálo na Montmartru, mělo svou předehru v případě bulváru du Temple, na němž se v devatenáctém století soustředilo všechno, čemu se říkalo lidová zábava - "distraction populaire": divadlo, pantomima, cirkus či vystoupení žonglérů a jarmarečníků. A také kavárny, v nichž hosté konzumovali za doprovodu hry na klavír a zpěvu. Říkalo se jim caf-conc a staly se bezprostředními předchůdci kabaretů a music-hallů. Sláva bulváru du Temple však pohasla s výstavbou nového náměstí Republiky. Dychtiví Pařížané tedy museli jinam. Ti serióznější zůstali ve středu města a na velkých bulvárech, ostatní, to znamená ti, kteří toužili po zábavě frivolnější, lechtivější a nespoutanější, zamířili na předměstí. Pro Montmartre, respektive pro území rozkládající se směrem od náměstí Clichy přes bulváry Clichy a Rochechouart směrem do města, nastal zlatý věk. Anglický spisovatel Peter de Polnay, jenž na Montmartru dlouho bydlel a stýkal se s místní bohémou, napsal: "Život na Montmartru v 18. pařížském okrese byl volný, snadný a laciný, a proto se sem hrnuli umělci, loretky a dobrodruzi."
Nahoře na Kopci postavil "tatíček Debray", vášnivý milovník tance, v někdejším mlýně taneční parket. Tak se narodil Moulin de la Galette, první z místních proslavených tančíren. Na bulváru Rochechouart vznikl kabaret s patetickým názvem Elysées-Montmartre, kterému stálí návštěvníci neřekli jinak než Ély. Hned vedle zřídil Adolpho Salis první literárně hudební kabaret, jenž dostal název Chat Noir. Když se pak Chat Noir s velkou pompou přestěhovala do nedaleké ulice Victora Massého, obsadil uvolněné prostory jistý Aristide Bruant, předchůdce všech budoucích francouzských šansoniérů, a založil tu kabaret Mirliton, jehož byl hlavní a většinou také jedinou hvězdou. Ale obyvatelé Montmartru nebyli jen malíři, spisovatelé a básníci. Žila tu rovněž ta nejroztodivnější společnost, jakou si lze představit - pradlenky, modelky a prostitutky, drobní řemeslníci, dělníci z vápenek, ale i příslušníci pařížské galerky. Ti nebyli zvědaví na umělecké diskuse, literární večery a divoké flámy nejrůznějších umělců, jejichž součástí byly nekonečné rozpravy o novém umění. Chtěli se bavit po svém, jinak, obyčejně. Za své sídlo si zvolili dvě hospody na bulváru Rochechouart. První se jmenovala La Boule noire, Černá koule, druhá La Belle en cuisse, U macaté krásky. A možná právě tady došlo k památné události. Kterou z rozjařených holek napadlo během flámu udělat něco výjimečného? Vylézt na stůl, vyhrnout si sukni, odhalit černé punčochy a podvazky a za všeobecného veselí začít vyhazovat nohy do výšky? Ať to bylo jakkoliv, brzy se k ní připojily snad všechny holky, co jich na Montmartru bylo. Zrodila se proklínaná i obdivovaná "naturalistická" čtverylka. Nastalo třeštění, které do té doby nemělo v Paříži obdoby. A ačkoliv byl Montmartre na ledacos zvyklý, tentokrát se i on zachvěl v základech.

Foto
NEJPAŘÍŽŠTĚJŠÍ PODÍVANÁ

Na samém okraji place Blanche, v místech, kde frivolní Montmartre vlastně končil a kde na něj bulvárem Clichy navazovala samostatná stejnojmenná vesnice, stávala podivná barabizna, v níž byla ještě na počátku osmdesátých let devatenáctého století "dupárna", které se říkalo poněkud pompézně La Reine blanche, Bílá královna. V roce 1884 však zkrachovala. Chvíli se nevědělo, co s budovou dál. Někoho dokonce napadlo, že by se v ní mohly ustájit krávy. A dopadlo by to s ní zřejmě všelijak, kdyby sem jednoho krásného dne nezabloudil jistý Charles Zidler. Původním povoláním byl sice řezník, ale v uších mu neodbytně zněla čtverylka, která se teď tancovala všude v okolí. A protože to měl náš řezník v hlavě dobře srovnané a měl za sebou cirkusáckou minulost, velmi brzy pochopil, že by se na nové módě dalo vydělat. A tak se rozhodl, že tu nechá postavit novou tančírnu, kterou jaksi symbolicky - nahoře na Montmartru stávalo ještě v polovině devatenáctého století čtrnáct fungujících větrných mlýnů - nazval Moulin Rouge, Červený mlýn. A aby o jeho záměrech nebylo pochyb, dal nad vchod postavit repliku mlýna, jehož lopatky lemované světýlky sloužily jako orientační bod pro všechny zbloudilé ovečky.
Ideálnější místo si zvolit nemohl. Nový podnik se totiž nacházel přesně v půli cesty mezi dělnickou a měšťanskou čtvrtí, a tak se sem nahrnula směsice všech společenských tříd. Zidlerův současník Jacques Lassaigne napsal: "Zidler postavil nádhernou továrnu, která produkovala ony vždycky ceněné druhy zboží: zábavu a potěšení." Udělal to šikovně. Nechtěl napodobovat venkovský charakter Moulin de la Galette a zároveň nechtěl ani přilákat snobštější klientelu. Jak napsala Julia Freyová, pojal výzdobu Moulin Rouge "v břeskně cirkusovém stylu, takže ze svého podniku vytvořil jakýsi soukromý pouliční trh". Taneční sál osvětlovaly plynové i elektrické svítilny, na jevištích navíc zářily reflektory. Ze vstupní haly, oddělené od sálu červeným zřaseným sametem, vznikla galerie, v níž visely plakáty, fotografie i obrazy. Na zahradě za sálem, kde stálo další pódium, na němž se hrálo a tančilo v létě, nechal Zidler postavit obrovitého slona ze dřeva a papírové drti, kterého získal ze Světové výstavy. V hlavním tanečním sále se za jeden tanec platilo pět sous, ale obyčejné návštěvníky z něj často vytlačily placené tanečnice předvádějící čtverylku. Zkrátka, když na jaře roku 1889 otevřel Moulin Rouge poprvé své brány, naskytla se všem návštěvníkům ta "nejpařížštější podívaná, jakou mohou manželé zhlédnout se svými manželkami". A tak se zrodila atrakce, která - a to je na celé věci to nejpikantnější - je spolu s Eiffelovkou, Louvrem a chrámem Notre-Dame dodnes nejnavštěvovanějším symbolem Paříže.

Foto
TOULOUSE-LAUTREC A SPOL.

Ale možná by byl Moulin Rouge dávno zapomenut, kdyby nebylo malíře, jehož hůlka po Montmartru klepala už hodnou řádku let. Kdoví, jestli bychom si pořád ještě připomínali tento bizarní svět, kdybychom neznali obrazy a plakáty, které tuto dobu tak věrně zachytily. S Toulousem-Lautrekem totiž do Moulin Rouge vešla Nesmrtelnost. Když ho Zidler vyzval ke spolupráci, dobře věděl, co dělá. Lautrec nepřicházel zvenčí, nebyl návštěvníkem, ale sám hrál v "lidské komedii" Montmartru jednu z hlavních rolí. Navíc nikdy nemaloval exteriéry, domy, ulice a krajiny ho nezajímaly. Jeho zájem se soustředil na lidi zasazené do výjimečného prostředí, jímž tehdejší Montmartre bezpochyby byl. Maloval po hospodách i v nevěstiních, v nichž pro své obrazy nacházel vskutku originální modely. Totéž mu nabízely montmartreské tančírny, ve kterých tepal život v tom nejbláznivějším rytmu. Moulin Rouge se pro něj tak stal ideálním místem, neboť se v něm snoubilo cirkusové pozlátko s veškerou bídou tehdejšího světa. Našel tu panoptikum tváří, jež ho okouzlilo a zároveň inspirovalo.
První obraz, který tu namaloval a jenž se jmenoval Au Moulin Rouge, la danse, byl signován v roce 1890. Nevíme, jestli si ho u něj Zidler objednal, nebo jestli vznikl spontánně, každopádně jej však majitel od malíře odkoupil a pověsil si ho nad bar. V následujících sedmi letech namaloval Lautrec víc než třicet obrazů zachycujících Moulin Rouge a jeho návštěvníky. "Henriho umění demytizovalo pařížský fin de siécle," napsala Lautrekova životopiskyně Julia Freyová. "Jeho obrazy z kabaretů jsou zaplaveny ostrým umělým osvětlením, jež odhaluje neskutečnost světa, který ho tolik přitahoval. Lautrekovy výjevy často nechávají skrz povrchní veselí prosvítat chudobu a s ní ruku v ruce jdoucí zločin, čímž usvědčují ze lži a pokrytectví vznešený život celé Belle Epoque." Pokud si Zidler obrazy přímo neobjednával, v případě plakátů tomu bylo právě naopak. Přesto, že do té doby se Lautrec plakátovou tvorbou a litografií vůbec nezabýval, Zidler v něm s intuicí výtvarného znalce vytušil génia. Lautreka Zidlerova výzva oslovila. Uvědomoval si, že pokud má mít plakát smysl a pokud má oslovit širokou veřejnost, musí "být nápadný, originální, dokonce musí pohoršovat. Musí tě praštit mezi oči, zarazit tě v chůzi, držet se tvého mozku jako klíště psího hřbetu." V litografické dílně "otce" Cotella ve zchátralé kůlně v ulici za kostelem ve čtvrti Ménilmontant se pomaličku rodilo něco, co mělo nejen nezvratně poznamenat celé výtvarné umění, ale co mělo nakonec lví podíl na obrovské popularitě Montmartru. První plakát, na němž byl zobrazen jeden ze stálých hostů Moulin Rouge, hubený Valentin, jemuž se pro jeho mistrovské taneční umění říkalo Bezkostý, vyvolal poprask. "Tímto plakátem se litografie odpoutala od tisku etiket na láhve a doutníkových pásků a zařadila se do grafického umění. Toulouse-Lautrec vnesl umění do ulic," napsal Pierre La Mure.
A tak si díky Lautrekovi můžeme listovat galerií postav, které stvořily Moulin Rouge a udělaly z něj chrám kankánu, jenž tu - v jistých obměnách - existuje dodnes. La Goulu, o níž se říkalo, že byla první z holek, která si vyhrnula sukně nad kolena, krásná Jane Avrilová, Valentin Bezkostý, Zlatý paprsek či Konvalinka zadačka, ti všichni se zasloužili o to, že Toulouse-Lautrec pozdvihl Moulin Rouge až k pomyslným hvězdám. I kdyby historie Červeného mlýna v tomto okamžiku skončila, stačilo by těchto prvních deset let jeho existence, aby se zrodila legenda.

Foto
OD MISTINGUETTE K MEZINÁRODNÍ REVUI

Do dvacátého století vstoupil Moulin Rouge v plné parádě, i když to byla paráda poněkud specifická. Turistický průvodce z roku 1900 popisoval Moulin Rouge jako "nádraží kouzelně předělané na taneční sál... Vlevo u stolečků vysedávají věčně žíznivé petites dames, které si kupují pití a čekají na někoho, kdo jim je bude kupovat za ně. Když se někdo takový najde, je jejich vděčnost tak mocná, že vám okamžitě nabídnou své srdce, pokud jste ochotni za ně zaplatit. Po obou stranách místnosti se zvedá plošina, široká otevřená galerie, z níž můžete sledovat tanec, aniž byste se jej zúčastnili..." Obyčejná tančírna však za chvíli přestala lákat návštěvníky, pocit novoty vyprchal. Chtělo to změnu. To si uvědomoval i nový ředitel, jímž nebyl nikdo jiný než Joseph Oller, zkušený "obchodník se zábavou" a zakladatel slavné Olympie. Zrušil zahradu, vyhodil slona a neútulnou haluznu uvnitř nechal přestavět tak, aby tu mohl od roku 1903 začít pořádat tzv. diners-spectacle, to znamená večeře s představením. Kankán tu pořád ještě měl hlavní slovo, ale stal se výlučně záležitostí profesionálů. Na tuto tendenci navázal i Jacques-Charles, jenž sem přišel po požáru v roce 1915 a definitivně přeměnil někdejší tančírnu v music-hall. Jeho představa velkých, výpravných revuí tady došla svého uplatnění.
Nové pojetí si samozřejmě vyžadovalo nové hvězdy, čas obyčejných kankánových tanečnic z ulice byl nenávratně pryč. V roce 1907 se na zdejším jevišti poprvé objevila hvězda nové kategorie, jež měla předznamenat nástup všech pozdějších muzikálových hvězd a novodobých šansoniérů. Jmenovala se Jeanne Bourgeois, ale diváci ji znali a milovali jen pod přezdívkou Mistinguette. S Mauricem Chevalierem vytvořila dvojici, která postupně dobyla celou Paříž. Do Moulin Rouge se vrátila ještě jednou, v době, když už byla za zenitem své kariéry. V roce 1928 se stala hlavní hvězdou nově nastudované revue Jacquesa-Charlese s názvem Paříž se otáčí. S jejím účinkováním v Moulin Rouge je spojena jedna zajímavost. V té době už Mistinguette se Chevalierem nezpívala a potřebovala mužského partnera. Jacques-Charles proto uspořádal konkurs, na nějž se dostavilo asi třicet mladých mužů. Byl mezi nimi i začínající herec, který do té doby dělal většinou jen "křoví" na jevištích řady pařížských kabaretů. Ion používal pseudonym. Původně se jmenoval Jean Alexis Moncorgé, ale pro divadlo si zvolil přezdívku svého otce, průměrného kabaretiéra: Gabin. Je snad zbytečné dodávat, že konkurs vyhrál, že spolu s Mistinguette na jevišti Moulin Rouge tančil a zpíval a že se právě odtud vypravil za svou hvězdnou kariérou jednoho z největších francouzských herců.
Ale to už se chystala nová éra. Druhá světová válka, a zejména pak počátek padesátých let a začátek turismu totiž Moulin Rouge výrazně poznamenaly. K vytvoření nového typu programů už nebylo zapotřebí ani velkých hvězd. Tradice kankánu a výpravných revuí zůstala, jejich cílem však už nebylo oslovit obyvatele Montmartru či Pařížany jako takové, ale turisty, kteří se sem začali sjíždět ze všech koutů světa. V tomto případě byla legenda Moulin Rouge zneužita podobně jako v Luhrmanově filmu. Mají turisté spojenou představu Montmartru a Moulin Rouge s polonahými tanečnicemi předvádějícími kankán? Není nic jednoduššího jim jejich touhu splnit. Na re konstruovaném jevišti Moulin Rouge tedy Doriss Girls začaly v záplavě pštrosích per, v lesku flitrů a v nádheře kostýmů předvádět svá nahá prsa a za užaslého pohledu návštěvníků, kteří musí při návštěvě Červeného mlýna sáhnout hluboko do svých peněženek, vyhazovat do výšky své dlouhé nohy. Všechno je dokonalé a profesionální, všechno je, jak má být. A přece je to jiné. Jako by se Moulin Rouge proměnil ve svou vlastní karikaturu.

Foto
FILM

Luhrmanův americký film není jediný ani první, který se inspiroval Červeným mlýnem a Montmartrem. Už v roce 1941 natočil režisér Georges Lacombe film Montmartre nad Seinou, jenž byl inspirován životem místní bohémy. Největším projektem, který měl být holdem Červenému mlýnu a jeho legendě, se však měl stát film Jeana Renoira Francouzský kankán z roku 1954. Roli Henriho Danglarda, jakéhosi filmového Zidlera, v něm vytvořil Jean Gabin. Sál Moulin Rouge byl pro potřeby filmařů postaven v ateliérech Francoeur poblíž Paříže a natáčení se zúčastnily desítky tanečníků a tanečnic a obrovský kompars. Film však přes nezpochybnitelné Gabinovo herecké mistrovství a účast Edith Piaf očekávání nesplnil. Americký Moulin Rouge je bezpochyby velkolepou podívanou, ale chápat ho jako příspěvek k dějinám Montmartru je nesmysl, a pokud se něco takového ve sloganu filmu objevuje, jedná se jen o šikovný reklamní trik. A tak filmem, jenž se k atmosféře Montmartru přiblížil nejvíc, zůstává Planchonův Lautrec, natočený v roce 1998. Na rozdíl od svého amerického bratříčka však prošel v kinech téměř nepovšimnut a upadl v zapomnění. A tak Montmartre a Moulin Rouge pořád ještě čekají na "svého" tvůrce, jemuž se podaří zachytit to, co Peter de Polnay popsal ve své knize o malíři Maurici Utrillovi: "Jednou jsem na Montmartru slyšel, jak se dva dělníci bavili o zlatém věku Florencie. ‚Ale v Sieně byl zlatý věk dřív,` řekl jeden z nich. ‚A z čeho vůbec takový zlatý věk vzniká?` ‚To dělá nějaká zvláštní chemická věc ve vzduchu,` odpověděl druhý bez váhání." Taková chemická věc byla na Montmartru ve vzduchu v době, kdy tu Červený mlýn poprvé roztočil své lopatky. Jen není jisté, zda tu vydržela dodnes.
FotoFotoFotoFoto

JIŘÍ ŽÁK


Kurzy měn
25,290
20,530
28,560
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře