nahoru

Charta 77 po 25 letech

František Schulmann 19. února 2002 • 15:30

V třetím čísle letošního reflexu jsme čtenáře vyzvali k úvaze na téma vztah Charty 77 a české společnosti. Tady jsou odpovědi.

*
Posílám Vám názor zcela autentický, nezkreslený uplynulou dobou. V roce 1977 jsem si totiž psal nějaký čas deník a toto je zápis ze dne 2. 3. 1977:

Dočetl jsem včera knížku Jiřího Muchy Studené slunce o autorově uvěznění v padesátých letech, vydanou v roce 1968. Je to otřesné. A nejhorší na tom je, že dneska se situace téměř tak opakuje. Zatím bez těch vražd. Noviny "slintají zuřivostí" jako tehdy. Ale národ už "neslintá zuřivostí" tak jednotně a organizovaně. V případě Charty 77 sice oficiální sdělovací prostředky vedou zuřivou a nechutnou kampaň vůči autorům a signatářům, objevují se protesty pracujících, ale vypadá to moc organizovaně. U nás v podniku se nikdo ani nenamáhá posílat v tom smyslu nějakou rezoluci. Jde jeden hlas: dejte nám to přečíst a pak uvidíme, máme-li to odsoudit. Ale toho se zřejmě naše vedení bojí a o znění charty nejsou informováni ani straničtí funkcionáři. Dostali pouze upravený výklad s "příklady". Nechutná je také podpisová kampaň umělců proti Chartě (Provolání), která znamená ve skutečnosti oficiální a vynucený projev loajality vůči režimu, připomínající podobné akce za Rakouska a po nástupu Hitlera k moci. Kdo nepodepíše, je odepsán. A ty "politické prostitutky", jak já jim říkám, houfně podepisují. Pracoval jsem v té době jako horník na malé rudné šachtě, kde bylo zaměstnáno asi sto lidí. Čekal jsem jenom, až na nás přijdou s podpisovou kampaní proti Chartě, a byli jsme s kamarády domluveni, že před podpisem protestu požádáme o text Charty, abychom věděli, proti čemu vlastně protestujeme. Bohužel jsem se nedočkal. Poměrně slušný předseda ZO KSČ, můj kolega, mi na dotaz rozpačitě odpověděl, že ani on nemá celý text, že jenom dostali propagační brožurku se zkráceným obsahem Charty, která je navíc tajná, a proto mi ji nemůže půjčit. Protože se mu to samotnému nelíbilo, usoudili po vzájemné poradě ve výboru ZO, že to raději nechají "vyšumět" a přejdou mlčením. Do hlášení napsali: projednáno bez rezoluce. Text Charty jsem se marně snažil si opatřit, i když tady koloval v okruhu místní evangelické farnosti. Můj kamarád mi o tom vyprávěl s tím, jak je to "nevinné a nesmírně slušné a ohleduplné", ovšem mou žádost o zapůjčení přešel neurčitým slibem, který pak nesplnil. Bylo vidět, že se bojí. (Věřil byste, že jsem kompletní text nečetl dodnes?) Kladl jsem si v té době otázku - a ptám se tak dosud -, zda bych také podepsal. Zde je sice zahanbená, ale upřímná odpověď: NE! Obdivuji prvních pět set a později dva tisíce signatářů, riskovali nemálo a nesli nepříjemné následky. Jestli Charta ovšem urychlila pád komunismu, to si netroufám tvrdit. To ať posoudí povolanější. Pro mne osobně by to v té době, kdy jsem už zažil jednu perzekuci po roce 1969 a kdy jsem připravoval stavbu rodinného domku a žádal podnik o stabilizační půjčku, znamenalo zkázu rodiny se dvěma dětmi a třetím na cestě. To jsem v žádném případě nemohl riskovat. Bylo by to nezodpovědné. Jestli to bylo zbabělé, to by mohli posoudit pouze ti, kdo byli v podobné situaci, a přesto podepsali. Od těch bych to bral. Sám před sebou se zahanben necítím. Vím přesně, co by následovalo: perzekuce a propuštění z podniku, což by znamenalo konec plánů a materiální zubožení rodiny. Viděl jsem, jak tu zatočili s jedním ubožákem, který rozbil součástku za 250 korun a jemuž za to po výsleších na StB přišili sabotáž. Byl jim totiž nepohodlný a chtěli se ho zbavit. Se mnou by to bylo obdobné.

VÁCLAV FIDLER ŽDÍREC NAD DOUBRAVOU

*
Na začátek ledna 1977 jsem si naplánoval cestu do Prahy, abych navštívil přátele a známé, vesměs disidenty, a nestačil jsem se divit: v jednom dni se dozvědět o Chartě 77, přečíst ji, převzít několik exemplářů k dalšímu šíření. Jedni říkali, že u nich právě byli fízlové, druzí nervózně čekali, že k nim teprve přijdou. Dodnes nepochopím, jak se stalo, že jsem ani jednou nebyl legitimován, natož zadržen nebo vyslýchán. Co se s Chartou děje, u nás i venku, to mi v úplnosti došlo až po návratu domů při poslechu na Vysočině špatně rušené Svobodné Evropy. Pracoval jsem tehdy v Okresní knihovně v Havlíčkově Brodě. Knihovny bývaly za totality jakýmsi posledním útočištěm. Disidentem jsem se stal postupně, docela "přirozenou" cestou: v zaměstnání jsem - už po Chartě - odmítl podepsat tzv. komplexní hodnocení, kde jsem byl vyzýván, abych se vyrovnal s náboženskou otázkou. Odchodem z knihovny jsem se zbavil posledních zbytků určité loajality k režimu a jeho institucím. Chartu jsem oficiálně podepsal až později, v roce 1985. To byla skutečně už jen "formalita". Moje výhrada spočívala i po podpisu v tom, že její text nemíří k jádru věci a nežádá zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany, který ze všech případných smluv dělal tu užitečný, tu neužitečný cár papíru. Nešlo jen o akademický problém. Když si zhruba dva roky před Chartou polští komunisté chtěli svůj partajní šibolet učinit součástí ústavy, zabránili jim v tom tamní intelektuálové hromadnou podpisovou akcí. Většina z nich se pak o rok později sešla ve Výboru na obranu dělníků. U nás při režimní kampani proti Chartě žádný Výbor na ochranu chartistů pochopitelně nevznikl, ale pod patronací režimu vzniklo jiné dobrovolné (to zdůrazňuji: dobrovolné) sdružení, tzv. Anticharta. To mělo těžce demoralizující vliv na českou společnost - v lidech (lidu?) se jen definitivně utvrdilo přesvědčení, že se do vzdáleného budoucna nebudou věci měnit. Definitivní zakroucení krkem nadějím, které vyvolal rok 1968. A "lid" se podle toho zařídil. Až do roku 1989 byla Charta doma umlčovanou a pronásledovanou kapkou v moři. Nebyla nicméně jen marným mravním apelem, za který "ztroskotanci a zaprodanci" ručili vlastní existencí. Domýšlíme-li její postuláty do důsledků, skutečně podle ducha, a nejen podle litery, znamenala zásadní impuls, nakročení ke společnosti svobodných občanů. Na tom nic nemění skutečnost, že její velice zvolna se formující podoba je občas v dost frapantním rozporu s představami některých koryfejů Charty.

JOSEF MLEJNEK SIGNATÁŘ CHARTY 77

*
Považuji za bolševickou kontinuální tradici názor přežívající dodnes, že Charta 77 byla provokací, zhoršila poměry v jinak tiše kolaborující společnosti, a tedy nepřispěla k nápravě, ale k destruktivitě. Někteří horliví publicisté se tímto mýtem živí dodnes, hojíce si mindráky z neúspěchu v politice. Jejich poštěkávání po etice Charty 77, trvalé, systematické, snad ani tak zle myšlené, podlézající kolaborující většině s normalizací, vytváří postupně ovzduší, že mnoho lidí z disentu a chartistů se dnes pomalu stydí přiznat ke svému odporu k režimu kolaborace. Holt - odpor proti diktatuře, jíž mnozí tak lehce podlehli, se dnes nenosí a společnost to vlastně ve volbách dává najevo hlasováním pro ty, kteří její kolaborantskou minulost v současnosti reflektují. Kdyby všechny složky opozice proti normalizaci dnes tvořily politickou stranu, nedostaly by snad ani jedno procento hlasů. Takový je ovšem život - slušní lidé nevynášejí navenek své zásluhy, pro ně je to odbytá věc, hlavně že posloužili dobré věci. Z jejich odporu a entuziasmu žijí dnes lidé, již proti režimu totality věru nevyorali ani brázdečku, kteří svým osudem, životním programem odpovídají většině společnosti, jež také nevyorala žádnou brázdu odporu proti zločincům. Takže - ruka ruku myje, jsme tam, kde jsme.

Prof. PhDr. JÁN MLYNÁRIK, CSc. SIGNATÁŘ CHARTY 77

*
... Chartu 77 vytvořili lidé, kteří podmínky života za socialismu nezvládli. Někteří se o to snažili (vyloučení komunisté i V. Havel), jiní ne (underg round - ti chtěli anarchistickou svobodu nevázaného života, alkohol, promiskuitu a po roce 1989 se svým uměním tiše zanikli). Všichni však toužili po uznání svých schopností a nadání - ambice jim nechyběly, po tom, být elitou a stali se elitářskou společností, "předvojem, který nemá co ztratit, leda své okovy" po vzoru těch oficiálně úspěšných. Charta 77 nesporně svým vnějším, písemně formulovaným projevem zdůraznila étos lidských práv, ale žádný alternativní opoziční politický program pro českou společnost nevytvořila, lidem "na druhé straně barikády" nic konkrétního neposkytovala - a proto neměla větší ohlas a nebylo důvodu, aby ho měla. S tím, aby byla svoboda, všichni souhlasili - ale co dál? Mezi zakládajícími signatáři ani nebyli erudovaní lidé, kteří by byli s to takový program vytvořit (takoví později seděli v Prognostickém ústavu) a signatáři-komunisté, ať už reformní, či nereformní, měli jasno: místo ÚV KSČ vytvoříme my, zasloužilá elita "jakési" Občanské fórum a jede se dál. V. Havel se svým vzděláním dramaturga se k nim připojil. Není divu, že po roce 1989 chartisté z politického života odpadávali jeden po druhém (až na výjimky).

JUDr. IVAN KOREČEK PRAHA

*
Když jsem zkraje roku 1977 o Chartě slyšel poprvé (bylo mi tehdy 30), neskrýval jsem obdiv nad odvahou a statečností autorů a prvních signatářů tohoto dokumentu. Obdiv se postupně začal vytrácet, když jsem pod dokumentem četl jména těch, co Chartu podepsali. Řada z nich byla pro mě naprosto nepřijatelná. Autor někdejší opěvované slátaniny Psům psí smrt vyzýval k dialogu, který nikdy neuznával, ledaže jej vedl on sám. Někdejší reportér Rudého práva (spíš bezpráví) chorobně oslavující justiční vraždy padesátých let. Další, který v roce 1948 neváhal zradit sociální demokracii, prostě lidé, jimž členství a příslušnost ke zločinecké organizaci nikdy nečinily nejmenší problém. Naopak, hluboce litovali toho, že je strana vyobcovala, a tím ztratili svou domnělou nadřazenost, postavení, peníze, vliv atd. Od Dr. Ivana Medka vím, že mu řada lidí odmítla Chartu 77 podepsat právě s poukazem na obludnou zprofanovanost některých prvořadých signatářů.... Právě domnělá nadřazenost někdejších bolševických hodnostářů způsobila, že Charta 77 byla velmi úzce uzavřeným společenstvím nedůvěřujícím svému okolí, jež považovalo za kolaboranty s režimem. Po listopadu 1989 však vyšlo najevo, že mezi signatáři a jejich přívrženci byla řada udavačů a konfidentů Státní bezpečnosti. Proč především signatáři Charty tolik oponovali přijetí lustračního zákona, proč tolik vyváděli, když se měla prodloužit jeho účinnost? Klasický český Josef Novák si jenom povzdychl: "Ještě že jsem se k nim nedal, kdoví, co by na mě dnes vytáhli a z čeho očerňovali."

František Schulmann


Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře