nahoru

Zavražděný Shakespeare

HONZA DĚDEK 19. února 2002 • 16:53

Holohlavý muž ve volných plátěných kalhotách a vytahaném tričku vypadal jako člen hnutí Hare Krišna. Z jeho tváře vyzařoval stoický klid Gándhího, v okamžiku ustupující strhující mimice výtečného herce. Mluvil vznešenou angličtinou shakespearovských postav - spíše Richard III. než Hamlet. Chtěl být doktorem Krišnou Bhandžím stejně jako jeho indický otec. Nakonec se však stal BENEM KINGSLEYM (58), jedním z nejznámějších britských herců. Nedávno se stal držitelem Evropské filmové ceny.

* Traduje se, že vás k herectví přivedlo zhlédnutí Shakespearovy hry Richard III.

To je pravda, to byl zlomový okamžik v mém životě. Nebudu vám vyprávět, že mě to k herectví vždycky táhlo, i když to tak bylo, ale když jsem viděl Richarda III., byl jsem naprosto okouzlen. Nikdy předtím jsem tak nádherné představení neviděl. A v tu chvíli jsem si strašně přál stát s herci na jevišti a moci se na té kráse podílet s nimi. Nebyla v tom touha po slávě, popularitě či penězích, jen čirá touha po spoluúčasti na něčem tak jedinečném.

* Mrzí vás, že jste si dosud Richarda III. nezahrál?

Rád bych si ho zahrál, ale nejsem si jist, jestli už vím, jak k téhle tragické postavě se značně zdeformovaným tělem, která má vztek na Boha a nenávidí veškeré své okolí, vlastně přistupovat. Je to velice obtížná role. Zatím jsem si v Richardovi III. zahrál akorát jeho bratrance; taky dost komplikovanou postavu. Ale je to psychologicky výtečně napsaná role, které velice přesně vystihuje typický anglický charakter. I když podle mé dcery je právě tahle postava věrným obrazem Shakespeara. Nejsem si tím tak úplně jist, ale budu jí věřit - má dcera je totiž velkou milovnicí Shakespearových her. Ví o nich víc než já; nestydím se s ní v této oblasti radit.

* Svou hereckou kariéru jste zahájil v šedesátých letech - co v období tak výrazných kulturních a společenských proměn přitahuje mladého člověka k něčemu tak tradičnímu, jako je Shakespeare?

Shakespeare je tradiční anglický dramatik, ale jeho hry lze dělat velice revolučně. A nikdy nikdo ještě neviděl hrát Shakespeara takovým způsobem, jakým jsme ho hráli my! Naše pojetí bylo tak převratné, natolik revoluční, že lidi doslova šokovalo! Dokonce nám psali velice rozhořčené dopisy, že nemáme právo s tímto geniálním dramatikem takto nakládat, že jsme ho svým pojetím doslova zavraždili! Ale to nebyla pravda, Shakespeara zavraždily předchozí generace, které jej hrály tak tradičně, až z něj vyprchal veškerý život. My jsme ho naopak vzkřísili, vdechli jsme mu nový život. Naše inscenace byla extrémně troufalá, ale naprosto originální a účinná. Přitom jsme ani v nejmenším nezměnili text, jen jsme přidali hudbu - veškeré naše novátorství bylo v našem fyzickém a psychologickém přístupu k jednotlivým postavám her. Bylo to naprosto odlišné pojetí od inscenací ve čtyřicátých a padesátých letech, nesrovnatelné s tím, co jsem se učil o Shakespearovi na škole.

* Do jaké míry to bylo dáno právě obdobím šedesátých let, která tak přála veškerým experimentům?

Určitě to hrálo svou roli, přece jen to bylo období nejvýraznější revolty mladých lidí proti všemu tradičnímu, konzervativnímu a přežitému. Na druhou stranu bych rád zdůraznil, že nám nešlo o samoúčelný experiment nebo lacinou provokaci. Věděli jsme naprosto přesně, proč to hrajeme zrovna takhle. Kupříkladu když jsem v sedmdesátých letech vystupoval v roli Hamleta, hrál jsem ho v tehdy moderním oblečení, to znamená v ošoupaných džínách a vytahaném svetru. Dneska už to nezní nijak zajímavě, v civilním oblečení od té doby hrál Hamleta kdekdo, ale tehdy to bylo něco nového. Byla to výjimečná inscenace, velmi, velmi rychlá, legrační a tragická zároveň. Bylo to krásné, hodně krvavé psychodrama. Dalo by se říct, že to bylo tak trochu ve stylu filmů Quentina Tarantina; takhle nějak by asi natočil Hamleta on.

* Zmínil jste hudební složku ve vašem pojetí Shakespearových her - většinu těch písní jste napsal vy sám, řadu z nich jste i zpíval. Nelákalo vás věnovat se muzice profesionálně?

Ta možnost tady byla, když mi nabídli nahrávací smlouvu. Ale odmítl jsem to. Namísto toho jsem napsal několik písní pro jeden rozhlasový pořad. Bylo to však v době, kdy jsem končil svůj pobyt v jedné části Anglie a stěhoval se jinam, kde jsem se věnoval více hraní než zpívání. Pro mě byl zpěv vždycky jen doplněk herectví, nikdy jsem mu nepřikládal větší důležitost. Odmalička jsem zpíval a hrával na kytaru, ale na jevišti jsem začal zpívat jen proto, že jsem byl členem divadla, jež používalo písně jako přirozenou součást her. Už má první role, kterou jsem dostal ve svých devatenácti letech, obsahovala několik písní. A protože jsem měl nejspíš nějaký skladatelský talent, zcela přirozeně jsem začal psát písničky. Nedělali jsme však muzikály, byly to klasické divadelní hry s hudebními vložkami.

* V některých filmech však zpíváte dodnes.

A nejspíš nezpívám úplně nejhůř, když se vždycky najde nějaký režisér, který mě obsadí. Naposledy to byla jedna krásná žena, manželka Bernarda Bertolucciho, Clare Peploeová. Nabídla mi roli v komedii s Mirou Sorvinovou, nazvané Triumph Of Love. Seděli jsme u mě v kuchyni a vyprávěli si, jaké máme o tom filmu představy, když jsem jen tak nadhodil, že by nebylo špatné ho zakončit písní. Clare poznamenala, že to je skvělý nápad, a vzápětí začala mluvit o něčem jiném. O tři měsíce později ke mně na natáčení přišel hudební skladatel a povídá mi, že má pro mě tu píseň. "Jakou píseň?" nechápal jsem. A on na to: "No přece tu píseň, kterou budete zpívat na závěr filmu." Nemohl jsem uvěřit, že mě Clare tehdy v kuchyni vůbec poslouchala. Tak vznikla nádherná píseň Boy, kterou když jsem začal zpívat, tak se ke mně nejdřív přidala Fiona Shawová, báječná irská herečka, jež v tom filmu hraje moji sestru, a nakonec celý filmový štáb. Řekl bych, že to bude grandiózní finále. Každopádně to je hezký příklad toho, že je občas dobré se vzájemně poslouchat; usnadňuje to komunikaci a pomáhá výsledku. Někdy je to dokonce hodně kreativní.

* Vy sám nemáte režijní ambice?

Nejspíš ne, protože zatím jsem měl velice dobré vztahy se všemi režiséry. Kdybych však zjistil, že je tomu naopak, pak bych si ten film chtěl nejspíš udělat sám. Ale to jsem ještě nikdy nepocítil. Také jsem dosud pracoval se samými excelentními režiséry, jichž jsem si nesmírně vážil - Richard Attenborough, Barry Levinson, Steven Spielberg, Roman Polański. Takže ještě nějaký čas zůstanu na té straně kamery, kde jsem stával vždycky.

* Ve své kariéře jste si zahrál řadu historických postav, od oscarové role Gándhího přes V. I. Lenina v italském televizním snímku Vlak do Petrohradu až po proslulého renesančního sochaře a zlatníka Benvenuta Celliniho ve filmu Cellini - zločinecký život. Je obtížnější hrát autentickou postavu, o které se ví tolik pro herce jistě svazujících podrobností?

Neřekl bych, že by to bylo těžší. Sám sebe považuji za umělce a každý umělec musí být schopen vytvořit naprosto dokonalý portrét jakékoliv postavy, ať již autentické, nebo fiktivní. Každá postava, kterou ve filmu nebo na jevišti ztvárňuji, musí být vykreslena tak, jak ji ještě nikdy nikdo neviděl. To je moje zásada, jíž se celý svůj herecký život řídím. Nalézt dosud neobjevené, to je podle mého posláním skutečného umělce. Jednou se mi na divadle podařilo vytvořit postavu dost nebezpečného chlapa; dokonce bych řekl, že přímo odporného. Po nějakém čase mi přišel dopis od jakési ženy, v němž stálo: "Kdybych nevěděla, že je to nemožné, byla bych přísahala, že naprosto přesně znáte mého první manžela. Když jsem vás viděla hrát onu postavu, jako kdybych se dívala na něj." A něco obdobného se mi stalo i po představení Hamleta. Pro mě to byla role, ke které jsem přistupoval jako k reálné postavě, protože podle mého to také reálná postava byla, Shakespeare ji jistě vytvořil podle skutečného lidského předobrazu. Přišla za mnou jedna žena a říká: "Jak to všechno o mně víte?" A to je přesně to, o co se snažím - aby si někdo v publiku řekl: "Bože, to jsem přece celý já!" Nemá smysl vytvářet umělou postavu odtrženou od reality. Proto pro mě není důležité, jestli jde o historickou postavu, nebo o fiktivní. S každou postavou se musím nejprve fyzicky, psychicky a intelektuálně spojit, aby mi pak lidé uvěřili.

* Hrál jste na většině významných anglických jevišť, vystupoval jste však i na Broadwayi. Lze tyto zkušenosti nějakým způsobem porovnat?

Ovšem, to je obrovský rozdíl! Hrát na Broadwayi je náramně těžké, protože si tam připadáte jako kus steaku škvařícího se při barbecue. V New Yorku vlastně nikdy neopustíte jeviště, ať jdete kamkoliv, pořád jste na scéně. Je to město, kde je každý hercem - servírka, taxikář, prodavač, ti všichni tam hrají. Jako byste snídal i večeřel na jevišti. V New Yorku, když zajdete do restaurace, tak k vašemu stolu přijde číšník a spustí: "Dobrej večír, tak jakej byl den, kámo? Můžu si dovolit vám nabídnout jídelní lísteček?" To je něco příšerného! Zatímco v Anglii má každé představení svůj konec - spadne opona, vy se odlíčíte a vyjdete z divadla. Jdete do restaurace, přijde číšník, s úklonou vám nabídne jídelní lístek, vy si vyberete, objednáte a on se vzdálí. V tu chvíli víte, že vaší profesí sice je herectví, ale nyní jste stejným návštěvníkem jako kdokoliv jiný a obsluhují vás lidé, jejichž zaměstnáním je servírovat jídla. Žádné představení po představení jako v New Yorku. Nejspíš to bude tím, že každá země má svou kulturní tradici. My Angličané máme svého Shakespeara, Američané zase své muzikálové show.

* Jak se vám líbí filmové adaptace Shakespearových her v podání režiséra a herce Kennetha Branagha?

Nejsem si jist, že chci médiím svěřovat svůj názor na jeho filmové pojetí Shakespeara. Abych vám však neodpovídal politickou frází no comment, řeknu jen jedno - je odvážný.

* Velmi diplomatické.

Pokud chci, dokáži být diplomatický. Některé okolnosti si to žádají. A tahle si to žádá dokonce velmi.

HONZA DĚDEK


Kurzy měn
25,290
20,530
28,550
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře